Pět týdnů očistce: Co s vámi udělá hospitalizace v ohnisku voličů Andreje Babiše

Od jisté doby mi ta otázka naskočí snad vždycky, když slyším houkající sanitku svištící přeplněnými ulicemi maximální možnou rychlostí do nemocnice, zatímco se jí všichni ostatní snaží uklidit z cesty: proč tolik spěchá tentokrát, co se asi přihodilo, komu zachraňuje zdraví nebo dokonce život? 

A hned potom: kdy se v ní asi tak ocitnu já a kvůli čemu? Všecko se ti jednou musí stát, každý člověče, ani tebe to nemůže minout – omílám si v těch chvílích větu Ludvíka Vaculíka, který ji ovšem napsal ve zcela jiné situaci.

Anebo: několikrát za den míjím hospic, často potkávám ošetřovatelky a uvažuju, s jakou pokorou, vyrovnaností a klidem se starají o naše bližní těsně před tím, než vydechnou naposledy. Jejich oddanost péči o druhé nelze neobdivovat. Obzvlášť pokud k vám dolehne zvuk zvonů, které všem dávají na srozuměnou, že právě teď tam někdo další, komu věnovali svou energii a starost, z tohoto světa odešel.

I v tuto chvílí mi to bleskne hlavou: nikoho z nás to nemine. Jaké to asi bude? Jak to budu snášet? Lze se na to připravit? A stihnu se rozloučit s těmi, na kterých mi záleží?

„Jste sportovec, musíte sportovat. Není na co čekat.“ To mi řekl loni na jaře ortoped, když viděl čerstvý rentgenový snímek mých kyčelních kloubů. S artrózou jsem laboroval právě tak dlouho, jak k němu pravidelně docházím – celých dvacet let. Po celou tu dobu bylo jasné, k čemu to spěje, hrálo se pouze o to, kdy ta chvíle přijde. 

A dočkal jsem se – nic tě nemine, každý člověče. Vypsal mi lístek a poslal mne na předoperační vyšetření do nemocnice s tím, že podstoupím ne zrovna banální zákrok, který mi ovšem zaručí, že budu moct být i v příštích letech aktivní. Základních poznatků a zkušeností z těch pěti týdnů – první z nich jsem strávil v nemocnici, další čtyři pak v rehabilitačním zařízení – je několik.

Předně: poslední hodiny a minuty před operací, stejně jako první minuty a hodiny po ní, jsou přesně ty chvíle, se kterými nám přísně vzato nikdo nepomůže. Jasně, pečují o vás sestry, píšou nebo volají vám příbuzní a kamarádi, ale i tak se nejspíš dopracujete k pro někoho možná dost krutému zjištění: na to hlavní budeme nakonec každý sám. Na nekončící a intenzivní bolesti, nemohoucnost, postupné ochabování, na rozličné choroby a útrapy související s tělem. A nakonec taky na umírání.

Za další: bolest, choroba, operativní zákrok, rekonvalescence nebo i jen časově omezená nemohoucnost zásadně mění nejen subjektivní prožívání sebe sama, ale také úvahy o našem místě v tomto světě. Být závislý a odkázán na péči druhého, a taky na solidaritu celé společnosti, je těžko přenositelná zkušenost.

Je to především bohorovná lehkost hraničící se sobeckou omezeností těch z nás, kteří jsou schopni vždy a ochotně poradit každému, kdo neměl ve svém životě tolik štěstí, čelí nemocem, zraněním nebo jen stárnutí: jak se má ve svém životě efektivněji zařídit, na svou léčbu přispět a sem tam se taky uskromnit. 

A tak nějak celkově se přestat litovat a svou vlastní pílí a vůlí se zasadit o aspoň malý dílek požitků, které jsou pro jiné každodenní, a tedy i banální součástí životů. 

Ve vztahu k poměrům je to nakonec evidentní úpadkovost, kterou lze ilustrovat mimo jiné na tom, jak nedoceněné jsou ve veřejném prostoru všechny typy pečující práce.

