Kde hledat příčiny poklesu podpory koaličních stran i oblíbenosti vlády jako celku? Není na čase, aby na situaci nějakým způsobem vláda reagovala? Anebo mají dlouhodobé trendy svou logiku, tudíž není důvod zmatkovat, neboť je dost času na to, aby se vládě podařilo nepříznivou dynamiku zvrátit? O tom jsme mluvili s renomovanými politology Ladislavem Cabadou a Lubomírem Kopečkem.
„Pokud řada analytiků zdůrazňuje, že voliči hlasují hlavně podle svých peněženek, je pokles podpory vládním stranám – zejména koalici SPOLU – srozumitelný,“ tvrdí na úvod rozhovoru Ladislav Cabada s odkazem na poslední šetření agentury Kantar pro ČT24. Z něj vyplývá, že zatímco hnutí ANO od voleb posílilo bezmála o sedm procentních bodů, koalice SPOLU naopak voliče dost výrazně ztrácí. Ve srovnání se sněmovními volbami ji v současnosti podporuje bezmála o deset procent respondentů méně.
Cabada v této souvislosti upozorňuje na širší ekonomický kontext: „V řadě zásadních otázek – nikoli primárně kvůli vládě, ale jiným, většinou externím okolnostem v posledních dvou letech – výrazně rostly životní náklady, zejména ceny energií, ale také nemovitostí, hypoték, potravin apod. Je pak zjevné, že část voličů se obrací k podpoře jiných subjektů, které zdůrazňují, že za jejich vládnutí by náklady rostly pomaleji, vůbec nebo by dokonce v porovnání s růstem příjmů klesaly.“
Že jde podle něj velmi často o populistickou rétoriku bez reálné opory v číslech, je druhotné. Podobně to vidí jeho kolega Lubomír Kopeček. „Propad podpory vládních stran je sice pozorovatelný, ale je dobré ho vidět v kontextu volebního cyklu, kdy kolem poloviny volebního období, což je zhruba teď, bývá podpora vládních stran běžně nižší než na začátku volebního období.“ Jinak řečeno: situace vlády Petra Fialy není v současnosti podle Kopečka nijak výjimečná.
„Když se podíváte do Německa,“ pokračuje v rozhovoru pro INFO.CZ, „tam jsou na tom vládní sociální demokraté, zelení a liberálové s propadem podpory podobně nebo ještě hůř než české vládní strany – parlamentní volby tam byly časově v podobnou dobu jako v Česku.“ Pokud jde o příčiny propadu podpory vládních stran, i tady se shoduje s Cabadou. „V českých poměrech je zjevně nejdůležitější příčinou neuspokojivá ekonomická situace.“
Vzhůru do druhého poločasu
Kopeček zmiňuje hlavně doznívající vysokou inflaci, přetrvávající nejistotu ohledně cen energií, dopady vládního konsolidačního balíčku a stagnující životní úroveň značné části Čechů. Podle něj sice není jasné, jak se bude ekonomika a životní úroveň ovlivňující voličské chování vyvíjet v průběhu příštích let, avšak má za to, že pokud by česká ekonomika rostla a životní úroveň také, lze čekat zlepšení nálady lidí. „Což se může promítnout do růstu podpory vlády.“
Současně ale zdůrazňuje, že vláda může ekonomickou situaci a životní úroveň ovlivnit pouze omezeně. Proč? „Neboť ji výrazně určují vnější vlivy – například to, jak se daří největšímu českému obchodnímu partnerovi, Německu,“ má jasno Kopeček. Přesto ve vzduchu visí otázka, zda jsou dlouhodobé trendy navzdory tomu, že jsme de facto v polovině volebního období, pro vládu ještě pořád akceptovatelné, anebo by na ně její lídři měli už nějak reagovat.
„Poslanecká sněmovna a její členky a členové dostali mandát na čtyři roky, jsme tedy teprve v polovině volebního období. Pokud se provládní většina ve sněmovně nerozpadne, druhou polovinu volebního období mají vládní strany na to, aby nejen svojí rétorikou, ale hlavně činy prokázaly, že reforma je dobře založena a přináší pozitivní výsledky,“ uvažuje Cabada.
Na mysli má například zpomalení až zastavení inflace, zajištění energetických zdrojů z nových destinací a pokles ceny energií, zejména pak stabilizaci veřejných financí. „Asi není důležité, zda toto přijde již zítra nebo třeba až za rok, ale pokud to nepřijde, mohou minimálně některé vládní strany v příštích volbách čekat pohromu,“ zdůrazňuje. Podle Kopečka pak nelze čekat, že by Fialova vláda příští rok dělala podobné nepopulární kroky jako letos.
„Ve druhé polovině volebního cyklu vlády obvykle dělají populárnější opatření. Výjimkou budou asi snad jen zásahy do důchodového systému, kde zjevně vláda bude dotahovat letošní rozběhnutou agendu,“ míní.
Pokud jde o rekonstrukci vlády, Cabada má za to, že se určitě nabízí, neboť někteří ministři Fialova kabinetu jsou veřejností i médii vnímáni jako neviditelní a jiní přímo jako „problém“.
