KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Spor o důchody na půdě Ústavního soudu dal českým politikům opět příležitost „zakamuflovat“, co ve skutečnosti v zásadní míře ovlivňuje životní úroveň současných českých důchodců. Samotná výše důchodů to totiž není, jen se o tom mezi politiky takřka vůbec nemluví. Důvod je jednoduchý – to skutečně rozhodující, zda se dnes lidé ve stáří mají dobře nebo špatně, se totiž prosazuje mnohem hůře než o něco vyšší důchody. A příliš bodů za to politik nenasbírá.
Zejména opozice v podobě Okamurovy SPD a Babišova hnutí ANO si dnes velkou část politického byznysu založila na obraně práv těch nejzranitelnějších a nejchudších, což jsou podle mnoha politiků právě důchodci. A proto – jak politici často říkají – „bojují za každou korunu“ ve prospěch seniorů.
Jistě, v jedné věci mají pravdu: není a ani nemůže být sporu o tom, že každá „zdravá“ společnost si musí starší generace vážit, hýčkat si ji jako zdroj inspirace a poučení a zajistit jí důstojný život. Každý senior si zasluhuje úctu a tomu odpovídající společenskou prestiž i zacházení.
Podle mnoha českých politiků, nebo se alespoň tak vyjadřují, je ale „alfou a omegou“ životní úrovně ve stáří vyplácený důchod. A odpovídá tomu i úroveň politické debaty, zaměřené takřka výhradně právě na jeho výši, valorizace a případná přilepšení.
Mnozí senioři na to pod tíhou propagandy zřejmě skutečně slyší. A háží do volební urny lístky těm, kteří jim slibují byť jen drobné přilepšení právě na důchodech.
Jenže skutečnost je mnohem složitější. A každý to zná ze svého bezprostředního okolí. Tak jako existují velmi bohatí důchodci (třeba Andrej Babiš, Václav Klaus nebo Miloš Zeman), najdou se pochopitelně i senioři mnohem méně movití – od příslušníků střední třídy až po ty opravdu nejchudší a nezranitelnější, kteří musejí doslova počítat každou korunu. A určitě jich není málo, naopak.
Jenže při hodnocení toho, kdo ze seniorů se má lépe a kdo hůře, rozhodně nehraje hlavní roli jen cifra na složence z pošty. Častokrát i lidé s vysokým důchodem se mohou mít (a cítit se) mnohem hůře než ti s nejnižším. Záleží totiž daleko více na jedné věci: zda a jakou mají rodinu a jaké jsou v rodině mezilidské vztahy.
Žádná fungující rodina nemůže přece dopustit, aby její nejstarší členové „třeli bídu s nouzi“ nebo žili v nedůstojných podmínkách! Jedině pokud toho přes veškerou snahu není rodina z objektivních důvodů schopna (nebo pokud senioři rodinu nemají), přichází na řadu stát, aby pomohl – jako pomáhá všem sociálně potřebným.
V takovém případě ale opět nejde primárně „jen“ o výši důchodů – jestli má jeden senior na „výplatní pásce“ o dva tisíce korun víc než druhý, není samo o sobě měřítkem jeho životní úrovně.
Samozřejmě to neznamená, ani nemůže znamenat, že by měl stát rezignovat na to, aby důchodcům vyplácel důstojné a životním nákladům odpovídající penze. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného, samotná výše důchodů není přes veškeré politické proklamace tím určujícím faktorem pro úroveň kvality života ve stáří.
Záleží nejen na tom, jakým majetkem senior disponuje a jak s ním nakládá – tedy zda ho rozdává potomkům, nebo využívá ve stáří pro sebe. Důležitá je opět a především funkčnost jeho rodiny a vztahů v ní panujících. Nic důležitějšího o kvalitě života v seniorském věku nerozhoduje. Všichni to vědí, a přitom to zůstává jakýmsi společenským a politickým tabu.
Podpora rodiny a udržení její funkčnosti je ze strany politiků (opět verbálně) mizivá – někdy to vypadá, jako kdyby se vyslovení slova „rodina“ politici báli. Snad aby je to nezařadilo někam do skupiny bigotních katolíků nebo – nedej bože – někoho, kdo podporuje „tradiční model“ rodiny.
Přitom už je dnes zcela jasné, a nikdo o tom snad nepochybuje, že žádná důchodová reforma problém stárnutí populace definitivně nevyřeší. Žádné ryze technické řešení v tomto směru neexistuje a stát není tím, kdo by to celé dokázal vyřešit a zaplatit, pokud „mu“ nepomůže právě rodina.
Jestli mají mít senioři v budoucnu zajištěn důstojný život, včetně důstojného finančního a jiného zajištění, musí se – ať chceme či nechceme – společnost alespoň částečně vrátit do dob, kdy se v rodině od „mládí do stáří“ staral jeden o druhého. A to nejen z pohledu mezilidských vztahů, ale zejména prosté ekonomiky.
Žádná valorizace důchodů ani různé důchodové reformy samy o sobě nepomohou. Jakkoliv to někomu možná zní pateticky, pomůže jenom změna (zlepšení) mezilidských vztahů a návrat k širší rodině jako základnímu ekonomickému článku.
O tom se ale mezi politiky prakticky vůbec nemluví. Přednost dostávají líté boje o výši důchodů, které jsou sice důležité, ovšem pro zajištění důstojného stáří existují ještě mnohem, ale mnohem důležitější věci. Jdu zavolat mamince...
