Nesnadný úděl Jeane D. Kirkpatrickové: Přísná dáma, která souzněla s konzervativním prezidentem

Dnešní příběh je o první z nich, o političce, diplomatce a politoložce, která měla v životě to štěstí, že mohla pracovat pro prezidenta, který souzněl s většinou jejích konzervativních názorů a který za ní stál, kdykoli na ni útočili její nepřátelé, jichž věru nebylo málo.

Jeane Duane Jordanová, později provdaná jako Kirkpatricková (1926–2006), se narodila ve městě Duncan v Oklahomě, tj. ve státě hraničícím na jihu s Texasem a na severu s Kansasem, což má samo o sobě nemalou vypovídací hodnotu. 

Otec zbohatl díky ropě (byl to tzv. wildcatter, což je obdoba zlatokopa, ovšem na ropných polích) a jeho dceři to otevřelo mimo jiné i cestu ke kvalitnímu vzdělání, ať už se jednalo o absolutorium na univerzitě v missourském městě Columbia (University of Missouri) či později k doktorátu z politologie, který obhájila v roce 1968 na prestižní newyorské Kolumbijské univerzitě (Columbia University). 

Jen čistě na okraj – kdyby Jeane dnes viděla, jak vypadá „Kolumbie“, její milovaná alma mater (což se ukázalo nejen v souvislosti s reakcí nemalé části tamních studentů i kantorů na teroristický útok Hamásu na Izrael ze 7. října loňského roku), byla by podle mě naprosto šokovaná a zdrcená. 

A zároveň by se, jak jsme ji znali, nepochybně pustila do boje za „očištění“ univerzity (jen ale aby bylo jasno: slovo „očištění“ v tomto slova smyslu sice nemám rád, neboť je spojeno se spoustou „čistek“, které neměly s demokracií nic společného, současně si však myslím, že mi – pokud jde o jeho použití v tomto kontextu – rozumíte).

V mládí se člověk nezřídka dopustí řady pošetilostí, a Jeane nebyla v tomto ohledu výjimkou. Svědčí o tom její členství v Socialistické lize mládeže (The Young People's Socialist League; YPSL), jež byla mládežnickou organizací Americké socialistické strany (The Socialist Party of America; SPA), založené v roce 1901.

Šlo však skutečně o „mladickou nerozvážnost“, živenou a posilovanou – jak už to v tomhle věku u části vysokoškolského studenstva bývá – některými charismatickými pedagogy (v případě Jeane se jednalo o levicové intelektuály, zejména „jejího“ profesora politologie na Kolumbijské univerzitě, německého exilového aktivistu, politologa a právníka Franze Leopolda Neumanna).

Ve druhé polovině šedesátých let, konkrétně v roce 1967, nastoupila Jeane Kirkpatricková (v roce 1955 se provdala za Evrona Maurice Kirkpatricka, bývalého příslušníka OSS – Office of Strategic Services, předchůdce CIA) na proslulou Georgetown University ve Washingtonu, D.C., a v roce 1973 se stala její kmenovou profesorkou (na plný úvazek). 

V této době již dávno nebyla „mladou horoucí socialistkou“, na americké vnitropolitické scéně ale stála pořád nalevo, u demokratů, což se odráželo v její práci pro neúspěšného prezidentského kandidáta Huberta Humphreye, jehož v roce 1968 těsně porazil Richard Nixon (v Bílém domě v letech 1969–1974) a pro Henryho Jacksona, který marně usiloval o prezidentskou nominaci demokratů v roce 1972 (nakonec ji tehdy získal George McGovern, jenž ale následně dostal tak říkajíc „nařezáno“ rovněž od Nixona).

V první polovině sedmdesátých let se Kirkpatricková začala pozvolna přesouvat do konzervativního tábora. 

Již v roce 1972 se připojila k Výboru pro současné hrozby, jak by asi zněl překlad názvu The Committee for Present Danger (CPD), založenému na počátku padesátých let Tracym Stebbinsem Voorheesem (1890–1974), který upozorňoval vládu na rostoucí nebezpečí ze strany komunistického Sovětského svazu a na rizika plynoucí pro USA z dohody SALT II.

