Známe ho asi všichni, třebaže od jeho zrození uplynulo už více než pětatřicet let. Gordon Gekko, burzovní žralok v dramatu režiséra Olivera Stonea Wall Street, jehož si zahrál Michael Douglas, byl na plátně odporný a – současně – tak oslnivý. Někdo se proti němu vymezoval, někdo se s ním identifikoval. Pro řadu lidí se stal dokonce symbolem, přesněji řečeno jedním ze symbolů Ameriky osmdesátých let minulého století, tedy v době, kdy jí vládl hrdina našeho seriálu Ronald Reagan.
Jsou filmy, na které nikdy nezapomeneme – buď proto, že jsme je viděli „v tom správném věku“ (jako třeba snímky o Vinnetouovi a jeho bílém bratrovi Old Shatterhandovi režiséra Haradla Reinla), s tím správným či pravým člověkem (pro řadu lidí to je třeba Manhattan Woodyho Allena), anebo proto, že byly a jsou opravdu, každý po svém, geniální. Film Wall Street pro mě splňuje shodou šťastných okolností všechny tři podmínky najednou, a i proto bude dnešní text z velké části o něm.
Lesk a bída Wall Streetu (očima Oliver Stonea)
Jádro příběhu samotného přitom není takřka v ničem nové či originální. Mladý wallstreetský burzovní makléř Bud Fox (Charlie Sheen, jenž se proslavil rok předtím v dramatu z vietnamské války Četa, které natočil také Oliver Stone a které rovněž definovalo osmdesátá léta) touží zoufale po úspěchu. Po velkém úspěchu, jenž s sebou nese nejen prestiž, ale i všechno, co takový úspěch přináší – kromě peněz též luxusní životní styl, krásné ženy atd. Idolem, k němuž vzhlíží, je Gordon Gekko, který má všechno, po čem Bud prahne.
Když se Budovi konečně podaří navázat s Gekkem osobní kontakt, získá si jeho důvěru (lze-li si získat důvěru někoho takového) tím, že mu poskytne důvěrnou informaci o budoucnosti společnosti Bluestar Airlines, v níž pracuje jako odborář jeho táta (Sheenův skutečný otec Martin Sheen). Následně se Budovi sice začnou plnit všechny sny, zároveň ale začíná i jeho nejprve pozvolný a potom velmi rychlý pád, daný tím, že se postaví proti Gekkovi, jenž se rozhodl firmu zničit. Závěr filmu, v němž oba hlavní hrdinové, Fox i Gekko, skončí před soudem, je trpká, hořká, tak trochu násilná moralitka z prostředí, kde na morálce nikdy příliš nezáleželo a (nedělám si nejmenší iluze) ani nezáleží.
Skutečně nic dramaticky nového, pokud jde o námět, nic mimořádného, pokud jde o obsah. Jenže! Oliver Stone, ještě než „zblbnul“ a začal točit filmy, dokumenty a rozhovory adorující kubánského vůdce Fidela Castra, venezuelského diktátora Huga Cháveze, ruského prezidenta Vladimira Putina atd., byl opravdu vynikající filmař. Řada jeho snímků, například již zmíněná Četa (1986), Narozen čtvrtého července (1989), The Doors a JFK (oba 1991) či Nixon (1995), jsou prvotřídní filmařina se vším všudy. O Wall Street to platí také. Zejména způsob, jakým se Stoneovi (a Douglasovi) podařilo zachytit či vykreslit atmosféru, panující v polovině osmdesátých let na dolním Manhattanu, je mimořádný.
Americké slovo „greedy“ bychom česky nejlépe přeložili asi jako chamtivý, nenasytný, hltavý či žravý (v tomto slova smyslu) či hamižný, ale chamtivý a nenasytný jsou zřejmě nejlepší. A právě tohle slovo film dokonale vystihuje. Gekkova chamtivost, obsese, posedlost penězi, vyděláváním za každou cenu, v každý denní a noční okamžik, bez jakéhokoli morálního ohledu, bez sebemenšího náznaku skrupulí, je na jedné straně až fyzicky odpudivá, současně ale, málo platné, fascinující. Přenést tuto obtížně zachytitelnou náladu do filmu je, myslím, strašně těžké, Stoneovi se to ale podařilo.
Mimochodem a jenom na okraj, ale nedá mi to – v souvislosti s Wall Street si vždycky vzpomenu ještě na dva filmy, ve kterých jsou scény, jež mi Stoneův majstrštyk připomínají: za prvé je to scéna z Marshallovy Pretty Woman (1980), v níž si ovšem hlavní hrdina ztělesněný Richardem Gerem svoji „hříšnou posedlost“ při jednání s partnerem v tísni uvědomí a „polepší se“, a, za druhé, scéna s vynikajícím Russellem Crowem ve Scottově Dobrém ročníku (2006), jehož hlavní hrdina sice také změní způsob života, úvodní pasáž, odehrávající se v ikonické londýnské budově 30 St Mary Axe, jako by ale z Wall Street vypadla…
Wall Street – skutečné osudy: Boesky, Milken a Icahn
Vraťme se ale k meritu věci! Wall Street totiž zdaleka není jen slavný Stoneův film. Je to samozřejmě v první řadě jedna z nejvíc fascinujících ulic, respektive čtvrtí na newyorském dolním Manhattanu a, v neposlední řadě, skutečné osudy, jež snímek, o němž je řeč, inspirovaly.
Hned na začátku je třeba zmínit, že první příběhy z burzy Oliver Stone nejspíš slyšel od svého otce Louise, který se živil coby burzovní makléř v době Velké hospodářské krize (1929–1933/35) na počátku třicátých let, což byla po čertech těžká a složitá doba, a věděl o burze úplně všechno. Jak vidno, jeho vzpomínky zanechaly v synovi velký dojem.
Filmový Gordon Gekko ale není režisérův otec, na to byl na burze příliš malým hráčem. Pečliví američtí kritikové se v zásadě shodují v tom, že postavu Gordona Gekka inspirovali tři muži – na prvním místě Ivan Frederick Boesky a poté Michael Robert Milken a Carl Celian Icahn. Co muž, to zajímavý osud, příznačný pro Spojené státy v letech, jimž se v našem seriálu věnujeme. Pojďme se na ně tedy postupně podívat.
