Její tragická smrt je oprávněně symbolem komunistického panství v českých zemích, přesto bychom si měli Miladu Horákovou připomínat nejen jako oběť komunistického teroru. Jinak nemůžeme její odkaz plasticky zprostředkovat mladším generacím. Proto je třeba hovořit také o jejím životě a hlavně o hodnotách, kterých se nevzdala ani v mezních situacích. Byla socialistka a feministka, vždy si hleděla pomáhat těm dole. Nevěznili ji jen komunisté, ale i nacisté. S většinou těch, jež si její odkaz dnes nárokují, po celý život sváděla ideový střet.
Její dopisy z komunistického kriminálu patří bezesporu mezi to nejsmutnější a nejbolestivější čtení z dějin českého písemnictví. Srovnat to nelze s ničím, co tady v minulém století vzniklo. Jistě, je tu Psáno do mraků Josefa Čapka, deníky Ivana Diviše a Jana Zábrany anebo třeba vzpomínky Vlasty Chramostové. Těch svědectví o tom, jak jsme se vyrovnávali, bojovali, anebo naopak kolaborovali s totalitními režimy, je mnoho, nade všemi ční třídílné monumentální Paměti Václava Černého. Pro mě osobně dílo iniciační a formotvorné: kritika (nejen) komunistů zleva. A také nemilosrdné a mnohdy kruté zúčtování s každým, kdo se podvolil. Avšak pouze při četbě dopisů Milady Horákové se nelze ubránit slzám.
„Moji nejmilejší, ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy,“ píše Horáková v tom vůbec posledním dopise.
