KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Knoxville a Tennessee, o dalších faktorech a věcech nemluvě, stojí podle mnoha expertů za „temnými sny, stíny a vizemi“ chlapíka přezdívaného kdysi „primitiv z videopůjčovny“, jednoho z kultovních režisérů americké postmoderny a miláčka filmových fandů na celém světě. Jeho jméno je Quentin Tarantino.
Přijít na svět ve městě Knoxville v americkém státě Tennessee v roce 1963 nebyla, po pravdě řečeno, žádná velká výhra. Zvlášť pokud se dotyčný narodil matce, kterou krátce před tím opustil její manžel a jeho otec, navíc do nepříliš utěšených, byť nijak drastických sociálních poměrů.
Tarantino se nicméně i přesto – protože, jak známo, „talent je všechno“ – dokázal stát proslulým filmovým režisérem a světovou celebritou. Místo narození, kde vstřebával (třebas jen podprahově) první vjemy ze světa, jej ovšem nemohlo, tak jako každého jiného člověka, nepoznamenat.
Místo jménem Knoxville, Tennessee
Jeden z mých amerických známých, jehož jsem se na Knoxville ve státě Tennessee ptal, protože vyrůstal a žil dlouhá léta poblíž, mi odpověděl, cituji jej a omlouvám se čtenářkám a čtenářům za vulgarismus, že „město není vůbec ničím zajímavé, ale dá se v něm, na rozdíl od časů jeho dětství, kdy by to byla zoufale nudná, špinavá prdel, už jakžtakž žít“. Jakkoli mu svým způsobem rozumím, není to ani trochu hezky řečeno, a navíc to podle mě není úplně spravedlivé.
Když už nic jiného, má Knoxville docela zajímavou historii. Jenom málokdo ví, že bylo založeno již v osmdesátých letech 18. století, že získalo na významu, jako mnoho dalších měst v centrální a západní Americe, poté, co k němu v polovině padesátých let 19. století dorazila železnice, a že se jednalo o první hlavní město státu Tennessee.
Ve druhé polovině 19. století Knoxville hodně poznamenala občanská válka (od roku 1861 bylo město součástí jižanské Konfederace, v listopadu 1863 tu došlo k bitvě o Fort Sanders). Ve 20. století se na něm podepsaly – v jeho případě obzvlášť krutě – ekonomické a sociální dopady Velké hospodářské krize (1929–1933).
Z té se, s nadsázkou řečeno, vzpamatovávalo až do osmdesátých let 20. století, kdy mu hodně pomohlo pořadatelství světového festivalu Energy Expo ’82.
Ani potom to ale nebyla žádná „velká paráda“, a není to žádná „paráda“, alespoň podle lidí, kteří o Knoxville něco vědí (sám dva takové dobře znám), ani dnes. Ohio, ve kterém vyrůstal a které v knize Americká elegie skvěle popsal budoucí viceprezident USA, James David „J. D.“ Vance, se ostatně nachází od Tennessee ob jediný stát na sever (mezi nimi je pouze Kentucky).
Takže když si přečtete Vanceho bestseller, získáte dost konkrétní představu i o životě nižších společenských vrstev v Tennessee.
A ještě jedna poznámka. Řeknete-li Tennessee před filmovými fanoušky, vybaví se téměř každému z nich nejen Quentin Tarantino, ale i „klasika“ geniálního režiséra Elii Kazana Divoká řeka (Wild River) z roku 1960 – love story z časů již zmíněné hospodářské krize a budování projektu TVA (Tennessee Valley Authority administrativou prezidenta F. D. Roosevelta) s Montgomerym Cliftem a Lee Remickovou v hlavních rolích.
Pro muzikanty je Tennessee pro změnu bytostně spojeno s Nashvillem, dnešním hlavním městem tohoto státu a zároveň s „hlavním městem americké country music“ (pro pochopení tohoto specifického fenoménu doporučuji pustit si třeba film První dáma country music (Coal Miner’s Daughter) Michaela Apteda z roku 1980. To by ale byl text na docela jiné téma, které si nechám na jindy.
Záblesky z dětství v Quentinově hlavě
Snad nejpříznačnější scéna odkazující k Tarantinovu dětství (i k dětství – když už jsem ho zmínil – budoucího viceprezidenta Vance), jež se odehrávalo v již zmíněném Knoxvillu, poté v Los Angeles, respektive v Torrance, přístavním městečku jihozápadně od L. A., a od roku 1973, kdy mu bylo deset let, rok znovu u babičky v Tennessee, než se zase vrátil do L. A., je z kultovního filmu Kill Bill, konkrétně z Kill Bill 2.
Hlavní hrdinka známá jako Černá mamba (geniální Uma Thurmanová) dorazí na své cestě za pomstou za bývalým zabijákem Buddem zvaným Chřestýš (skvělý Michael Madsen), který se živí poklidně jako vyhazovač a žije v mizerném karavanu, což je přesně to neutěšené prostředí, které se do Quentina Tarantina v dětství silně vepsalo.
Budd (bratr Billa z názvu snímku) sice Mambu postřelí a pohřbí ji zaživa (sedmá kapitola dvoj-filmu zvaná Osamělý hrob Pauly Schultzové), Mamba se nicméně zachrání, následně zabije Elle Drive (Daryl Hannah), která předtím zlikvidovala Budda (osmá kapitola Krutá výuka Pai Meje a devátá kapitola ELLE a já), a vyrazí za samotným Billem…
Děj, respektive příběh samotný, který jsem jen ve stručnosti převyprávěl, není zdaleka tak důležitý jako místo, kde se odehrává. Stát Tennessee, nacházející se v severní části amerického Jihu, je řazený do tzv. Stroke Belt či Stroke Alley (doslova „mrtvicového pásu“ podle vysokého výskytu tohoto onemocnění, což je samo o sobě dost depresivní, bez ohledu na cokoli dalšího).