„Nicméně nejde jen o rozhodnutí premiéra – v koalici byla přijata zásada, že nominanty na post ministrů a ministryň navrhují jednotlivé politické strany a navrhují také jejich odvolání, respektive záměnu,“ upozorňuje Cabada. I v této věci se oba politologové shodují. „Vláda je tvořená pěti stranami a premiér je odkázaný na rozhodnutí vedení koaličních stran, samozřejmě s určitou výjimkou jeho vlastní ODS, ale i tam by musel návrh na výměnu nějakého ministra ve vedení předjednat a prosadit,“ vysvětluje Kopeček.
Představa, že předseda vlády může zcela svévolně měnit složení kabinetu, je podle něj zcela iluzorní. „U koaličního vládnutí to takto většinou nefunguje. Pokud by premiér udělal výměny proti vůli koaličních partnerů, mohl by tím narušit soudržnost vlády. Zrovna v tomto ohledu je stávající vláda až překvapivě soudržná, což dost kontrastuje s minulostí, kdy to destruovalo důvěru v některé předchozí koaliční vlády.“
Přesto Kopeček nevylučuje, že by k nějakým výměnám ministrů ve vládě nemohlo dojít. „Ale radikální rekonstrukce vlády je málo pravděpodobná, pokud v evropských nebo krajských volbách nedojde k nějaké opravdu katastrofální volební porážce vládních stran,“ míní politolog.
Další způsob, jak zlepšit image a podporu vlády, by mohla být redefinice programového prohlášení, případně stanovení nějakého výseku jasně daných priorit nebo cílů s tím, že by vláda voličům řekla, jaké kroky povedou k jejich naplnění.
„Tady si myslím, že vláda své cíle stanoveny má – prioritou je stabilizace veřejných rozpočtů,“ míní Cabada. Podle něj jde spíše o to, jaké indikátory by sama vláda vnímala jako úspěch, jaká konkrétní čísla či procenta. „Jako další prioritu vnímám výstavbu energetické a dopravní infrastruktury – pokud vláda bude na konci svého období schopna říci, že je vše nasmlouváno k výstavbě nových reaktorů, půjde o jasný úspěch, na který předchozí vlády nedosáhly, totéž platí pro dálnice a rychlovlaky.“
Za další jasnou prioritu vlády Petra Fialy označuje Cabada posilování bezpečnosti. Avšak dodává: „Česká veřejnost toto myslím ve většině neocení, i když pozorujeme jasné kroky ke zlepšení.“ Nakonec ale souhlasí s tím, že obecně má priorit vláda snad až příliš mnoho. „Možná je to tím, že je ve vládě pět stran a každá z nich chce nějakou svou prezentovat,“ míní politolog.
A pak je tady komunikace vlády s veřejností, nad kterou se mnozí experti už nějaký čas dost pozastavují. Cabada v tomto ohledu ale vládu zčásti brání. Nejen ona jako celek, ale i premiér Fiala se podle něj snaží s veřejností komunikovat svůj program a konkrétní politiky. „I když forma prezentace není pro mnohé konzumenty moc přitažlivá, je lehce suchopárná, nemá atraktivní obal,“ dodává.
Neměl by tedy Petr Fiala obměnit tým svých spolupracovníků na komunikaci? „Toto je věčná bolest jakéhokoli veřejného aktéra – jak zachovat věcnost sdělení, ale prodat je atraktivním a přitažlivým způsobem. Osobně premiéra chápu, že nechce jít cestou předimenzovaného politického marketingu, kdy obal je vším a obsah chybí, jak to předvedl a ještě pořád předvádí Andrej Babiš. Ale je mi jasné, že zde by ministři a premiér měli dost věcí změnit,“ říká Cabada.
Faktem v každém případě je, že nás příští rok čekají evropské, krajské a senátní volby. Možná není od věci připomenout, že právě mizerný výsledek sociálních demokratů v evropských volbách v roce 2004 zapříčinil konec Vladimíra Špidly na pozici premiéra. „Osobně si myslím, že se něco podobného opakovat nebude,“ reaguje Cabada a dodává: „Piráti a STAN se rozhodli jít do eurovoleb samostatně a myslím, že nebudou volební výsledek primárně spojovat s členstvím ve vládě.“
Pokud by podle něj třeba Piráti z vlády odešli, její většinový charakter by to na jednu stranu nenarušilo, současně by se ale podle odhadu Cabady museli v opozici vedle Andreje Babiše a Tomia Okamury profilovat jako jiný typ opozice. „Asi jako poměrně radikální levice. Je ale otázka, zda by takto podporu spíše neztráceli,“ táže se politolog.
Co se týče koalice SPOLU, říká na závěr toto: „Jestli půjde do voleb jako aliance, pak jediná strana, která případně výsledek vyhodnotí jako neúspěch, bude ODS. Předpokládám nicméně, že i frakce, která či které se proti předsedovi ODS Fialovi v současnosti někdy vymezují, nebudou nakloněny změně ve vedení strany ani změně kurzu. Jedinou alternativou totiž je vláda ANO a ODS, nicméně ta by byla menšinová, i kdyby ji podpořili – a já to nepředpokládám – všichni poslanci za ODS.“
