Federální rezervní systém (The Federal Reserve System; FED) je jednou z klíčových nejen finančních institucí Spojených států amerických. Konkrétně se jedná o centrální bankovní systém, neziskovou společnost, kterou sice formálně nikdo nevlastní (její akcie má v držení dvanáct neziskových regionálních bank), ale jejíž fungování výrazně ovlivňuje stát, respektive vláda a konkrétně prezident, který jmenuje na návrh Rady FEDu jejího šéfa.
Od počátku éry Ronalda Reagana (1981–1989) stál v čele FEDu Paul Volcker, jmenovaný v roce 1979 prezidentem Jimmym Carterem, v roce 1987 pak Ronald Reagan jmenoval předsedou FEDu Alana Greenspana, který tento post zastával až do roku 2006. V dnešním dílu našeho seriálu se na „stručnou historii“ FEDu a na působení dvou výše zmíněných mužů v jeho čele podíváme podrobněji.
Stručná historie a fungování FEDu
Federální rezervní systém byl ustaven za vlády demokratického prezidenta Woodrowa Wilsona (v úřadu v letech 1913–1921) 23. prosince 1913. Stalo se tak primárně s cílem předejít finančním otřesům a s nimi souvisejícím zmatkům (k největšímu došlo v roce 1907) a získat kontrolu nad veřejnými financemi.
Konkrétně se jednalo o tzv. Federal Reserve Act. Kongres přitom stanovil tři jasné úkoly, které měl mít FED na mysli, respektive v popisu práce: Za prvé udržení vysoké (maximální možné, ale přitom racionální, nikoli umělé) zaměstnanosti; za druhé udržení cenové stability a za třetí garanci rozumných úrokových sazeb.
Postupem času cíle, povinnosti a úkoly FEDu přirozeně vzrostly, včetně dohledu nad bankovním sektorem (regulace bankovního sektoru) obecně, udržování stability finančního systému a poskytování úvěrů federální vládě (podle některých ekonomů bylo právě toto hlavní motivací již při vzniku FEDu v roce 1913) a dalším institucím (včetně zahraničních).
Dvanáct již uvedených regionálních bank má sídla v Atlantě, Bostonu, Clevelandu, Dallasu, Filadelfii, Chicagu, Kansas City, Minnesotě, New Yorku, Richmondu, San Francisku a St. Louis, v dalších městech jsou jejich pobočky (filiálky).
V čele FEDu stojí Rada guvernérů, jmenovaná prezidentem (The Board of Governors of the Federal Reserve System, známá jako Federal Reserve Board; FRB). Její členy i jejich šéfa jmenuje prezident USA, a to bez možnosti odvolání; jmenování musí schválit Senát Kongresu USA.
Na základě zákona z roku 1935 (Banking Act of 1935) jsou předseda i místopředseda FEDu vybíráni z výše zmíněné sedmičlenné rady, jejich funkční období, tj. délka jejich působení v čele instituce (byť s nutností znovujmenování), není omezená.
Rada podává jednou ročně zprávu o své činnosti předsedovi Sněmovny reprezentantů a čelí pečlivému dohledu politiků, ekonomů i odborné a laické veřejnosti, o médiích nemluvě.
Dalším orgánem FEDu kromě Rady je Federální výbor pro otevřený trh (Federal Open Market Committee; FOMC), jejž tvoří od roku 1933 (na základě Banking Act of 1933) sedm členů FRB a k tomu šéf newyorské „pobočky“ FEDu (viz výše) a šéfové čtyř dalších „poboček“ s ročním funkčním obdobím; od roku 1942 je výbor dvanáctičlenný.
Poslední součástí FEDu je již zmíněných dvanáct neziskových regionálních rezervních bank (viz výše).
Prvním předsedou FEDu jmenoval prezident Wilson v srpnu 1914 bostonského rodáka (z matčiny strany s irskými kořeny), absolventa slovutného Harvardu, právníka a politika, bývalého náměstka ministra financí Charlese Sumnera Hamlina (1861–1938; v čele FEDu v letech 1914–1916; členem rady guvernérů zůstal až do roku 1936).
Hamlinův nástupce William Proctor Gould Garding (1864–1930; v čele FEDu v letech 1916–1922), člen rady guvernérů již od jejího ustavení v roce 1914, pocházel ze staré alabamské rodiny; byl obviňován z toho, že spoluzapříčinil inflační vlny na sklonku první světové války a po jejím skončení, mezi ekonomy nicméně nepanuje v tomto ohledu jednotný názor.
