Přestože jsou mnozí Češi přesvědčeni o tom, že se s odjezdem na zahraniční dovolenou zbaví hrozby závažných onemocnění přenášených klíšťaty, opak je pravdou. Riziko nákazy hrozí takřka po celém světě, přičemž následky mohou být často ještě vážnější než v Česku. Obezřetnost před přisátím tohoto obávaného parazita je tak na místě i tam, kde by to málokdo z Čechů čekal. Tady je stručný přehled.
Na zeměkouli dnes žije zhruba 860 druhů klíšťat, z toho 11 v České republice. Některé druhy s člověkem prakticky nepřijdou do styku, přežívají třeba jen ve zvířecích norách. Jiné ale představují vážnou zdravotní hrozbu – člověka totiž mohou poté, co se svým hypostomem (chobotem opatřeným zpětnými háčky) proniknou pod kůži k cévním kapilárám, nakazit jedním z cca 80 onemocnění.
Celosvětově jsou klíšťata v pořadí druhým (po prvních komárech a před třetími blechami) nejčastějším přenašečem infekčních a bakteriálních chorob na člověka; v České republice ale vůbec nejčastějším.
A rozhodně přitom neplatí, že Středoevropané jsou nemocemi z klíšťat ohroženi nejvíce – na některých jiných místech působí klíšťata lidem ještě mnohem větší problémy.
V Česku i v celé střední Evropě je nejrozšířenějším druhem klíště obecné (Ixodes ricinus), které přenáší na člověka viry klíšťové encefalitidy, bakterie borélie a vzácněji i původce některých dalších onemocnění.
V dalších oblastech světa přenášejí klíšťata odlišných druhů i jiné nemoci, často ještě s mnohem závažnějšími následky. Například na Východě řádí Ruská jaro-letní encefalitida, která je sice podobná klíšťové encefalitidě známé ze střední Evropy, mívá však většinou mnohem těžší průběh a horší jsou i vyhlídky pacienta na uzdravení. Jejími přenašeči jsou klíšťata sibiřská (Ixodes persulcatus), která se vyskytují nejen na Sibiři, ale i v evropské části Ruska a některých částech Skandinávie.
Pokud člověk po nákaze virem Rusko jaro-letní encefalitidy onemocní, může nastat až ve 30 % případů smrt. Vysoký počet úmrtí je ale podle odborníků způsoben také tím, že lidé v odlehlých lokalitách nevyhledají lékařskou pomoc nebo se dostanou do nemocnice pozdě.
Podle některých odhadů přitom tímto typem encefalitidy onemocní v Rusku ročně na jedenáct tisíc lidí. Navíc je riziko nákazy v ruských lesích mnohem vyšší než ve střední Evropě – zatímco v endemických oblastech Evropy je virem encefalitidy infikováno mezi 0,5 až 5 % klíšťat, v některých částech Ruska to může být až 40 %.
Horečka Skalistých hor
Mezi další onemocnění, u nichž je původce přenesen na člověka prostřednictvím klíštěte, patří například Omská hemoragická horečka, vyskytující se zejména na západní Sibiři. Většina lidí se z nákazy zotaví po sedmi až čtrnácti dnes, v 5 až 30 případech z tisíce ale nastane smrt.
Klíšťata však zdaleka nehrozí jen v sibiřské tajze. Ve Spojených státech přenáší hned několik druhů klíšťat kromě boreliózy také takzvanou horečku horečku Skalistých hor, vážné bakteriální onemocnění, které v případě neléčení může hrozit až smrtí. Nakaženým lidem hrozí trvalé následky v podobě poškození cév, ztráty sluchu a mentálních potíží.
Kyasanurská lesní nemoc se vyskytuje v příbřežních oblastech jižní Indie, porostlých bujnou tropickou vegetací. V tomto případě umírá až 10 % nakažených, většinou na plicní edém.
Různými nemocemi z klíšťat trpí lidé prakticky na celé zeměkouli – od Malajsie přes USA a Kanadu až po jižní Ameriku či Afriku. Vážné problémy s klíšťaty hlásí mimo jiné lékaři a veterináři v Austrálii, kde žije „paralytické“ klíště „Ixodes holocyclus“.
Hrozba ochrnutí
Tento druh parazita může přenést na člověka boreliózu, zároveň ale jeho sliny obsahují neurotoxin, schopný způsobit ochrnutí svalů, takzvanou klíštěcí paralýzu. Pro jeho nápadně světlou barvu se mu přezdívá white tick (bílé klíště), v Austrálii je aktivní prakticky po celý rok a zahubil zde již více lidí než jakýkoli jiný roztoč.
Když člověk bílé klíště na svém těle nenajde včas, pocítí obvykle do 24 hodin od přisátí svědění v obličeji nebo okolo rtů, pak mu začnou takzvaně tuhnout nohy a ruce. Jestliže se ani v takovém případě dokonale neprohlédne a parazita z kůže neodstraní, nastoupí brzy potíže s udržením rovnováhy při chůzi.
Konečnou fází paralýzy může být ochrnutí všech svalů těla, včetně těch dýchacích – a oběť umírá na zástavu dechu. To je ale ten nejtragičtější možný scénář. Když totiž člověk klíště odstraní včas, zpravidla všechny příznaky paralýzy odezní bez následků.