Ještě jednou: vždyť na tyto lidi – kteří svou práci mnohdy neberou ani tak jako zaměstnání, za něž by měli být kloudně zaplacení, nýbrž jako poslání – budeme jednou odkázáni nakonec všichni. Zdravotní sestry s jejich pracovním nasazením a nezměrnou péčí, kterou poskytují každému, kdo jen hlesne, jsou pro mě odteď opravdové hrdinky.

Totéž platí o lékařích. Aniž bych měl kuráž paušalizovat, na to je má zkušenost přece jen omezená, je třeba na adresu operatérů, kteří dávají dohromady nejen nohy nebo ruce svých pacientů, ale především životně důležité tělesné orgány, říct, že jsou skutečnými mistry naší doby.

Sice nevím, zda to platí o kompletním provozu českého zdravotnictví, ale evidentní z mé zkušenosti je, že v mnoha jeho „uzlových bodech“ čelí všichni aktéři kapacitnímu přetlaku. Už loni v létě, když jsem podstoupil předoperační vyšetření, jsem dorazil do čekárny, kde přede mnou bylo snad sedmdesát lidí.

Totéž se opakuje na příjmu den před zákrokem. V čekárně se tísní několik desítek bolavých, pochroumaných a zjevně v důsledku náročného života a nejspíš i těžkých pracovních podmínek zbědovaných lidí. Mnoho z nich obézních, pohybují se jen s vypětím všech sil. Ti všichni musejí čekat několik hodin, než na ně dojde řada a dostanou se na nemocniční lůžko.

Tyto situace plodí jediné: nervozitu, napětí a podrážděnost. Pro zdravotní sestry je to však zjevně běžná součást práce – ani jednou jsem nezaznamenal, že by je to jakkoli vykolejilo. Vždy trpělivě, pozorně a empaticky každého ubezpečují, že už jenom chvíli a dostane se na řadu. Osobně jsem si v obou případech připadal nepatřičně – jsem štíhlý, celý život jsem sportoval a udržuji se v kondici. Vnitřně to prožívám tak, že jsem někde úplně jinde, než kde bych měl být.

Z opačné strany to vedlo z logických důvodů k tomu, že přede mnou upřednostňovali akutní případy, a pak pacienty, kteří na tom byli tělesně očividně přesně opačně než já.

A ještě jeden výjev z té čekárny, kde jsem strávil snad sedm hodin: mladá dívka pod vlivem alkoholu nebo drog, přivezli ji s úrazem hlavy. Celou tu dobu střídavě usedavě pláče, hystericky naříká nebo někomu strašným způsobem nadává do telefonu. Nechce tam být, je zmatená, nervózní, rozčilená. 

Já mezitím přicházím na řadu u anestezioložky, se kterou probíráme, jak budu před operací uspaný. „Paní doktorko, já hlavně nechci v žádném případě nic slyšet,“ řekl jsem jí vědom si toho, že výměna kyčle je slušná řezničina. „Pro vaše tělo bude šetrnější, když vás uspíme jen od pasu dolů. Ale nebojte, i tak neuslyšíte nic.“ Jak řekla, tak se také na druhý den stalo.

„Měl jste to strašný, strašně opotřebovaný. Ale teď to máte vynikající.“ To mi říká doktor bezprostředně poté, co jsem se probral po dvouhodinové operaci. Na řadu jsem šel ten den jako třetí – původně mi řekli, že mě na sál odvezou těsně před polednem, ale nakonec jsem tam dorazil přesně v 13:00.

Celé dopoledne předtím mám v mlze, ale výrazně nervózní jsem snad ani nebyl, chtěl jsem to mít už hlavně za sebou. „Pro mě je to rutinní zákrok, někdy těch operací udělám i šest za směnu – pro vaše tělo to ale bude silný zásah.“ Ta slova jsem si opakoval a snažil se zkoncentrovat. Na sále už nebyl čas ani na to – na krátkou chvilku jsem s anesteziologem začal probírat politiku, vzápětí mi začaly tuhnout nohy, a pak už nevím nic.