Za vlády Jimmyho Cartera (v Bílém domě v letech 1977–1981) Kirkpatricková poměrně ostře kritizovala jeho nedůraznou zahraniční politiku a roku 1979 vyšla v časopise Commentary (který založil v roce 1945 Americký židovský výbor – American Jewish Committee) její studie s názvem Diktatury a dvojí přístup (Dictatorships and Double Standards).

V ní upozorňovala, že existuje rozdíl mezi autoritativními režimy a diktaturami, jakou byl kupříkladu výše zmíněný Sovětský svaz, s tím, že s prvními je v americkém národním zájmu možné (a někdy i žádoucí) spolupracovat proti těm druhým. Na americkém politologickém nebi vyšla nová „hvězda“.

Textu si všimli lidé pracující pro Ronalda Reagana, mimo jiné Richard Vincent Allen (* 1936; v letech 1977–1981 hlavní poradce Reagana pro zahraniční politiku a v letech 1981–1982 jeho poradce pro národní bezpečnost), což mělo za následek, že v roce 1980 přizvali Kirkpatrickovou jako expertku/poradkyni pro zahraničněpolitické otázky do Reaganovy prezidentské kampaně.

Stalo se tak navzdory tomu, že pro republikány do té doby nikdy nepracovala. Na první, dnes již legendární schůzce, Kirkpatricková na tuto skutečnost Reagana upozornila – ten se prý ale jen zasmál a řekl, že byl-li on sám do jednapadesáti let demokrat, těžko to může mít za zlé někomu jinému.

V konkrétních politických bodech či oblastech ale Kirkpatricková s prezidentem téměř souzněla, a právě proto ji Reagan po vítězství nad Carterem v listopadu 1980 a po nástupu do Bílého domu v únoru 1981 jmenoval velvyslankyní USA při OSN.

Kirkpatricková v této funkci sloužila až do konce Reaganova prvního období v Bílém domě a nikdy toho nelitovala, stejně jako Reagan sám; při jedné příležitosti se dokonce vyjádřila, že jí bylo nesmírnou ctí pracovat pro „nejlepšího prezidenta na světě“. 

Po skončení Reaganova prvního mandátu možné pokračování ve funkci odmítla a raději se „s fanfárami“ vrátila do přece jen klidnější akademické sféry.

Jako americká velvyslankyně v newyorském sídle OSN po celé Reaganovo prezidentské období Kirkpatricková nikdy, ani na okamžik, neslevila ze svých ostře protikomunistických a protisovětských postojů (nezapomeňme, že Reaganovo první prezidentské období se neslo vůči SSSR v ostře konfrontačním duchu).

Kromě toho byla známá jasnou, neutuchající podporou Izraele. Třebaže čas od času podpořila na půdě OSN některé diplomatické iniciativy, jež byly vůči Izraeli kritické – měla-li pocit, že jsou na místě a nemohly-li židovskému státu výrazněji uškodit. 

V Tel Avivu si toho byli velmi dobře vědomi a velice si jí vážili. Představitelé většiny arabských států ji sice pokládali za „nepřítele“, brali ji však „smrtelně vážně“, což tehdy nebylo v případě žen–diplomatek úplně samozřejmé a není to ostatně úplně samozřejmé ani dnes, i když se v tomto ohledu doba značně změnila.

Kromě toho, že sdílela Reaganův odpor vůči komunismu a vůči komunistickým a proto-komunistickým diktaturám – jak v teorii (nezapomeňme, že se jednalo o vystudovanou politoložku), tak v praxi –, podporovala Jeane Kirkpatricková stejně jako prezident některé nedemokratické režimy, pokud stály na proti-komunistické straně, i když jí to přinášelo v USA i na mezinárodní scéně spoustu zášti. 

