KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Zatímco sobotní sněm hnutí ANO byl tak jako vždy striktně režírovanou akcí, která ničím nevybočila z předem narýsovaného scénáře, pozornost upoutal Andrej Babiš o den později svým vystoupením v Partii na TV Prima. Ani tady ale přísně vzato nezaznělo nic, co by se jakkoli odchýlilo od jeho normálu.
Opětovně zvolený předseda, zakladatel a majitel hnutí ANO potvrdil, že mu nečiní problém kdykoli popřít sám sebe, že se těší na návrat do vlády a že mu je tak nějak jedno, s kým bude vládnout. Štítit se nebude ani podpory Okamurova parlamentního fašistického hnutí.
V nedělní Partii TV Prima prohlásil Babiš doslova toto:
1. „Ano, chci být premiér. Jsem lídr a kandidát na premiéra, tečka!“
2. „ODS je náš hlavní soupeř, ale ODS už neexistuje. Do vlády bychom s nimi nešli, opakuju, že ODS je na cestě k sebezničení.“
3. „SPD volí 500 tisíc lidí, proč bychom je měli vylučovat?“ – otázal se předseda hnutí ANO s tím, že chce sestavit jednobarevnou vládu.
„Když prohraju, odejdu z politiky.“ (Andrej Babiš, 2020)
K tomu prvnímu. Jakkoli si Karel Havlíček a Alena Schillerová dělali na post předsedy či předsedkyně vlády zálusk, každému, kdo Babiše aspoň trochu zná, muselo být jasné, že on by se svou povahou nedokázal hrát roli „muže v pozadí“. Je to egocentrik s psychopatickými sklony, až chorobně závislý na úspěchu – vždy musí být první „na pásce“, neumí prohrávat, své okolí dokáže leda tak ponižovat a v jeho vidění světa jde pouze o nástroj, který mu má sloužit.
Za druhé: pokud Babiš označuje ODS za svého úhlavního nepřítele, nejde opět o nic překvapivého. ODS je nejsilnější vládní strana, hnutí ANO lídr opozice. Nemůže to být tedy ani jinak.
V zásadě existují dva typy výroků politických aktérů: první jsou určené voličům, druhé politikům. Ty první bývají pronášeny před volbami, ty druhé po nich. Výše citovaná úvaha Babiše na adresu ODS patří do první skupiny. A nic na tom nemění spekulace o nějaké případné budoucí koalici.
Tím se dostáváme ke třetímu, zdánlivě nejpřekvapivějšímu výroku. I v tomto případě lze hovořit o zásadním posunu jen s nadsázkou. Babiš sice dříve otevřenou koalici s SPD vylučoval, i teď ale zdůraznil, že jeho cílem je vznik jednobarevné, a tedy menšinové vlády.
Jinak řečeno: pro něj optimálním scénářem není žádná většinová koalice, nýbrž jednobarevný kabinet hnutí ANO, který bude mít vyjednanou podporu s někým dalším. A je mu jedno s kým – což přesně sedí k jeho výše načrtnuté povaze.
A pokud máte přece jen dojem, že si Babiš protiřečí, není to opět nic nového. Předseda hnutí už mnohokrát popřel sám sebe – a pokud je v něčem konzistentní, tak leda právě ve svých mistrovských otočkách. Je vlastně úplně jedno, co říká, neboť je skoro jisté, že příště zaujme bez nejmenšího problému zcela opačnou pozici.
Připomeňme třeba jeho výrok z února 2020: „Já když prohraju volby, tak určitě nebudu pokračovat v politice.“ Podobných příkladů najdete lusknutím prstu víc než prstů na obou rukou.
Přesto platí, že pokud hnutí ANO nezíská nadpoloviční většinu mandátů (což je scénář krajně nepravděpodobný), bude muset svůj koaliční potenciál, a tedy vládního spojence hledat. Přičemž zjevným cílem Babiše je vyhrát volby tak, aby bez hnutí ANO žádná vláda nemohla vzniknout.
Ačkoli je do řádného termínu sněmovních voleb ještě pořád relativně daleko, je v danou chvíli podpora hnutí ANO tak dominantní, že by bez něj vládu skutečně sestavit nešlo. Babiš by si za takové konstelace mohl vládního partnera vybírat.
Jeho cílem je tedy disponovat v dolní komoře většinou mandátů s takřka kteroukoli další stranou. Podle aktuálního průzkumu agentury Kantar CZ pro ČT24 by hypotetická koalice ANO + SPD čítala 115 mandátů. Aritmetickou většinu by ale Babišova formace měla také s případnou koalicí SPOLU, se samostatnou ODS anebo s Piráty. Až do voleb budou sice podobná spojenectví všechny současné vládní strany vylučovat, to ovšem nemusí znamenat, že po nich jejich lídři nezmění v dané věci názor.
Ostatně jak na sociálních sítích připomněl ministr spravedlnosti Pavel Blažek, existuje mnoho příkladů z nižších pater politiky. On sám zmiňuje Piráty, kteří jsou v koalici s hnutím ANO v Plzeňském kraji, totéž lze říct ale jinde o ostatních vládních stranách. Vždyť třeba právě „jeho“ brněnská ODS vzala na magistrátu jihomoravské metropole hnutí ANO do koalice, aniž by ho potřebovala k většině. Což byl pro místní Piráty naopak manévr, který je z původně vznikající koalice vypudil.
Do voleb se jistě bude ještě podobnými příklady z komunální a krajské politiky šermovat až běda, leč skoro vždy účelově. To hlavní je ovšem jinde: pro novodobé dějiny Česka platí, že náš problém nespočívá ani tak v zásadovosti politiků, tj. že by po volbách neustupovali ze svých původních pozic, nýbrž v tom, že se k nelibosti mnoha voličů nakonec často ukáže, že zde může vládnout skoro každý s každým – i odtud pramení nedůvěra obrovského množství lidí v současnou politiku.
Dva pevné a jasně odlišitelné bloky politických stran – středolevý a středopravý – u nás v prvních dvaceti polistopadových letech nevznikly, neboť pravice včetně té liberální ve veřejném prostoru mnohdy až hystericky útočila na ČSSD s tím, že její vítězství bude znamenat pokud ne návrat před rok 1989, tak určitě návrat komunistů k moci.
Tak dlouho delegitimizovali existenci demokratické levice, až ji nahradil populista. Nyní to bude pokračování téhož, jen v jiné konstelaci – tentokrát bude Babiš ostatní vydírat aliancí s SPD.