Následoval převoz na jednotku intenzivní péče, kde jsem celou noc ani oka nezamhouřil. Zato ale můžu pozorovat ten cvrkot okolo. Pacientů je tam včetně mě pět – všichni po nějaké operaci, napojení na různé přístroje, pod permanentním dohledem sester.

Obzvlášť jedna starší paní je zaměstnává snad co deset minut. Je zmatená, každou chvilku se jí chce na záchod, pořád se ptá, kde to vlastně je, co tam dělá a co před několika hodinami prodělala. Sestry nikdy ani náznakem nedají najevo podráždění, nervozitu, únavu. Pečlivě a s trpělivostí odpovídají na opakující se otázky, projevují podporu všemožnými způsoby – tu kombinaci nepřetržitého pracovního nasazení a klidu, který z nich vyzařuje, bych přál vidět každému.

„V podstatě je to tak, že ti tu nohu uříznou, a pak ti ji tam zase přidělají. A nepočítej s tím, že si budeš první týden, možná i dva, číst nebo dělat něco na počítači. Budeš v bolestech.“ Takhle mě „povzbudil“ několik hodin předtím, než jsem se vypravil do nemocnice, jeden kolega, který výměnu kyčle prodělal přibližně před deseti lety.

A měl pravdu. První dny po zákroku jsou hlavně o bolestech, nedostatku spánku a o tupém civění na stěny pokoje. Permanentní bolest mi bere veškerou energii i koncentraci. Pozitivní ale je, že už hned druhý den mne sestry stavějí na nohy, vyžadují aspoň mírnou aktivitu, postupnou zátěž. A když nic jiného, můžu se radovat z každého dalšího kroku.

Totéž lze říct o druhém i třetím dnu po operaci. Každý den toho ujdu víc než ten předešlý. Hodiny plynou, ale permanentní bolest ustupuje jen pomalu, prakticky vůbec. Stále toho moc nenaspím. Z letargie a únavy mě nicméně probírá doktor, který přichází na vizitu čtvrtý den ráno. „Vy jste už dobrý, potřebovali bychom, abyste zítra odjel,“ vyrukuje na mě.

Opatrně mu opáčím, že bych se měl přesunout – jen o barák vedle – na rehabilitaci. On na to ale, že i tam mají plno – tedy už zmíněný kapacitní přetlak. Nezbývá než se zařídit po vlastní ose a během jednoho dne si volné rehabilitační zařízení obstarat. Což se mi nakonec také podařilo.

Další den už tedy ležím v sanitce (všecko se ti jednou musí stát, každý člověče) a přesouvám se na čtyři týdny jinam. Těším se, že to po čase „zmáčknu“ – chci zase trénovat, zlepšovat se, makat. Na místě ale přichází facka, se kterou jsem nepočítal. Nechybí moc, aby mi tekly slzy. Nějak mi to nedošlo, nepřipravil jsem se na to – nicméně ihned po příjezdu je to zjevné: následující čtyři týdny strávím téměř výhradně mezi penzisty.

Po nějaké chvíli, když jsem se krapet oklepal, se musím své naivitě zasmát. „A cos jako čekal? Že jedeš mezi vysportované holky a kluky? Tady to bude teprve ten pravý test odolnosti – je to sofistikovaná pomsta za to, že se celý život pohybuješ mezi mladými lidmi!“

K tomu jedna poznámka: ne že tam nakonec není vůbec nikdo, s kým by nebylo možné nějak smysluplně mluvit, ostatně mám štěstí na spolubydlícího; i tak platí, že být čtyři týdny skoro výhradně sám se sebou je poučné. Kromě toho, že trpíte samotou, na kterou prostě nejste zvyklý, a někdy dokonce i návaly něčeho, co bych označil za marnost, člověku dojde, že lidí, kterým si může postěžovat nebo i vybrečet na rameno, zase tolik nemá.

Asi je to banalita, jen tady jsem ji pocítil se vší naléhavostí. Tak nějak se od nás obecně čeká spíš odolnost a síla, na nějaké fňukání není nikdo moc zvědavý. O to víc je třeba vážit si každého, kdo má čas a energii druhé vyslechnout a podpořit. Jmenovat tady nikoho konkrétního s tímto vzácným darem nechci, zmínit jsem to ale musel.