Alergie na maso
Přesto australští lékaři zdokumentovali do roku 1989 až 20 úmrtí na klíštěcí paralýzu. Pokrok v medicíně a vývoj účinného antitoxinu sice nebezpečí smrti u lidí takřka vyloučil, každý rok ale přijmou australské nemocnice několik, zejména dětských pacientů s paralýzou.
Obrovské ztráty však způsobuje takzvané bílé klíště mezi domácími a chovnými zvířaty, jako jsou kočky, psi a dobytek. Podle veterinárních statistik má paralýza ročně na australském kontinentu na svědomí až 100 tisíc zvířat.
Tím ale výčet možných hrozeb z přisátí klíštěte ani zdaleka nekončí. Důkazem je výzkum, zaměřený na možnou souvislost mezi klíštěcím „kousnutím“ a vznikem alergie na červené maso.
Vznik alergie na červené maso po přisátí klíštěte býval doménou USA, ale dnes jsou známy případy i z Asie, Austrálie a Evropy.
Více informací najdete v knize Člověk a klíště (2015), k dispozici je např. v knihovně Jihočeské univerzity.
Na východě Spojených států se lékaři v posledních letech začali setkávat s nezvyklým nárůstem případů, kdy lidé tři až šest hodin po snědení hamburgeru nebo propečeného steaku skončili na pohotovosti se silnou alergickou reakcí.
Špatně se jim dýchalo, otékal jim jazyk nebo rty, objevila se u nich vyrážka. Část z nich přitom předtím žádnou potravinovou alergií netrpěla.
Co se tedy stalo? Vědci nakonec přišli s teorií, že za vznik alergie může předchozí přisátí jednoho druhu amerického klíštěte.
Klíště vypouští do rány sacharid „alfa-gal“, který obsahuje také červené maso a některé jiné druhy potravin. Organismus zdravého člověka si s tímto sacharidem bez problémů poradí a rozloží ho v trávicím traktu.
Když však člověk dostane dávku „alga-galu“ od klíštěte, v tomto případě přímo do krevního oběhu, a k tomu ještě o něco později sní množství stejného sacharidu v červeném mase, může jeho imunitní systém vyvolat poplach a způsobit silnou alergickou reakci. Samozřejmě záleží na tom, jak jsou konkrétní lidé k takovému podnětu náchylní.
Původně se přitom předpokládalo, že riziko vzniku alergie na maso po přisátí klíštěte se týká pouze části severní Ameriky – lékaři ale už zaznamenali podobné reakce i v Austrálii, Francii, Německu, Švédsku, Španělsku nebo Japonsku, byť se zde vyskytují jiné druhy klíšťat. To by teoreticky mohlo znamenat, že příslušný sacharid vypouští ve slinách i další klíšťata, nejen ta „americká“.
Výzkum je ovšem teprve v počátcích, o vědecky prokazatelných závěrech se zatím hovořit nedá. Ale australští vědci již prokazatelně zjistili, že k alergické reakci může dojít i u jedinců s intolerancí na červené maso – přisátí klíštěte u nich spustí stejný záchvat, jako kdyby snědli třeba hamburger.
Klíště decimuje stáda skotu
Z uvedeného výčtu každopádně jednoznačně vyplývá, že i když se o Česku často hovoří jako o zemi, která vykazuje největší počty případů nákazy klíšťovou encefalitidou v Evropě, klíšťata jsou z různých důvodů podobnou a možná ještě větší hrozbou i v řadě jiných zemích. A to včetně těch, do kterých jezdí Češi s oblibou na dovolenou.
Počet nejrůznějších jimi přenášených onemocnění je tak vysoký a různorodý, že i kdyby byla vedle vakcíny proti viru klíšťové encefalitidy, známé v Česku, vyvinuta definitivně i účinná vakcína proti borelióze, stejně by to neznamenalo konec hrozby „klíštěcích nemocí“.
V severní Americe dokáží klíšťata doslova vysát i tak velké zvíře, jako je los.
Klíšťata navíc neohrožují jen člověka, ale působí i značné hospodářské škody například při chovu skotu. Zatímco v českých podmínkách se na krávu na pastvě přisají třeba dvě nebo tři klíšťata, v jižní Americe jsou některé kusy skotu klíšťaty doslova obsypány. Nepomáhají ani postřiky, ani některé dosud vyvinuté vakcíny.
Přitom klíšťata dokáží vysát ze skotu obrovské množství krve. „Zvíře pak ubývá na váze, špatně se vyvíjí, může onemocnět. A chovatelé tak přicházejí o miliardy dolarů,“ říká parazitolog Radek Šíma z Jihočeské univerzity.
Tenhle frontální útok klíšťat na velké savce, jako vystřižený z hororu, se přitom neodehrává jen na jihoamerických pastvinách. Parazité totiž na některých místech na světě hromadně útočí dokonce i na volně žijící zvěř.
„Existuje celá literatura o tom, jak v severní Americe klíšťata doslova dokáží vysát, tedy usmrtit, tak velké zvíře jako je los,“ říká Šíma.
