Tisíc možných podob: Část archeologů ostře kritizuje rekonstrukci Žižkovy tváře

Jak vypadal Jan Žižka – aproximace obličeje podle lebky. Přesně s tímto titulkem vydal tým geoinformatika Jiřího Šindeláře minulý týden zprávu o výsledcích pokusu rekonstruovat na základě dostupných dat podobu slavného husitského vojevůdce. A to právě v době šestisetletého výročí Žižkovy smrti.

Mezinárodní tým, v němž byli kromě Šindeláře například i českobudějovická archeoložka Zuzana Thomová, brazilský 3D designer Cícero André da Costa Moraes nebo italský antropolog Francesco Maria Galassi, rekonstruoval Žižkovu podobu pomocí metody tzv. strukturální aproximace. Ta byla před třemi lety použita i při rekonstrukci podoby svaté Ludmily.

V Žižkově případě měli autoři rekonstrukce k dispozici sken kalvy (horní část lebky), nalezené v roce 1910 v Čáslavi a přisuzované Janu Žižkovi. Jasný důkaz, že jde skutečně o Žižkovu lebku, ale dosud neexistuje, navíc chybí takřka celá obličejová část.

Tým kolem Jiřího Šindeláře ovšem tvrdí, že metodou strukturální aproximace, využívající data ze skenů tisíců živých lidí i nalezených lebek zemřelých, lze na základě určitých průměrných antropologických parametrů chybějící části lebky věrohodně domodelovat. A s velkou pravděpodobností tak věrohodně popsat, jak vypadala celá původní lebka, z níž se pak dá pomocí stávajících osvědčených metod „vymodelovat“ i obličejová podoba.

Výsledkem tedy byly dva základní obrázky. Na prvním autoři aproximace (což vlastně znamená přiblížení nebo odhad) předložili veřejnosti pravděpodobnou Žižkovu lebku potaženou kůží, na druhém pak určitou představu autorů, jak mohl teoreticky Žižka vypadat takzvaně se vším všudy.

Česko tak obletěl obrázek husitského vojevůdce s vysokým čelem (ustupujícími vlasy), šedivým plnovousem a modrýma očima, čemuž odpovídaly i titulky v řadě médií typu „Žižka už má svou tvář“ nebo „Žižka byl drsňák“. 

U části odborné veřejnosti se však na rozdíl od té laické rekonstrukce Žižkova obličeje s tak nadšeným ohlasem nesetkala, právě naopak.

Někteří archeologové – podobně jako v dřívějším případě sv. Ludmily – obviňují autory rekonstrukce z dehonestace vědy. „Nové a nové fabulace ze stále stejné dílny... Už se těším na aproximace obličejů ze stehenní kosti. Jistě na to také jednou dojde. Lidu chléb a hry, kam se hrabe věda!“ napsal na facebookovou skupinu Archeologie David Novák z Archeologického ústavu Akademie věd.

Na dotaz INFO.CZ pak svou kritiku více rozvedl: „Největší problém vidím v tom, že použitá metoda rekonstrukce Žižkova obličeje nemůže projít žádnou seriózní vědeckou oponenturou, protože autoři nepředložili žádná data, ze kterých při jejím využití vycházeli,“ vysvětluje archeolog Novák.

Důvěryhodné rekonstrukce podle něj přitom mimo jiné, ale zcela zásadně komplikuje fakt, že ani kalva údajné Žižkovy lebky, ze které výzkumníci vycházeli při domodelování celého obličeje, nebyla nalezena v jednom kuse, ale v několika částech. A při spojování mohlo tedy dojít k určitým odchylkám, stejně jako existuje řada dalších možných okolností, které mohly ovlivnit to, že Žižka vypadal ve skutečnosti jinak, než jak ukazují výsledky aproximace.

Podobných výtek se nyní mezi archeology objevuje celá řada. Spor o pravost vykonstruovaného Žižkova portrétu rozproudil tak širokou diskusi s tak expresivními vyjádřeními jejích účastníků, že to s trochou nadsázky začíná připomínat slavný boj o pravost Rukopisů z konce 19. století.