Navzdory výše napsanému je potřeba ty čtyři týdny rehabilitace ocenit. O každého je i tady postaráno tak, aby se postupně zlepšoval stav jeho pochroumaného, zraněného nebo dlouhodobě nemocného těla. Nepotkávám tam jenom lidi po operacích, ale také ty bojující s dlouhodobými a těžko léčitelnými onemocněními, typicky třeba roztroušenou sklerózou.

Každý den mám okolo pěti procedur: masáže, protahování, posilování, bazén, rotoped a podobně. Vždy od brzkého rána do tří odpoledne. Ne že bych se hned vrátil do formy, ono to ani po takto vážném zákroku nejde. Kondici tam ale přece jen za ty čtyři týdny nějakou nabírám. A byť si tělo navyká na zátěž postupně a po krůčcích, celkově jsem tam udělal slušný pokrok. I tady jdou zásluhy také za kompletním personálem.

Spát mi ale stále pořádně nejde, první týden se budím už mezi druhou a třetí ráno a chodím si k údivu sester na noční směně číst na chodbu. Další tři týdny vstávám kolem páté – i v tomto se tedy moje tělo vrací pomalu k normálu.

Stěžovat si člověk, pokud nemá nerealistická a přehnaná očekávání, nemůže ani na stravu. Snad jenom s tím, že jak jsem postupem času aktivnější a mám větší výdej energie, musím se občas dojíst. Což je ale drobnost, která má dost snadné řešení. Přesto se i tady – což platí o každé větší skupině lidí – najde dost těch, kteří dávají takřka permanentně najevo nějakou nelibost. Tak už to ale bývá: jednou je něčeho málo, jindy moc.

Jistý typ lidí si problém zkrátka najde vždycky. Přitom někteří z nich mi přiznávají, že jsou v tomto zařízení třeba už po desáté. Nebo i po patnácté. A aniž bych se jich doptával, zda to opravdu jejich zdravotní stav vyžaduje, vcelku logicky si pokládám otázku, zda to ve skutečnosti neberou jako specifický typ několik týdnů dlouhé rekreace a odpočinku, díky němuž se nejen dají zčásti zdravotně do pořádku, ale taky si dočasně sníží své životní náklady: vždyť mít stravu zadarmo a neutratit víc jak měsíc za topení či světlo není – aspoň tak si představuju, že uvažují – vůbec k zahození. Obzvlášť pokud jste v důchodu a moc peněz nemáte.

Tím se dostávám k systémovým pravidlům tohoto typu provozů a k vědomému či nevědomému zneužívání zdravotní péče. Téma by to bylo minimálně na knihu – pouštět se do něj v danou chvíli ale nemohu, nemám k tomu všechna relevantní data.

V samém závěru se chci ale zastavit ještě u jiné věci: Jakkoli se v běžném životě nepohybuji v žádné uzavřené sociální bublině a mám kolem sebe voliče snad všech relevantních stran, žít měsíc skoro výhradně mezi penzisty je přece jen trochu jiná kvalita.

Jako byste se nechali vystřelit na naprosto jinou oběžnou dráhu, do sociálního vesmíru, o kterém sice víte, že existuje, ale v takto koncentrované podobě jej nemáte jindy šanci poznat. Jednoduše řečeno: jeden měsíc jsem žil s voliči Andreje Babiše, s konzumenty a šiřiteli konspiračních teorií, s lidmi, kteří nevěří v demokracii, v právní stát ani spravedlnost.

Předně chci říct: moc dobře vím, že existuje celkem dost lidí, s nimiž se sice neshodnu, přesto rozumím tomu, že mají dost dobrých důvodů nedůvěřovat tradičním polistopadovým politickým stranám. Mnoho z nich to ostatně deset nebo dvacet let trpělivě zkoušelo s volbou ODS, Unie svobody, ODA nebo ČSSD. Po jisté době jim ale trpělivost došla a prostě se začali masově poohlížet jinde.

