Boj proti nepříteli pokračuje. Smrt Navalného na strategii Kremlu nic nemění

Základním kamenem strategie ruského režimu je ignorovat, zbavit relevance. Vladimir Putin se snažil vyhnout jakékoli zmínce o Alexeji Navalném a když už o něm mluvil, tak vždy jen jako o blogerovi, popřípadě o „tom člověku“. Stejně tak se snažilo jakékoli zmínky o opozičníkovi důsledně potlačovat i ruské zpravodajství. 

Nejinak tomu s velkou mírou pravděpodobnosti bude i nyní. Mluvčí prezidenta Dmitrij Peskov se omezil na tradiční „prezident byl informován“, které doplnil konstatováním, že Vladimir Putin již vše, co chtěl ke smrti Alexeje Navalného říct, řekl. 

Ostatně, Alexej Navalnyj sám věděl, že se ho Kreml snaží vystrnadit z Ruska. I proto se v lednu 2021 po zotavení z pokusu o otravu vrátil zpátky do vlasti, byť mu bylo jasné, že ho to může stát život. 

Alternativa v podobě života za hranicemi a boje „z druhé strany“ prakticky nebyla možná. Zařadil by se jen mezi další představitele opozice jako Garri Kasparov a Michail Chodorkovskij, kteří sice svoje myšlenky šíří v zahraničí, ale v Rusku mají jen malý dopad. 

Navalnyj, podobně jako Vladimir Kara-Murza, chtěl působit v Rusku. Navíc, jen stěží můžete vyzývat ruské občany k tomu, aby proti Putinovi bojovali a nesli následky svého boje, když sami sedíte za hranicemi v relativním bezpečí. Že jde o bezpečí opravdu jen relativní, vzhledem k operacím ruských tajných služeb, nehraje vůbec žádnou roli.

Vedle ignorace je jednou z nejjednodušších metod, jak bojovat proti jakýmkoli protestům, represe. Rusko a jeho orgány už v současné době disponují širokou paletou represívních zákonů o zahraničních agentech, extremistické činnosti, rehabilitaci nacismu či diskreditaci armády. Všechny je schopné interpretovat s fantazií takřka neomezenou. 

Postihy sahají od finančních pokut až po vězení. Nejnověji půjde i o možnost zabavovat majetek u širokého okruhu „protistátní činnosti“, nejen u často zmiňovaných „fejků o armádě“, byť podle zákona může být zabavena jen ta část, která pomáhá k jejímu páchání. 

Lze očekávat, že půjde o výklad velmi kreativní. Policie už zatýká u spontánně vznikajících pietních míst za Navalného, další zásahy mohou přijít na základě systémů rozpoznávání obličeje, jako tomu bylo v předchozích letech po různých protestech. 

Další strategií bude diskreditace. Kreml vytahoval na Alexeje Navalného další a další obvinění, ať šlo o extremistickou činnost, defraudace či napojení na západní tajné služby. 

Základní pozici představovalo „pravomocné odsouzení soudem“. Podle této konstrukce byla celá Navalného činnost motivovaná snahou zakrývat vlastní zločiny. Přitom ta obvinění, na jejichž základě byl odsouzen, tedy případy Kirovles a Yves Rocher, byla jen stěží uvěřitelná a ve standardním soudním procesu by nemohla obstát. Nicméně lze očekávat, že Kreml bude v této linii pokračovat i v budoucnosti. 

Verzi s napojením na západní tajné služby, které měly dodávat Navalnému materiály k jeho protikorupčním videím, také nelze vyloučit. 

Informační prostor zvláště v zahraničí bude zaplněný různými smyšlenkami, třeba o vraždě ze strany CIA či banderovců – do této verze patří i obvinění Navalného z náchylnosti k extrémnímu nacionalismu. To spadá ještě do období, kdy razil teorii, že se ruská opozice, ať jde o kohokoli, má spojit proti Putinovu režimu a zúčastnil se dokonce velmi odiózní akce „Ruský marš“. 

Navalnyj měl vizi, že teprve poté, co bude Putin poražen, může dojít v rámci standardního politického boje k rozporům a roztřídění opozice podle jednotlivých směrů.

Vedle pasivních opatření v podobě „vymlčení“ a očerňování podnikne Moskva i aktivní kroky. Nereagovat si nemůže dovolit ministerstvo zahraničí. To už vydalo prohlášení o licoměrnosti západních představitelů, kteří ze všeho obviňují Rusko. 

Nijak to sice nevysvětluje fakt, proč relativně zdravý člověk zemřel ve vězení a jak mohl být držen v takových podmínkách, které způsobily jeho smrt (pokud budeme vycházet z oficiální verze o úmrtí Alexeje Navalného), ale pro účely strategie „nejlepší obranou je útok“ to zatím postačí. 

Součástí této strategie budou i tvrzení, že pro Kreml je smrt Alexeje Navalného nepříjemná a neměl důvod k ní nějakým způsobem přispět. Pak ale není úplně jasné, proč byl tedy převezen do trestanecké kolonie v Jamalo-něneckém autonomním okruhu, a proč byl tak často na samotce. 

Verze o tom, že by Navalného smrt přinesla Kremlu před prezidentskými volbami jen nepříjemnosti, je více než pochybná. Rusko vede válku proti Ukrajině, kterou ještě týden před jejím začátkem v únoru 2022 zpochybňovalo jako výmysl západních služeb. Stačí si jen vzpomenout na prvotní bezradnost propagandy, když Rusko opravdu na Ukrajinu vtrhlo.

Jakmile ale ze Starého náměstí, kde sídlí prezidentská administrace, přišly instrukce, jak propagandisticky válku zdůvodňovat, mašinérie se rozjela naplno. 

V současnosti je ruská veřejnost válcována propagandou o tom, že tato válka byla nutná a nevyhnutelná, a i jinak inteligentní lidé jsou schopni opakovat řeči o tom, že se Rusko útokem proti Ukrajině vlastně brání.

Pokud by tedy došlo na potřebu nějak vlastnímu obyvatelstvu smrt Navalného vysvětlit, propaganda bude stát před úkolem výrazně jednodušším než v případě války proti Ukrajině. Názory západních představitelů v kontextu agrese proti Ukrajině ruské činitele příliš nezajímají. Hůř být nemůže.

Komunikační strategie kolem smrti Alexeje Navalného budou zajímavé pro odborníky na propagandu autoritativních režimů. Nicméně i v Kremlu velmi dobře vědí, že Navalného smrt prakticky nic nemění. 

Pokud navíc padne ukrajinská Avdijivka, což se ve světle nejnovějších zpráv zdá jako více než pravděpodobné, propaganda vše přehluší oslavami. Podobně zafunguje i hysterie kolem prezidentských voleb, které se v Rusku uskuteční za měsíc. V tomto světle se smrt Alexeje Navalného nejeví jako zásadní propagandistický problém.