Díky ekonomické mobilizaci a „military keynesiánství“ se ruské ekonomice daří překvapivě dobře a ruský hrubý domácí produkt letos pravděpodobně dokonce vzroste o 2 až 3 procenta.
To by nás však nemělo překvapovat – jak dokazuje například extrémně vyfutrovaná kniha Adama Toozeho The Wages of Destruction, nacistická ekonomika a válečná výroba za druhé světové války rostly díky neustále se roztáčející spirále ekonomické mobilizace téměř do poslední chvíle, před absolutním zhroucením v ruinách rozbombardovaného Německa.
Jelikož Rusku nehrozí bombardování, ale maximálně západní sankce, obírající ho o jistou míru ekonomické sofistikovanosti, čísla HDP reflektující primárně rostoucí výrobu obstarožních sovětských bévépéček a dělostřeleckých granátů v třísměnném provozu by nás neměla vyvádět z míry.
Ekonomika žije
V ekonomické oblasti se však objevily další důkazy o rostoucí schopnosti Ruska obcházet sankce – podle agentury Bloomberg se až 99 % ropy exportované z Ruska daří prodávat nad cenovým limitem 60 dolarů za barel – 24 dolarů pod průměrnou tržní cenou za posledních 12 měsíců.
Tento cenový strop byl stanoven tak, aby zabránil společnostem ze zemí G7 poskytovat Rusku služby, jako je námořní přeprava a pojištění, pokud se ruská ropa dovážená přes moře prodává za více než 60 dolarů.
Evropská unie zároveň zakázala téměř veškerý dovoz ropy z Ruska (s komplikovaným systémem výjimek), které bylo do té doby hlavním dodavatelem bloku, a donutila tak Moskvu spolehnout se na Čínu a Indii, které mohly využívat dominantního postavení v rámci tohoto obchodního vztahu a tlačit ceny dolů.
Plán sankcí byl koncipován jako způsob, jak omezit příjmy Ruska z prodeje ropy a omezit tak ruské možnosti financovat jeho útok na Evropu, aniž by došlo ke skokovému nárůstu světových cen ropy, což by vedlo k sociální destabilizaci a politickému vlastnímu gólu.
Vedlejším produktem ale bylo přetvoření alternativní finanční architektury ropného a námořního obchodu způsobem, který by podle některých odborníků mohlo být obtížné zvrátit i po skončení konfliktu nebo po případném zrušení stávajícího sankčního režimu.
Rusko se po vzoru Íránu a Severní Koreje proti těmto sankcím brání užíváním služeb rozsáhlé stínové flotily tankerů s nejasným vlastnictvím a pojištěním, které vypínají své digitální transpondéry a ruskou ropu překládají v mezinárodních vodách z lodě na loď, aby zakryly její původ. Jenom v Evropě tento byznys vydělává řeckým oligarchům miliardy dolarů, zatímco řecká vláda předstírá, že se situací nemůže nic dělat.
Pro potřeby Kremlu jsou primárně důležité příjmy a výdaje v rublech – ty určují, jak snadno může země financovat své rozpočtové výdaje, včetně masivních výdajů válečných a bobtnajících závazků a dárečků v sociální oblasti před březnovými prezidentskými volbami.
Kromě skomírajícího byznysu s plynem jsou třemi hlavními pilíři rozpočtu daň z těžby ropy, vývozní clo na ropu a pohonné hmoty a daň ze zisku, která částečně nahradila daň z těžby na některých ropných polích. Příjmy z nich v říjnu tohoto roku překonaly jakýkoliv jednotlivý měsíc v roce 2021 a jsou na silné vzestupné tendenci.
Navzdory hromadícím se strukturálním problémům, kterým se hodlám věnovat v budoucnosti, Rusku zatím rozhodně nehrozí bezprostřední nebezpečí krachu a bude svoji válku moci pohodlně financovat minimálně do roku 2025 – tedy do doby, než se vlády ujme nová americká administrativa. Není tedy divu, že ministr obrany Šojgu otevřeně mluví o nutnosti vytrvat ve speciální vojenské operaci do tohoto data.
Ruská armáda neprohrává – a to jí stačí
Situace na frontě je z pohledu Ruska stabilizovaná a je rozhodně velice daleko od nejhorších momentů, které Kreml prožíval při ztrátách dobytých území v Chersonské a Charkovské oblasti, zatímco se nemohl opřít o zcela pevné linie.
Ale to je z pohledu války pradávná historie a navzdory hlubokým problémům a ztrátě ekvivalentu více než 20 (!) Bundeswehrů zůstává ruská armáda stále bojeschopnou a efektivní obrannou silou, opírající se o velice hustou síť polních opevnění.
