V následujících dílech našeho seriálu o „době, která změnila svět“, se budeme věnovat „odvrácené tváři“ obecně vzato úspěšných amerických osmdesátých let. Dnešní část bude pojednávat o ekonomickém vývoji USA v Reaganově prvním volebním období, konkrétně o dopadech hospodářské recese, vysoké nezaměstnanosti a rekordní inflace na Američany a o tom, jak s nimi prezident ve snaze o své „politické přežití“ bojoval. Příště se podíváme na „hrůzu i výzvu“ jménem AIDS, kterou ve Spojených státech mnozí vnímali jako „nový mor“ či „trest za všechny hříchy, jichž se země dopustila“. Třetí část bude věnovaná zvlášť bolestivému tématu, a sice pohřešovaným, respektive ztraceným dětem, jichž bylo v osmdesátých letech víc, než běžní Američané tušili, a čtvrtá masovým vrahům a největším zločinům desetiletí – i tahle témata a tyto příběhy totiž k Reaganově Americe neodmyslitelně patří.
Osmdesátá léta, jaká vlastně byla?
Hospodářský vývoj byl neobyčejně důležitou součástí dějin Spojených států amerických nejen v éře Ronalda Reagana, ale po celou dobu jejich existence. Bylo tomu tak tím spíš, že se jednalo o významný stát, v „naší“ době dokonce o první velmoc světa. Poprvé jsme se mu věnovali v sedmém díle seriálu, který se týkal tzv. reaganomiky, a nyní na tento výklad navážeme.
Mnozí Američané – a hlavně ti, jimž se nevedlo dobře – vnímali osmdesátá léta, především jejich počátek, jako „zlé období“ či dokonce, podobně jako „zlatá“/„řvoucí“ (Golden/Roaring) dvacátá léta 20. století, jako „roky veliké mizérie a všudypřítomné dekadence“.
Skutečnost byla ale poněkud odlišná. Na jedné straně se sice nenaplnily zdaleka všechny představy a sny, s nimiž USA do tohoto desetiletí – mimo jiné vzhledem k důvěře v prezidenta Reagana – vstupovaly, na druhé straně se ale ve finále jednalo o dekádu solidního růstu a obnovení konkurenceschopnosti americké ekonomiky na světových trzích.
Na konci Reaganovy vlády na tom, stručně řečeno, byla většina Američanů lépe než na jejich počátku. Nebyl to takový ekonomický boom jako za vlády Billa Clintona (1993–2001; společně s dvacátými a padesátými roky nejúspěšnější americké desetiletí 20. století), fakticky ale byly „osmdesátky“ – všemu navzdory – „dobré roky“.
„Je zle“: Recese, nezaměstnanost a inflace
Nejpalčivějším problémem USA v prvním období Reaganovy vlády byly hospodářská recese, s ní související vysoká nezaměstnanost a rekordní inflace. Mezi ekonomy panuje shoda v tom, že první, krátká recese začala na počátku roku 1980. Po dočasném zotavení se znovu vrátila v červenci 1981 a poté vydržela až do konce roku 1982. Teprve pak následoval pozvolný ekonomický vzestup, který skončil až na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
A nyní podrobněji: Za hlavní příčinu hospodářské krize v USA z konce sedmdesátých let minulého století bývá nejčastěji označován „ropný šok“ z roku 1979 a ve svých důsledcích rozporuplná monetární politika FEDu (The Federal Reserve System; centrální bankovní systém USA), jehož cílem bylo vypořádat se s tíživými dopady energetické krize a s rostoucí inflací.
Opravdu vážné potíže přišly ve chvíli, kdy inflace stoupla – od počátku roku 1978 do konce roku 1979 – na dvojnásobek, stejně jako spotřebitelné ceny, u nichž byl růst ještě vyšší. Země ošklivou stagflaci a ztrátu více než milionu a čtvrt pracovních míst jaksepatří pocítila.
Jenom v automobilovém průmyslu přišlo o práci tři sta tisíc lidí, což představovalo přibližně třetinu z jeho celkového počtu. Stavebnictví, další důležitý sektor amerického hospodářství, vykazoval podobná čísla. Varovná byla i rostoucí celková nezaměstnanost: na vrcholu první recese, na sklonku jara 1980, činila bezmála 8 %.
Krotké oživení z léta a podzimu 1980 vneslo do společnosti o maličko lepší, optimističtější náladu. Jimmyho Cartera to ale v Bílém domě nezachránilo, mnozí Američané totiž své naděje nespojovali s ním, nýbrž s možným nástupem jeho protivníka Ronalda Reagana do prezidentského úřadu.
Poté, co Reagan volby skutečně vyhrál, jej ale vedoucí představitelé FEDu seznámili se svým názorem, podle něhož nebylo oživení z druhé poloviny roku 1980 trvalé.
Následující vývoj jim dal za pravdu. Od ledna 1981 znovu rostla nezaměstnanost ve všech odvětvích hospodářství, zejména ve strojírenství, v elektrotechnickém a důlním průmyslu a také v dopravě a ve službách, což bylo pro nového prezidenta krajně nepříjemné – vzhledem k nepřízni velké části médií totiž potřeboval na počátku vlády úspěch „jako sůl“.
Na jaře 1981 ale navzdory tomu, alespoň podle tehdejšího průzkumu Gallupova ústavu, 48 % veřejnosti věřilo, že na tom jejich domácnosti budou za dalších dvanáct měsíců lépe; dalších více než 35 % soudilo, že si nepolepší, ani nepohorší, a pouhých 15 % bylo ohledně budoucnosti skeptických.