Všichni další předsedové FEDu – Daniel R. Crissinger (1923–1927), Roy A. Young (1927–1930), Eugene I. Meyer (1930–1933), Eugene R. Black (1933–1934), Marriner S. Eccles (1934–1948), který působil ve funkci prakticky po celou dobu vlády prezidenta Franklina D. Roosevelta (v Bílém domě v letech 1933–1945) i za vlády jeho nástupce Harryho S. Trumana (1945–1953), tj. v době „velké demokratické dominance“, Thomas B. McCabe (1948–1951), William McChesney Martin (1951–1970), jenž řídil FED za vlády prezidentů Harryho S. Trumana (viz výše), Dwighta D. Eisenhowera (1953–1961), Johna F. Kennedyho (1961–1963), Lyndona Johnsona (1963–1969) a v první fázi vlády Richarda M. Nixona (1969–1974), tedy devatenáct let, podobně jako později Alan Greenspan (viz dále), Arthur F. Burns (1970–1978), G. William Muller (1978–1979) – byli ctihodní, vzdělaní a kultivovaní muži, úspěšní i méně úspěšní, jak už to v dějinách bývá.
Paul Volcker a jeho éra v čele FEDu
V srpnu 1979, rok a půl před koncem svého prvního (a posledního, což v té době ještě nevěděl) prezidentského mandátu jmenoval Jimmy Carter novým předsedou FEDu Paula Volckera, který odsloužil většinu let v čele této instituce za vlády jeho nástupce Ronalda Reagana.
Paul Adolph Volcker (1927–2019) se narodil v New Jersey, jeho předkové ze strany otce i matky (tj. jeho prarodiče) pocházeli, jak už to v USA nezřídka bývá, z Evropy, konkrétně z Německa.
V roce 1949 Paul vystudoval prestižní Princetonskou univerzitu (konkrétně na Woodrow Wilson School of Public and International Affairs, což je dnešní Princeton School of Public and International Affairs).
Následně pracoval jako výzkumný asistent v newyorském FEDu, na Harvardově univerzitě vystudoval ekonomii, evropskou zkušenost získal díky velkorysému stipendiu na London School of Economics, takže byl skvěle připraven na velkou kariéru v oboru finančnictví.
V roce 1952 Volcker nastoupil na plný úvazek do newyorského FEDu a působil zde pět let. Poté získával cenné zkušenosti v soukromém sektoru, konkrétně v Chase Manhattan Bank, a roku 1962 zahájil kariéru na federálním ministerstvu financí jako ředitel oddělení finančních analýz.
Na Volckerově „přestupu“ do vlády měl velký podíl jeho podporovatel z FEDu Robert Vincent Roosa (1918–1993), jenž zastával vlivné pozice v Kennedyho administrativě i po jejím skončení.
V 1963 se stal Vockler dokonce náměstkem ministra financí, o dva roky později se ale vrátil do Chase Manhattan Bank jako její viceprezident a ředitel plánovacího odboru.
Po nástupu Richarda Nixona do prezidentského úřadu v lednu 1969 se Volcker znovu stal náměstkem, postupně, čtyř ministrů financí (Davida M. Kennedyho, Johna Connallyho, George Shultze a Williama E. Simona).
Podle současníků i odborníků měl velký podíl na tzv. „Nixonově šoku“ (The Nixon Shock), což byla řada opatření z roku 1971, mimo jiné „zmrazení cen a mezd, přirážky na dovoz a jednostranné zrušení přímé mezinárodní směnitelnosti amerického dolaru ke zlatu“, jež vedla ke zhroucení tzv. brettonwoodského systému.
Po Nixonově pádu v létě 1974 se Volcker vrátil na Princeton, následně do newyorského FEDu a roku 1975 se stal jeho předsedou. O čtyři roky později, v srpnu 1979 jej prezident Jimmy Carter jmenoval šéfem celého FEDu.
Jak jsme si již nejednou řekli, Carterova éra nepatřila v moderních dějinách Spojených států k těm úspěšným, což ostatně platilo, z ekonomického hlediska, i o prvních letech prezidentování Ronalda Reagana.
Skutečnost, že Carter jmenoval do nesmírně důležitého a vysoce prestižního úřadu muže, který zastával post klíčového náměstka ministra financí v administrativě republikána Nixona, vůči níž se Carter, stejně jako vůči vládě Nixonova nástupce Geralda Forda (v Bílém domě v letech 1974–1977) ve všech ohledech ostře vymezoval, hodně vypovídá o Volckerových odborných kvalitách i o jeho politické obratnosti.
Správnost Volckerova jmenování do čela FEDu potvrdil i Ronald Reagan, jenž s ním po nástupu do Bílého domu v lednu 1981 rychle našel společnost řeč a ponechal jej v úřadu (kdyby došlo mezi ním a prezidentem k nesouladu, Volcker by rezignoval).
Kombinace měnové politiky Volckerova FEDu a expanzivní fiskální politiky Reaganovy vlády, jež spočívala ve vysokých daňových škrtech a v dramaticky rostoucích výdajích na zbrojení, vedla k dočasné finanční stabilitě a k hospodářskému růstu, které výrazně přispěly k Reaganovu landside (celonárodnímu) znovuzvolení v roce 1984, současně ale přispěly i k rychlému federálnímu zadlužování a k poměrně prudkým ekonomickým výkyvům.
Ronald Reagan si byl této skutečnosti dobře vědom, nepokládal to ale za nic fatálního a v principu měl pravdu.