Jako příklad lze uvést třeba vojenskou vládu v Salvadoru, bojující s levicovými guerillami. Pochopení měla i pro argentinského pučistu v čele země (formálně prezidenta v letech 1981–1982) generála Leopolda Galtieriho (1926–2003), kvůli němuž neúspěšně prosazovala neutrální postoj USA ve válce o Falklandy mezi Argentinou a Británií v roce 1982, za což si logicky vysloužila ostrou a velmi nevlídnou kritiku a pohrdání od mnoha britských politiků a diplomatů.

Ještě více, téměř animálně, Jeane Kirkpatrickovou nenáviděla domácí, evropská a obecně světová radikální levice, pro niž byla „ztělesněním amerického zla a neokolonialismu“, „americkým fašistickým četníkem v tom nejhorším slova smyslu“ a podobně. 

Kirkpatrickovou samotnou i jejího šéfa Reagana nechávaly nenávistné komentáře od lidí, jako byli fanatický salónní levičák a idol podobně smýšlejících radikálů Noam Chomsky (* 1928), zcela v klidu a sloužily nanejvýš k jejich pobavení.

Zatímco s Ronaldem Reaganem vycházela Jeane Kirkpatricková výtečně, s mnoha vlivnými členy jeho kabinetu byla dlouhodobě na „válečné stezce“. 

Jednalo se například o oba ministry zahraničních věcí, generála Alexandera Haiga i George Shultze, s nímž se ostře nepohodla v záležitosti zvané Írán-Contras (Iran-Contras Affair), v níž byla ochotna zajít mnohem dál než její hlavní aktéři. Během úvah o jmenování Kirkpatrickové poradkyní pro národní bezpečnost dokonce uvážlivý Shultz pohrozil rezignací, jež byla pro prezidenta nepřijatelná. 

Blíž měla Kirkpatricková naopak k ministru obrany Casparu Weinbergerovi či k řediteli CIA Williamu J. Caseymu.

Po odchodu z vlády a z diplomatických služeb se v roce 1985 Jeane Kirkpatricková s Reaganovým „požehnáním“ stala i formálně členkou Republikánské strany (GOP), kam už světonázorově dávno patřila a vrátila se na Georgetownskou univerzitu (viz výše).

Vstoupila také do několika významných konzervativních think-tanků, například do washingtonského American Enterprise Institute for Public Policy Research (AEI) či do platformy s názvem Empower America (v roce 1993) – ta se během let změnila v konzervativní a libertariánskou instituci s názvem FreedomWorks, která byla spojována s republikánskou frakcí Tea Party.

Na přelomu let 1987 a 1988 zvažovala Kirkpatricková vzhledem k vysokému renomé v Republikánské straně prezidentskou kandidaturu, nakonec od ní ale ustoupila a podpořila dlouholetého senátora za stát Kansas (1969–1996) Roberta Josepha „Boba“ Dolea (1923–2021).

Ovšem marně – republikánskou nominaci pro sebe nakonec „urval“ Reaganův viceprezident George Herbert Walker Bush starší (1924–2018; v Bílém domě v letech 1989–1993). 

Postoj Kirkpatrickové vycházel z obav, zda Bush „nebude na komunisty v posledním tažení příliš měkký“, což byla nakonec do jisté míry pravda – pádu bolševických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě už ale ani tak zabránit nešlo; všechno podstatné v tomto směru za Spojené státy nicméně „odpracoval“ už Ronald Reagan.

Kirkpatricková zůstala v politice aktivní prakticky až do konce života. Po teroristickém útoku na USA z 11. září 2001 vyzývala k boji proti mezinárodnímu terorismu jak v USA, tak na půdě OSN. 

Prezident George Walker Bush (v Bílém domě v letech 2001–2009) prosazoval ale na její „vkus“ až „příliš intervencionistický“ postoj.

Kirkpatricková byla činorodá nejen v politice, ale i ve světě byznysu – ještě v roce 2004 byla jmenována do nejvyššího managementu firmy IDT (Internatinal Discount Telecommunications) Corporation, což svědčí o tom, že si uchovávala svěží mysl a smysl pro racionalitu. 

Když v prosinci 2006 zemřela, myslela na ni – bez ohledu na politické přesvědčení – jako na jednu z „velkých žen své země“ téměř celá Amerika.