Zemřela Marie Benešová: O hubaté Marii, která se nikdy nebála

Poprvé jsme se do kontaktu dostali v roce 2004, kdy jsem se – popravdě po přemlouvání – stal mluvčím ministerstva spravedlnosti a tehdejšího ministra Pavla Němce. Kdo oba dva osobně zná, ví, že jsou to zcela jiné světy.

A tak bylo od počátku jasné, že dříve či později dojde k jejich střetu. Introvert Pavel Němec, který se médiím vyhýbal, a extrovertní Benešová, která s nimi naopak velmi dobře vycházela.

On vždy věrný zásadě, že je lépe nechat na svobodě deset podezřelých než stíhat a zavřít byť jen jediného nevinného. Ona krátce předtím mluvila veřejně o komunálních gubernátorech, kteří rozkrádají obecní kasy. Mířila tím mimochodem na tehdejšího kladenského primátora Milana Volfa, jehož počínání sledovala jako kladenská rodačka v přímém přenosu.

A protože se Pavel Němec styku s ní většinou vyhýbal, Benešová mi sem tam volala se vzkazy pro ministra. Včetně těch, které i dnes, po její smrti, musím uchovat v důvěrnosti. Chci tím říci, že my dva jsme až do fatálního střetu mezi ní a ministrem Němcem spolu vycházeli, byť složitě.

Zlom nastal s případem „katarského prince“. Tehdy došlo k tomu, že ministr Němec zvolil zákonnou, byť nestandardní a politicky i mediálně „nákladnou“ cestu, jak diplomaticky i mezinárodně choulostivý trestní případ předat do Kataru.

Nechci a nebudu zabíhat do podrobností a spekulací, Benešová měla prostě jinou představu o řešení a přidala se proto veřejně ke kritikům ministrova rozhodnutí. Studená válka přerostla v horkou fázi.

Od té doby to mezi úřadem Benešové a ministrem Němcem byl otevřený boj kdo s koho. A Marie Benešová v něm udělala chybu, když mne veřejně, v televizi Nova, obvinila z uplácení novináře.

Ministr Němec celkem logicky požadoval důkazy, anebo odvolání Benešové z funkce. Tehdejší premiér Jiří Paroubek mne tehdy také neměl příliš v lásce. Svolal jednání, jehož výsledkem bylo krátké příměří, kdy Benešové – poněkud nelogicky – nařídil, aby se omluvila nikoliv mně, ale ministru Němcovi. Tohle řešení samozřejmě dlouho nevydrželo a Marie Benešová byla po nějaké době z funkce nejvyšší státní zástupkyně odvolána.

Zatímco se Marie Benešová nedlouho poté sešla s Pavlem Němcem u soudu za její výrok o „justiční mafii“, my dva se pracovně setkali u Jiřího Paroubka v kanceláři. Já jsem se stal nejdříve jeho poradcem a později ředitelem mediální sekce, ona byla povolána jako stínová ministryně spravedlnosti.

No nepřál bych vám sedět tehdy s námi v místnosti, protože pohled Marie Benešové byl vskutku ledový. Naše vynucená spolupráce stejně neměla dlouhého trvání. Benešová totiž zůstala věrná Miloši Zemanovi a jeho stoupencům v tehdejší ČSSD, když účelové spojenectví Zemana s Jiřím Paroubkem velmi záhy skončilo.

S Marií Benešovou jsem se opět pracovně dostal do kontaktu poté, co se stala (napodruhé) v roce 2019 ministryní spravedlnosti. Její jmenování do vlády Andreje Babiše tehdy vyvolalo masové protesty, protože se vytvořil dojem, že má Babišovi pomoci s řešením problému s případem Čapího hnízda.

Mohl jsem si to poťouchle užívat, ale považoval jsem to vůči ní za nefér. A také jsem to tehdy i napsal. Spojovat její dlouhodobý kritický názor na práci pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové s případem Čapího hnízda bylo samozřejmě účelové.

Navíc průběh přípravného řízení Čapího hnízda – které se neúměrně vleklo a nápadně pravidelně v něm docházelo k zásahům vždy ve chvíli, kdy se začalo spekulovat o změně na postu nejvyššího státního zástupce či Benešová vyjádřila kritiku práce žalobců – dával Benešové za pravdu.

Jak jsem se později dozvěděl, Benešová měla na Bradáčovou kritický názor, už když se měla stát náměstkyní krajského státního zástupce v Ústí nad Labem. A bylo to vzájemné, protože ještě v době, kdy bylo pravděpodobné, že se Jiří Paroubek opět stane premiérem, za mnou přišli státní zástupci, kteří spolu s Lenkou Bradáčovou tvořili „partu“ a na Benešovou zle nasazovali.

Benešová nikdy tento svůj kritický postoj nezměnila a byla schopná to říkat i veřejně, jakkoliv to pro ni znamenalo vystavit se kritice novinářů spřízněných s Bradáčovou, i davům na náměstích.

A nezůstalo jen u veřejné kritiky: Benešová usilovala o odvolání Bradáčové z funkce. Narazila však na Andreje Babiše, který se pravděpodobně zalekl možných dalších protestů.

„Lenka Bradáčová nezapomíná,“ řekl mi nedávno jeden vysoce postavený státní zástupce, který mi vysvětloval, proč se bojí přijít do mého podcastu. Potvrdil tím to, co už jsem slyšel, tedy že Bradáčová nade mnou vyslovila v podstatě klatbu a každý státní zástupce, který se mnou mluví, je pro ni veřejným nepřítelem. Ona sama si pak vybírá pro rozhovory jenom novináře, kteří jsou dostatečně servilní.

To Marie Benešová se nebála nikdy. A mluvila se mnou i v době, kdy jsme spolu válčili. „Pane Dimune, já odpouštím, ale nezapomínám,“ říkala mi. Mám pocit, že i v tomhle se ty dvě ženy liší. Benešová aspoň odpouštěla.

S Marií Benešovou jsem mluvil naposledy, po dlouhé době, ve středu minulý týden. Zvedla mi telefon a já slyšel tichý, nemocný hlas. Pozvánku do mého podcastu neodmítla, jen mi říkala, že už má čtvrtý týden těžký covid. Popřál jsem jí uzdravení a přiznám se, že jsem byl zaražený.

Byl jsem totiž zvyklý, že při hovoru s Marií Benešovou jsem musel dávat telefon od ucha. Tentokrát to bylo jiné. Napsal jsem společnému známému a informoval ho, že z toho nemám vůbec dobrý pocit. Ptal jsem se, zda o tom ví. Věděl, ale prý se to už zlepšuje. Nezlepšilo.

Přese všechno naše sváření jsem Marii Benešovou respektoval, protože se nebála. A přiznám se, že je mi líto, že už si neužiju její odvážné hubatosti.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.