Do stejného pásu spadá rovněž Alabama, Arkansas, Georgia, Indiana, Kentucky, Mississippi, Severní Karolina, Jižní Karolina a Virginia (někdy, spíš vzácně i Texas či alespoň severní část Texasu). Ty zároveň patří spolu se sousedním Arkansasem, odkud se Bil Clinton coby jeho guvernér vypracoval až do Bílého domu, k nejchudším a – pokud jde o životním úroveň – k nejméně vyspělým státům v USA vůbec.
Nejen filmové úvahy Davida Lynche
Tato skutečnost se samozřejmě, stejně jako tamní bezútěšnost a pomyslná „temnota ducha“, ve filmech Quentina Tarantina, nehledě na strašnou spoustu dalších vlivů – kterých je u něj mnohem více a pestřejších, často i proti sobě jdoucích, než u jiných režisérů – nějakým způsobem odráží.
Jak správně řekl jiný velký americký režisér posledního půlstoletí, David Lynch: „Vždycky se podívej, kde ten který režisér vyrůstal, ať víš, co je zač.“ Zda to platí i pro něj, si nejsem úplně jist, protože se narodil v Montaně, vyrůstal v Idahu a ve Washingtonu (v obou případech na severozápadě USA), formativní pro něj ale byla hlavně léta ve Severní Karolině, znovu v Idahu a ve Virginii (což je, stejně jako North Carolina, stát sousedící s Tennessee).
Možná že ano, reálné městečko Twin Peaks ze slavného seriálu se koneckonců rozkládá ve výše zmíněném státě Washington… A jenom na okraj, zajímá-li vás film a David Lynch zvlášť, přečtěte si knížku Místo snění, kterou napsal s novinářkou Kristine McKennovou. Bude se vám určitě líbit.
Zas a znovu Tarantino
Vraťme se ale ke Quentinu Tarantinovi, o kterém bylo, stejně jako o jeho filmech (mimo jiné Gauneři, Pulp Fiction, Jackie Brownová, Kill Bill 1 a 2, Auto zabiják, Hanebný pancharti, Nespoutaný Django, Tenkrát v Hollywoodu a další) napsáno obrovské množství literatury.
Řadu textů napsal i on sám, naposledy od něj vyšla v češtině senzační knížka Filmové spekulace; pro pochopení jeho filmové poetiky, toho, jak „vidí“ film, je to to nejlepší, co si můžete přečíst.
Jakkoli je brilantní celá kniha (eseje o fenoménu „drsný Harry“, o Boormanově Vysvobození, o Novém Hollywoodu v sedmdesátých letech, o Taxikáři Martina Scorseseho, o Sylvesterovi Stallonem v ne úplně známém filmu Cesta k ráji, nebo o Útěku z Alcatrazu, opět s Clintem Eastwoodem, který se, mimochodem, chystá ve svých čtyřiadevadesáti letech, uvést jako režisér do kin nový film Juror No. 2 atd.).
Auto Zabiják
Já bych se ale rád ještě jednou vrátil – i s ohledem na Tarantinovo rodiště Knoxville a stát Tennessee – k jednomu z jeho méně známých filmů (jde-li to v jeho případě vůbec říct), a sice ke snímku Auto zabiják (Grindhouse: Death Proof, 2007).
Právě do tohoto senzačního, prvoplánového, dokonale natočeného „krváku“ (slasher film, což je specifický žánr, oblíbený zejména v sedmdesátých letech) o psychopatickém kaskadérovi, který zabíjí mladé ženy při fingovaných autonehodách (báječný Kurt Russell) se snad nejlépe promítlo Tarantinovo dětství strávené zčásti, byť nikoli výhradně, v Tennessee.
Je to nejen oslava výše zmíněného žánru, ale i dávno zašlé slávy a krásy tzv. muscle cars (doslova „svalnatých“, tj. velmi silných automobilů), které si v šedesátých, a hlavně sedmdesátých letech minulého století oblíbili mladí Američani (mimo jiné proto, že byly nejen krásné, výkonné a hlučné, ale i cenově dostupné) a řádili v nich v ulicích měst.
Děj není vůbec podstatný, důležitá je „sedmdesátková“, živočišná krása tří kamarádek (Arlene, Shanna a DJ „Jungle“ Julia), již zmíněných aut, dirty (rozumíme si, že?) atmosféra Texasu (který se nepochybně nijak dramaticky nelišil od režisérova rodného Tennessee), ošuntělých barů, charakteristické muziky…
Chcete-li zkrátka vidět, v čem Quentin Tarantino vyrůstal a jaká atmosféra a poetika jej formovala, pusťte si právě Auto zabijáka, v žádném jiném z jeho filmů to není zjevnější.
Tarantina není nikdy dost
Sotva jsem se rozepsal, musím končit, a přitom by se mi tak chtělo psát dál – málokterého režiséra mám totiž tak rád jako právě Quentina Tarantina (a také Davida Lynche, Martina Scorseseho a hlavně, nade všechny, Stevena Spielberga, jehož poslední film Fabelmanovi pokládám za – pokud jde o diskusi o filmu – bez přehánění geniální).
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
Když už nicméně pro dnešek musí „pátrání“ po vlivech rodného Knoxvillu v (alespoň některých) Tarantinových filmech skončit, slibuji vám alespoň to, že jsem o něm na stránkách INFO.Cz nepsal naposledy.