Někteří odborníci upozorňují na to, že práce brazilského 3D designera a jím využívaná metoda čelily kritice nejen v Česku, ale třeba i ze strany známého egyptského archeologa Zahiho Hawasse.

Další kritici argumentují studiemi (např. Caroline Wilkinsonová v časopise Journal of Anatomy), které dospěly k závěru, že i když máme dobře zachovanou lebku, není úplně přesná rekonstrukce vzhledu tváře z řady důvodů možná. A u lebky, které chybí prakticky celá obličejová část, je to ještě obtížnější, takřka nemožné.

Jiří Šindelář ale tvrdí, že výtky některých archeologů zcela nechápe. Věrohodnost dat, využitých při tvorbě programu na rekonstrukci lebek, lze podle něj ověřit jednoduchým způsobem. „Program jsme dali veřejnosti, včetně odborníků, zdarma k dispozici. A každý si může ověřit, třeba na skenu své vlastní lebky, že skutečně funguje,“ řekl INFO.CZ Šindelář.

Jestliže někdo vezme jakoukoliv lebku (tedy její snímek), odřízne z ní obličejovou část, pak s použitím programu, využívajícího statistická data o lebkách tisíců lidí, si sám domodeluje zbytek. A to pro někoho možná až překvapivě věrně. „Proto se námi využívaný program už dnes úspěšně používá při rekonstrukci lebek v medicíně, což je popsáno v odborné literatuře,“ uvedl Šindelář.

Podle něj není žádný důvod k pochybnostem o tom, že když něco funguje na lebce současného člověka, nemělo by to fungovat u lebky staré, byť třeba i šest set let. Z technického hlediska v tom není rozdíl. „Samozřejmě nevíme, jestli Žižka neměl obličejovou část kvůli zranění či nemoci nějak deformovanou nebo poškozenou. Základní parametry jeho obličeje by ale měly sedět,“ uvedl Šindelář.

Otázkou ovšem zůstává, proč ve druhé části rekonstrukce stvořili její autoři Žižku s pleší a modrýma očima. „To už je samozřejmě jen subjektivní odhad, vycházející z toho, že Žižkovi bylo v době jeho smrti přes šedesát a v jeho věku už vysoce nadprůměrnému počtu mužů chybějí vlasy,“ uvedl Šindelář.

Také další členka Šindelářova týmu, budějovická archeoložka Zuzana Thomová, tvrzení o fabulaci odmítá. „Ze dvou třetin jde o objektivní zjištění, jak mohla skutečně vypadat Žižkova lebka, z jedné třetiny je to opravdu fabulace. Ta ale slouží k tomu, aby si lidé historickou postavu spojili s nějakým příběhem a visáží oné osobnosti,“ vysvětluje Thomová.

Ani bioarcheologovi Jaromíru Benešovi z Jihočeské univerzity ale takové vysvětlení nestačí. „Jestliže mluvíme o populismu v politice, tak tohle je klasický příklad populismu ve vědě,“ řekl INFO.CZ Beneš. 

Vadí mu už jen o to, že zmíněný tým, specializující se na rekonstrukce obličejů historických osobností, zveřejňuje výsledky vždy v době, kdy má ta konkrétní osobnost nějaké významné výročí. „Ve vědě se ale nepublikuje podle výročí,“ uvedl Beneš.

Podle něj jde však především o to, že práce týmu pod vedením Jiřího Šindeláře není údajně v archeologické odborné komunitě přijímaná jako zcela věrohodná, a přesto ji autoři rekonstrukce prezentují jako výsledek precizní vědecké práce. 

„Pokud čistě matematicky vezmeme lebku bez obličejové části a dopočítáme zbytek podle nějakého antropologického průměru, pak nám vyjdou tisíce variant, z nichž některé se mohou možná podobat skutečnému Žižkovi, jiné ale mohou být od jeho skutečné podoby diametrálně odlišné,“ uvedl Beneš.

Jestliže pak někdo vybere ze všech možností jednu variantu a označí ji za „toho pravého Žižku“, dělá podle Beneše z lidí hlupáky. „A to se vědě do budoucna může stokrát vymstít,“ uzavírá vědec.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.