K čemu jsou v přírodě dobrá klíšťata? Jednou by mohla pomáhat i v léčbě rakoviny

Význam klíšťat v přírodním koloběhu je v Česku předmětem rozsáhlých laických diskusí zejména kvůli jejich neznámé nebo nejisté úloze, kterou by coby obávaní paraziti měli v přírodě plnit. 

Protože zatímco komáři a další druhy solenofágního (tzv. krev sajícího) hmyzu jsou zároveň nezbytně nutnou potravou pro ptáky a další živočichy, klíšťata žádný zásadní potravní zdroj nepředstavují. K čemu jsou tedy dobrá? Jenom k tomu, aby jiným živočichům sála krev a přenášela na ně nemoci?

„Nemá vůbec význam ptát se na to, k čemu je klíště dobré, proč ho vlastně příroda stvořila,“ vysvětluje profesor Václav Hypša, parazitolog z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. 

Klíšťata jsou podle něj prostě součástí našeho ekosystému, který představuje složitou mozaiku složenou z bilionů navzájem propojených „kamínků“. „Jakmile bychom jeden kamínek vyňali, něco se patrně stane. Ale my bohužel nevíme, co konkrétně,“ říká Hypša.

Také ředitel Biologického centra Akademie věd, parazitolog Libor Grubhoffer, má podobný názor. 

„Někdy zaznívají z laické, ale dokonce i z odborné veřejnosti hlasy, že by lidé měli své vědecké poznatky využít k tomu, aby tyto parazity a přenašeče původců závažných onemocnění totálně vyhubili a zbavili tak krajinu dalšího biologického rizika. To je ovšem naprosto nepřijatelné řešení. Klíšťata jsou součástí biodiverzity a člověk nemá právo tuto biodiverzitu svévolně narušovat. Pokud by tak učinil, vrátilo by se mu to v podobě jiné metly,“ říká Grubhoffer.

Ačkoliv detaily významu klíšťat v přírodním koloběhu jsou stále předmětem výzkumu, není úplně pravda, že klíště není dobré k ničemu jinému, než aby jiné živočichy trápilo a sálo jim krev. 

Klíšťata jsou navzdory představě, že takového tvora nikdo nemůže jíst, přece jen i součástí jídelníčků různých dalších zástupců živočišné říše. Klíšťaty nepohrdnou například mravenci, někteří pavouci, vážky nebo vosy.

Obávaným nepřítelem klíštěte je i zvláštní drobná vosička klíšťová s latinským názvem Ixodiphagus Hookeri. Vosičky, velké jen několik milimetrů, totiž kladou vajíčka do klíštěcích larev, které se později stanou potravou pro larvy vosiček.

Protože Ixodiphagus Hookeri je pro klíšťata přirozeným přírodním škůdcem, zůstává i předmětem vědeckého výzkumu zaměřeného na snížení hrozby z klíšťat.

Zatímco vosičky zabíjejí klíštěcí larvy, před ostatními živočichy nejsou ochráněny ani nymfy a dospělci klíšťat. Klíšťata, která po nasátí krve odpadnou z hostitele, jsou oblíbenou potravou žab, ještěrek a některých ptáků. K požíračům klíšťat u nás patří například slepice nebo bažanti.

Vůbec největším nepřítelem klíšťat, i když to může znít paradoxně, je ale člověk. Jakmile se na něj klíště přisaje, existuje jen velmi malá pravděpodobnost, že se bez úhony nakrmí, odpadne a dokončí svůj vývojový cyklus. 

S mnohem větší pravděpodobností znamená přisátí na lidského jedince pro klíšťata smrt, tedy slepou cestu. Člověk v lese pro ně představuje stejné nebezpečí jako klíště pro člověka. A platí to i pro bakterie i viry těmito parazity přenášené.

Naproti tomu už vědci dlouho zkoumají, jak by mohli klíště využít k lidskému prospěchu. A to z jednoduchého důvodu. Klíšťata při „dobývání“ hostitele produkují některé látky a využívají postupy, teoreticky využitelné i v lidské medicíně.

Už v devadesátých letech minulého století například vědci z Oxfordu přišli na to, že některé bílkoviny obsažené v klíštěcích slinách na sebe váží histamin, tedy látku, která se v lidském těle uvolňuje při alergické reakci a způsobuje mimo jiné zúžení průdušek či kopřivku.

Klíště totiž při sání vůbec nepotřebuje, aby hostitel zareagoval „alergicky“, a proto dokáže vázáním histaminu případnou alergii u hostitele utlumit. Když se tedy vědcům podařilo příslušnou bílkovinu ze slin klíštěte izolovat, mělo to znamenat velkou naději pro léčbu alergiků.

„Dokonce krátce po tomto objevu vznikla v Británii firma Evolutech, která chtěla po úspěšných laboratorních pokusech na zvířatech prodávat léky na alergii, v nichž by byla obsažena právě část klíštěcích slin,“ říká profesor Jan Kopecký, který se na českobudějovickém Parazitologickém ústavu zabývá imunologií.

Společnost Evolutech však s počátečními velkými plány po čtyřech letech zkrachovala. Podle Kopeckého se jí nepodařilo na základě dalších testů přesvědčit úřady, že to, co funguje u zvířat, bude naprosto bezpečné i pro lidi. 

K případnému využití látek z klíštěte v lidské medicíně proto zbývá ještě dlouhá cesta, ovšem zdaleka není vyloučeno, že na jejím konci bude skutečně účinná léčba, pomáhající lidem.

Jedním z mnoha příkladů může být podle Kopeckého i objev, že jedna z bílkovin v klíštěti dokáže zastavit astmatický záchvat. 

Stejně jako v předchozím případě se však povedlo zatím ověřit tuto skutečnost pouze v laboratoři. Záchvat byl vyvolán u myši a poté úspěšně zastaven. U lidí je aplikace tohoto objevu do praxe mnohem složitější.

Klíšťata by, alespoň teoreticky, mohla přispět i k léčbě tak závažného onemocnění, jako je rakovina. 

V roce 2008 publikoval brazilský Butantan Institut v Sao Paulu v několika vědeckých časopisech závěry své studie, z níž vyplývá, že protein, obsažený ve slinách jednoho druhu klíštěte, dokáže při pokusech na laboratorních potkanech ničit rakovinné buňky, zatímco těm zdravým neublíží.

Podle jedné ze spoluautorek studie, mikrobioložky Mariy Chudzinsky Tavassiové to však rozhodně neznamená, že by se lidé s rakovinou měli nechat napadnout klíšťaty. Pokusy zatím proběhly pouze na laboratorních potkanech, a pokud z těchto pokusů vzejdou nějaké vědecky podložené závěry, bude to otázka mnoha let dalšího výzkumu.