Prsty od oleje a vzduch s vůní benzínu, to je fyzická tvář archeologie

Z listnatého hvozdu ve zvlněné krajině nedaleko Jičína se ozývá rachot z kompresoru. Zatímco se z větví urostlých dubů poplašeně zvedá ptactvo, vychází nám zpod jejich stínu klidným krokem vstříc pravidelný čtenář INFO.CZ, enviromentální archeolog a biolog Petr Pokorný. 

Pozval nás na toto podivuhodné místo, abychom v praxi pochopili, že srovnání archeologie s čímsi na způsob těžby hnědého uhlí je značně „mimo mísu“.

„Jednou jsme v Českém Švýcarsku museli těžkou vrtnou soupravu táhnout různými roklemi pět kilometrů pěšky,“ vypráví nám cestou k epicentru randálu zde na Češovských valech. Za chvíli už vidíme, jak ocelový vrták penetruje mohutný hliněný val a proráží zde uložený zhmotnělý čas. Přítomni jsou vědci a jejich studenti, ochranná sluchátka jsou nezbytnou podmínkou.

„Ano, tady má cenu dál vrtat,“ hodnotí z „četby“ sedimentů Jan Mařík, šéf Archeologického ústavu AV. 

„Dřív se rovnou kopalo, což se často ukázalo jako úplně zbytečné. Vůbec nic jste nemuseli při tom najít. Dnes je tendence postupovat při výzkumu co možná nejméně destruktivně,“ glosuje dění docent Petr Pokorný a popisuje výhody vrtání: „Je to vlastně taková archeologická laparoskopie – minimálně invazivní metoda, díky které zjistíme hodně, ale přitom moc nenarušíme lokalitu. Když máte správnou metodu, jde se podívat až do nitra naleziště i jemně. Následné radiouhlíkové datování je možné dělat třeba i z miligramů vytaženého sedimentu.“

O kus níže pod valem pracují geofyzici s magnetometrem umístěným na speciálním vozíku připomínajícím ruchadlo bratranců Veverkových, své nádobíčko si chystají i geochemici. Ten den na vše dohlíželi také naši redakční odborníci na zemské útroby – norníci border teriér Kašpar a hrubosrstá Jack Russel teriérka Nessie.

Češovské valy jdou totiž doslova provrtány norami lišek a jezevců. Jejich metody těžby zeminy při zakládání svých obydlí jsou ve srovnání se sofistikovaným vrtacím postupem archeologů doslova buranské a promíchávaní jednotlivých historických vrstev může vědcům komplikovat výzkum. Vždyť takový dobře zasádlený jezevec může vážit až 25 kilo, jeho nory mají v průměru 20 cm, ale jejich délka je až několik desítek metrů a dosahují hloubky až pět metrů.

Do jaké hloubky je možné se vrtáním „dostat“ a kde se pracuje nejlépe? Petru Pokornému jiskří v očích: „No nejlépe, takhle bych to úplně neřekl... Nejvděčnějším místem pro výzkum jsou ale každopádně bažiny, mokřady či rašeliniště. Tam jsou vidět milimetrové vrstvičky starého jezerního sedimentu, ze kterých se dá krásně vzorkovat. Díky mísení teplé a studené vody bývají i okem viditelné a dají se počítat jako letokruhy rok po roce. Někdy vrtáme až přes deset metrů,“ popisuje Petr Pokorný; nornice Nessie ho přitom provrtává obdivným pohledem.

Vzápětí přidává i fascinující důkaz o vyspělosti dnešní archeologie a souvisejících disciplín: „Z jednoho sedimentárního skalního převisu se nám podařilo vyselektovat lidskou DNA a chytli jsme zrovna sekvenci, která kóduje bipolární poruchu. Díky tomu víme, že naši předci v době bronzové (ve střední Evropě je datována cca 2300 - 800 let př. n. l.) byli stejně jako my maniodepresivní. To sice není nic překvapivého, říkám to ale proto, aby bylo zřejmé, co je dnes možné zjistit. Z DNA jsme schopni určit například i druhy zvířat, která jedli lidé v neolitu (zhruba 8000 až 5000 let před naším letopočtem). Někdy je ta podrobnost informací svým způsobem až děsivá,“ vraští čelo vědec.