Alan Greenspan a „jeho“ FED v Reaganově éře
V roce 1987 se již Paul Volcker rozhodl o další období v čele FEDu neusilovat a prezident Ronald Reagan musel najít jeho důvěryhodného nástupce. Reaganova volba nakonec po pečlivé rozvaze padla na Alana Greenspana, který následně vydržel v čele úřadu až do roku 2006 a stal se jedním ze „symbolů prosperující Ameriky na přelomu milénia“. Jaký muž Greenspan byl a jaká byla jeho „zázračná kariéra“?
Alan Greenspan (* 1926) se sice narodil v New Yorku, jeho otec Herbert byl ovšem rumunský Žid, matka Rose Goldsmithová pocházela pro změnu z maďarské židovské rodiny.
Vzdělání, veskrze americké, získal na New York University᾿s Stern School of Business (bakalářské studium ekonomie) a na newyorské Kolumbijské univerzitě (magisterské studium).
Doktorát (Ph.D.) pak složil znovu na New York University v roce 1977; když se stal v roce 1987 šéfem FEDu, nechal svoji dizertaci stáhnout z univerzitní knihovny – poté, co se k výtisku dostali redaktoři časopisu Barron᾿s, se mimo jiné ukázalo, že Greenspan „vizionářsky“ předvídal hypoteční, finanční a hospodářskou krizi z roku 2008.
Pokud jde o pracovní curriculum vitae, ještě během studií Greenspan působil na Wall Street jako jeden z ředitelů investiční banky Brown Brothers Harriman, na přelomu čtyřicátých a padesátých let pracoval jako analytik v newyorském think tanku National Indrustrial Conference Board (pozdější The Conference Board).
V letech 1955–1987 stál s výjimkou let 1974–1977, kdy byl šéfem rady ekonomických poradců prezidenta Geralda Forda, v čele mimořádně úspěšné a prosperující poradenské a konzultační firmy Townsend-Greenspan & Co., Inc.
Kromě toho působil jako externí konzultant v řadě dalších firem a institucí, v roce 1968 souhlasil s tím, že bude koordinátorem domácí (vnitropolitické a ekonomické) vize/programu prezidentského kandidáta Richarda Nixona, který na podzim toho roku volby i díky tomu těsně vyhrál.
Po jmenování předsedou FEDu v srpnu 1987 a po potvrzení tohoto jmenování Senátem (Greenspan podle zákulisních informací o úřad hodně stál a udělal hodně pro to, aby ho získal) ale Alana Greenspana nečekaly ani trochu snadné časy.
Již za dva měsíce, 19. října 1987, došlo k tzv. černému pondělí (Black Monday, v části světa vzhledem k časovému posunu černé úterý – Black Tuesday), během něhož zkolabovaly akciové trhy nejen v Hongkongu, kde krize začala, ale i Asii obecně, v západní Evropě a ve Spojených státech amerických.
V USA sice černé pondělí přivodilo podnikatelům i vládním činitelům šok, úplně nečekané ale nebylo. Již v letech 1985 a 1986 docházelo po dočasném oživení z let 1983 a 1984 k postupnému zpomalování americké ekonomiky.
Ke znepokojivým zprávám, jež vedly ke kolísání trhů, docházelo v New Yorku ještě před 19. říjnem, krach samotný přišel ale právě v pondělí 19. října. Navzdory prudkému propadu cen akcií a velkým finančním ztrátám se trhy s cennými papíry poměrně (až nečekaně) rychle zotavily a na konci Reaganovy éry již byla cena akcií výše než před zmíněným krachem.
Podle některých ekonomů, novinářů a politiků nicméně reakce Greenspanova FEDu (tzv. The Greespan put) vedla k dlouhodobějším ekonomickým problémům.
Například Reaganův viceprezident a pozdější hlava státu George Bush starší (v Bílém domě v letech 1989–1993) Greespana, respektive hospodářskou situaci, kterou svojí přísnou monetární politikou údajně „zapříčinil“, vinil, krom jiného, z porážky, již utrpěl na podzim 1992 od demokrata Billa Clintona. Někteří odborníci dokonce v této souvislosti odkazují až ke krizi z roku 2008.
Greenspanovu odbornost a politickou nezávislost, jež byly v devadesátých letech 20. a v nultých letech 21. století bez přehánění legendární, výše zmíněné události ale nijak neohrozily, spíše naopak.
Po Ronaldu Reaganovi, s nímž měl Greenspan, zvlášť vezmeme-li v potaz odstup, který si „Ron“ držel od lidí ve „vládě“, poměrně vřelý vztah, jej ve funkci šéfa FEDu potvrdili i další prezidenti Bill Clinton a George Bush mladší.
Greenspan tak skončil v čele FEDu až v roce 2006, kdy George Bush mladší jmenoval jeho nástupcem Bena Shaloma Bernankea (* 1953), který tuto funkci zastával do ledna 2014. To už by ale byl, stejně jako Greenspanovo vládnutí FEDu v časech hospodářské krize v roce 2008 a v následujících letech, jiný příběh, na který třeba dojde v nějaké souvislosti jindy.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
