Bývalý prezident Unie státních zástupců a autor knihy Státní zastupitelství ve světle proměn Jan Lata v rozhovoru pro INFO.CZ vzpomíná na Marii Benešovou, která v pondělí zemřela. Některé její kauzy zasazuje do dobového kontextu, glosuje její politickou dráhu a oceňuje především její roli nejvyšší státní zástupkyně.
Co vám vytane na mysli, když se řekne Marie Benešová?
Úspěšná nejvyšší státní zástupkyně a osoba, která byla poměrně přímočará. A která se při důležitých otázkách zasloužila o státní zastupitelství a český právní stát.
Pokud v souvislosti s ní zmiňujete důležité otázky nebo důležitá témata, můžete být konkrétní?
Marie Benešová prožila dlouhý profesní život, v němž měla několik výrazných momentů. Jako jediná nejvyšší státní zástupkyně se stala ministryní spravedlnosti – a to dokonce dvakrát. Osobně oceňuji především její roli nejvyšší státní zástupkyně.
Bylo to v čase, kdy státní zastupitelství vzniklo transformací z prokuratury. V prvopočátku bylo zamýšleno jako velmi slabá instituce, která byla součástí moci výkonné – byla silně závislá na ministerstvu spravedlnosti.
A právě i díky Marii Benešové a bývalým ministrům spravedlnosti Otakaru Motejlovi a Jaroslavu Burešovi se podařilo přijmout poměrně zásadní novelu zákona o státním zastupitelství, která tuto závislost státního zastupitelství na ministerstvu spravedlnosti oslabila. Tato novela posílila nezávislost jak řadových státních zástupců, tak vedoucích státních zástupců. Navíc upravila řadu důležitých otázek.
Později, když se Marie Benešová ocitla v konfliktu s tehdejším nechvalně proslulým ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem, nezalekla se a z konfliktu nevycouvala, což nakonec vyústilo v její odvolání.
I potom kritizovala nejen některé problematické kroky nového vedení státního zastupitelství, ale i dalších osob v justici navázaných na Pavla Němce, což byla slavná kauza týkající se jejího výroku o justiční mafii.
To všechno jsou momenty, za které si jí vážím. Byť jsme ji, pokud jde o její pozdější působení v pozici ministryně spravedlnosti, několikrát jako Unie státních zástupců za některé její nešťastné výroky kritizovali.
Musím ale vzpomenout, že ona sama to brala celkem sportovně. Neměl jsem z ní pocit, že by postupovala nějak zlovolně. Sice jsme mohli mít na některá témata odlišné názory, mohli jsme se třeba i nějak výrazněji střetnout, vždycky jsem ji ale respektoval.
Zkuste se prosím ještě více rozpomenout na kauzu „justiční mafie“…
Ona byla vždycky, řekněme, prostořeká. Tudíž se občas stalo, že řekla něco, co nebylo možné úplně prokázat. A několik těchto výroků bylo důvodem, proč v jeden moment navrhnul Pavel Němec její odvolání z pozice nejvyšší státní zástupkyně. Byť skutečné důvody jejího odvolání byly jiné. Ty, kterými její odvolání Němec odůvodňoval, byly spíše zástupné.
Hlavním spouštěčem byl případ katarského prince. A teprve poté, co byla odvolána, začala slavná kauza „Čunek“, v jejíž souvislosti padl výrok o justiční mafii. Podotýkám, že mi nejde o to dnes řešit, zda Jiří Čunek vzal, nebo nevzal nějaký úplatek. To už opravdu nezjistíme a nemá cenu se k tomu vracet.
Prokazatelné ovšem je, že tam byly podivné intervence různých významných justičních představitelů vůči osobám, které byly činné v trestním řízení. Vůči tomu se Marie Benešová z pozice bývalé nejvyšší státní zástupkyně vymezila a ty lidi označila za justiční mafii.
Oni ji následně žalovali v kauze na ochranu osobnosti, které předsedal dr. Cepl junior, syn bývalého ústavního soudce Vojtěcha Cepla. Ten dospěl k závěru, že její výrok o justiční mafii byl sice, řekněme, emoční, ale zároveň, že se zakládal na nějaké skutkové bázi.
Ten rozsudek byl potom zrušen, různě se to vleklo, celý soudní spor byl relativně složitý. Nejde ani tak o to, zda rozsudek obstál u nadřízených soudů, podstatné je něco jiného: že byl přesvědčivý a odstartoval určité změny. A některé lidi nasvítil způsobem, kterým nechtěli být nasvíceni.