V jejich očích selhala kompletní polistopadová politická třída především v tom, že fungovala jako kartel propojený s vlivnými byznysmeny, kterým politici věrně sloužili a teď opět slouží. A že na běžného občana kašlou. Podobné úvaze – jen v menším měřítku – nahrávají také poměry v místě, kde žijí.

Mnohde se nahoru zkrátka vyšvihli lidé bez špetky vkusu i morálky. A co jim naopak nikdy nechybělo, je drzost a sociální kapitál, který ovšem většinou zdědili. Jejich charakter, obzor a zájmy formovala pozdně normalizační „vekslácká kultura“, z níž se nikdy nevymanili. Budiž – taková je realita, což nepřekvapí někoho, kdo kdysi opakovaně četl legendární esej sociologa Iva Možného: Proč tak snadno.

Jistý paradox spočívá v tom, že právě Babiš je nejviditelnější typ takto „úspěšného“ podnikatele. Přesto se mu navzdory výše načrtnutému zázemí daří protestní hlasy absorbovat. Proč to jeho voliči neprokoukli, netuším. Zjevně si to ale vysvětlit nenechají. Argumenty nevnímají, dialog nevedou – jejich politické přesvědčení má spíše už povahu víry.

Jeden z nich na mě dokonce vyrukoval s tím, že výsledky poslední přímé volby prezidenta byly zmanipulované, zfalšované. „Jak tě to vůbec napadlo?“ tážu se jej. „Když poslouchám lidi ve svém okolí, všichni jsou nasraní,“ reaguje s tím, že na výsledku druhého kola, které Babiš drtivě prohrál, muselo být něco „nezdravého“.

Když mu opáčím, že se nejspíš pohybuje pouze mezi lidmi, kteří mají stejné preference, jen pokrčí rameny. „Já vím, že je Andrej kokot, většina lidí v mém okolí, a jsou mezi nimi i mladí, ho ale volí.“ Vláda Petra Fialy je podle něj prolhaná – což papouškuje právě po Babišovi. Co ho v poslední době dost namíchlo, je rozhodnutí Ústavního soudu ve věci snížené valorizace penzí. Sám má ale dle svých slov peněz dost.

Nedá mi to, a vracím se ještě k údajně zfalšovaným volbám: „Ty mi chceš říct, že jsme jako společnost tak v háji, že část z nás zpochybňuje výsledek demokratických voleb? A není to prostě jenom tak, že neumíš prohrávat, stejně jako Babiš? Vždyť je to věc, která k životu běžně patří – jednou vyhraješ, jindy prohraješ.“

Vymluvit si to ale nenechá. „Můj názor je, že ty výsledky byly takové čudné.“ A když ho po chvíli zaskočím tím, že ani já nejsem volič pravice, reaguje otázkou, která mne svým způsobem pobaví: „Ty jsi taky komunista? A proč teda do toho vašeho plátku nenapíšeš taky názor obyčejných lidí?“ Na to nejde říct nic jiného, než že opravdu nejsem komunista a že o našem povídání pravdivě poreferuju. Což taky dělám.

Vyvozovat z této čtyři týdny dlouhé zkušenosti v samém ohnisku voličů Andreje Babiše něco dalekosáhlého a hlubšího nemíním. Snad jenom tolik, že to budou mít jeho oponenti ještě hodně těžké. A zjevně jim nepomůže žádná sofistikovaná argumentace. Ti lidé je neposuzují podle toho, co říkají – to hlavní pro ně spočívá v tom, jak se jim daří v jejich životech.

„Babiš nám aspoň něco dal,“ mají jasno. A pokud on sám minulý týden ve sněmovně řekl, že v situaci, kdy Fialova vláda nemá peníze pro rodiny s dětmi nebo pro důchodce, považuje nákup stíhaček F-35 za 400 miliard za absolutně zbytečný, vezměte jed na to, že je to přesně ten argument, na který budou tito lidé slyšet.

Zkrátka a dobře: vyhlídky demokracie tady budou mizerné, dokud nenajdeme většinovou shodu na aspoň trochu uspokojivé odpovědi na řešení sociálních otázek.