Hned přidává i další ilustraci propojení archeologie s jinými vědními obory: „Ve středních Čechách jsme nedávno pět metrů pod povrchem bažiny našli lidský nehet ze střední doby bronzové, zhruba 1500 př.n.l. V té vrstvě i za tím nehtem bylo velké množství prosa, což znamená, že jde o nejstarší proso nalezené na evropském kontinentu. Proso totiž přišlo do Evropy z Číny přesně v této době. Zjistit ale další okolnosti a souvislosti by přišlo na desítky milionů korun,“ upozorňuje vědec na nákladnost užitečných výzkumů.

„Znamenalo by to postavit na místo silnici, nějakým způsobem sanovat bažinu, která má asi dvanáct metrů hloubky, a to se bavíme jen o technické stránce věci. Práce v bažině je na jednu stranu krásná hloubkou možného poznání, na druhou stranu ale velice nebezpečná. Takovému výzkumu neváhám říkat punkový.“

Vzápětí podrobněji rozvádí největší úskalí takové práce: „Člověk se v tom sirovodíku dusí, rašelina má tendenci se hroutit do jámy, takže to musíme primitivně pažit dřevem, a tak dále. Podle toho, jak chceme jít hluboko, tak dlouhá musí být delší strana jámy. Kope se ručně, je to těžký a nebezpečný-“

Kdo by snad z textu vyvodil, že jakmile archeolog „něco vykope“, už může objev jen v klidu popisovat v pohodlí své kanceláře, tak by vyhrál druhé místo v soutěži naivity. „Práce v terénu je vlastně za odměnu, většinu času trávíme administrativou, sháněním peněz nebo prací s mikroskopem. Právě sezení u mikroskopu je nesmírně fyzicky náročné v tom smyslu, že je potřeba se enormně soustředit. Přirovnávám to často k práci na japonských letadlových lodích, když ještě neměli k dispozici radary,“ přirovnává Petr Pokorný práci archeologa s věrným vojáky císaře země vycházejícího slunce.

„Vojáci–navigátoři se hodiny dívali na oblohu a snažili se identifikovat nepřátelská letadla. Byli na to vytrénovaní, stejně jako jsem já jsem vytrénovaný na práci s mikroskopem. Vyžaduje to velký pozorovací talent, smysl pro detail a obrazotvornost, jinak v tom vzorku nic nenajdete. V jednom se nachází třeba tisícovka pylových zrn, a aby to k něčemu bylo, nesmí mi ani jedno uniknout. Dá se to dělat tři hodiny v kuse, ale pak se musím jít projít, jinak by se z toho pozvracel, což se některým kolegům stává. Dohromady nad jedním vzorkem strávím třeba i osm hodin,“ popisuje svoji řeholi docent Pokorný. „Ale pořád mě to velice baví,“ neopomíná rychle dodat, proč to vlastně celé dělá.

Jezdíte-li v létě kolem Prahy, (ne)můžete si (ne)všimnout četných výkopů a novostaveb silnic. Často v nich zahlédnete shrbené postavy mužů snědší barvy pleti, přehrabující se zdánlivě nesmyslně v zemi. Jsou to Romové, specialisté na tzv. záchranné výzkumy – tedy takové, které se provádějí v bezprostředně ohrožených archeologicky cenných lokalitách. 

Své řemeslo dědí podobně jako jejich kolegové na egyptských vykopávkách v Abusíru, Sakkáře nebo Gíze z generace na generaci a jsou pro profesionální archeology ceněnými partnery. „Vidíte je pracovat na nalezišti ve výkopu od soumraku do úsvitu, ve vedru, mrazu, dešti...,“ netají se obdivem Petr Pokorný. I on ale umí zatnout svaly.

Desítky kilogramů vážící vrtáky, kompresory, agregáty, hydraulické zvedáky, vrtné soupravy a další chytré pomůcky jsou dnes pro vědu nepostradatelné. Vědec se ale díky nim musí stát archeologem a mechanikem v jedné osobě. 

Nestačí mu umět jen nastartovat benzinem poháněný motor. Potřebuje jej umět rozebrat, složit a různě přenastavovat. Také musí mimo jiné vědět, že známý přípravek WD 40 je úplně na nic ve srovnání s mazáním Konkorem nebo grafitovou pastou. A hlavně si všechen ten vercajk musí na místo odnosit sám. 

Tohle jsou prostě překážky, které se překonávají v podstatě samy na rozdíl od proplácení benzinu do kompresoru. Ten si Petr Pokorný kvůli úředním obstrukcím raději platí sám...