Tip O’Neill, Jim Wright a Tom Foley: Vládci Sněmovny reprezentantů, kteří neprodali kůži lacino

Sněmovna reprezentantů (The United States House of Representatives) je dolní komora amerického Kongresu (parlamentu), jehož horní komorou je Senát (Senate). 

Vzhledem k tomu, že v době Reaganovy vlády měli v Senátu v letech 1981–1987 většinu „jeho“ republikáni, stala se hlavní „baštou“ demokratické opozice v této éře právě Sněmovna reprezentantů, kde měli „Dems“ po celou dobu většinu. 

Jejími vůdci byli již zmínění Thomas Phillip „Tip“ O’Neill Jr. (Speaker, tj. předseda sněmovny v letech 1977–1987), James Claude „Jim“ Wright Jr. (vůdce demokratické většiny ve sněmovně v letech 1977–1987 a její Speaker v letech 1987–1989) a konečně Thomas Stephen „Tom“ Foley (vůdce demokratické většiny v letech 1987–1989 a následně v post-reaganovských časech, v letech 1989–1995, Speaker sněmovny). 

Všichni tři faktičtí vůdci demokratů v Kongresu (vzhledem k politické síle, již jim dávala pohodlná většina ve sněmovně) byli tvrdí, ostřílení politikové, kteří se snažili, seč mohli, aby Ronald Reagan o síle opozice jaksepatří věděl.

První z nich – Thomas Phillip „Tip“ O’Neill Jr. (1912–1994) – patří k legendám americké politiky a Kongresu zvlášť. Jedná se o třetího nejdéle sloužícího Speakera v dějinách Sněmovny reprezentantů a o politika, který tento post zastával vůbec nejdelší dobu nepřerušeně (viz výše). 

Už jen to samo o sobě ukazuje, že v nezřídka „divokých“ a silně turbulentních poměrech, které v americkém Kongresu panovaly a vlastně stále panují, musel mít Tip O’Neill mimořádné schopnosti „dělat politiku“, vyjednávat s lidmi, sjednávat vnitrostranické a občas i nadstranické aliance atd.

Tip O’Neill se narodil v oblasti North Cambridge, což je širší okolí města Cambridge ve státě Massachusetts, jež byla známá jako „starý Dublin“ (Old Dublin), což vám o jeho rodinném zázemí říká všechno, co potřebujete vědět. 

V politice začínal už jako mladík u demokratů, když pomáhal dvojnásobnému newyorskému guvernérovi a neúspěšnému prezidentskému kandidátovi Alfredu Emanuelovi „Alovi“ Smithovi a později i Franklinu D. Rooseveltovi (v Bílém domě v letech 1933–1945), jehož program proti Velké hospodářské krizi (Great Depression) vášnivě hájil a propagoval, jako ostatně mnoho mladých Američanů jeho generace, včetně hlavního hrdiny našeho seriálu Ronalda Reagana.

První politický úspěch Tipa O’Neilla přišel, když byl v pouhých čtyřiadvaceti letech zvolen do massachusettské Sněmovny reprezentantů; v roce 1949 se dokonce stal prvním demokratickým Speakerem (předsedou) v jejích dějinách. 

V roce 1952 vyhrál O’Neill volby do Sněmovny reprezentantů Kongresu USA, konkrétně křeslo uvolněné budoucím prezidentem Johnem F. Kennedym (v Bílém domě v letech 1961–1963), čímž začala jeho dlouhá kariéra ve federální politice (1953–1987). 

Ještě než se dostaneme k O’Neillově činnosti za vlády Ronalda Reagana, stojí za zmínku zejména jeho opozice vůči americkému angažmá ve válce v Indočíně v éře demokrata Lyndona B. Johnsona); podle jeho přesvědčení se ve Vietnamu jednalo o „občanskou válku“, do níž USA neměly „morální právo“ zasahovat. Jak moc byl tento názor naivní, dobře víme, stejně jako to, co říká o O’Neill politických postojích.

V roce 1971 se stal Tip O’Neill whipem (politikem, jenž odhlíží na stranickou disciplínu, hlasování atd.) demokratů ve Sněmovně reprezentantů, tj. třetím nejvýznamnějším demokratem ve sněmovně. O dva roky později (1973) byl již zvolen šéfem demokratické většiny (House Majority Leader) tamtéž a, konečně, roku 1977 se stal Speakerem (předsedou) sněmovny, čímž jeho kariéra dosáhla vrcholu. 

V sedmdesátých letech vešel v celostátní známost nejen díky svým vysokým funkcím, ale i díky tomu, že hlasitě volal po impeachmentu prezidenta Richarda Nixona (1969–1974) kvůli aféře Watergate.

Za vlády prezidenta Jimmyho Cartera (1977–1981) měli demokraté pohodlnou většinu v obou komorách Kongresu, o to těžší ale bylo – i pro Tipa O’Neilla – přimět je ke stranické disciplíně při prosazování vládní agendy. O’Neilla navíc frustrovala Carterova puritánská povaha, jeho strohost a úspornost, jež se mimo jiné odrážela v občerstvení na jednáních v Bílém domě. 

Já vím, já samozřejmě dobře vím, že se to jeví jako úplně marginální, nedůstojné a komické, ale i takováto zdánlivá „banalita“ může často ovlivnit vztah mezi lidmi, dokonce i mezi prominentními politiky. O’Neillova často citovaná věta, kterou si v této souvislosti vůči prezidentovi dovolil („Pane prezidente, víte, že jsme vyhráli volby?“), vstoupila, s nadsázkou řečeno, do dějin.

Tip O’Neill byl předsedou Sněmovny reprezentantů již od roku 1977 a v době Reaganovu příchodu do Bílého domu měl s vedením dolní komory Kongresu cenné zkušenosti. V zásadě jej můžeme označit za neformálního „šéfa“ demokratické opozice vůči prezidentovi a jeho vládě. 

Když už jsem výše citoval O’Neillův výrok určený Carterovi, udělám totéž i vůči Reaganovi. O’Neill nazval období jeho vlády „vskutku povedeným vánočním večírkem pro bohaté“ a samotného prezidenta označil za „největšího hlupáka v Bílém domě v celých dějinách Ameriky“, což si užívala zejména levicová média, která Reagana nenáviděla na smrt.

Anglosaská, tj. britská a americká politika, se nicméně vyznačovala – přinejmenším v době, o které píšu – mimo jiné tím, že politika byla politika a osobní vztahy byly osobní vztahy. Pro Tipa O’Neilla a Ronalda Reagana to platilo jednoznačně. 

Zatímco ve sněmovně a na všech možných veřejných úrovních tepal O’Neill prezidenta a jeho vládu téměř ve všem, do čeho se pustili (především pokud šlo o vnitřní politiku, tzn. ekonomiku, státní rozpočet, sociální projekty, zdravotnictví atd., protože stál ideologicky, světonázorově, úplně jinde než Reagan), mimo politické kolbiště spolu oba muži vycházeli velmi dobře až srdečně. Jak ostatně napsal Reagan ve svých memoárech: „Byli jsme dobří přátelé po šesté hodině večer…“ Byli to zkrátka tzv. frenemies.

U zahraničněpolitické agendy to bylo složitější. Tip O’Neill patřil k těm, kteří podporovali Reaganovu politiku vůči sovětské invazi/válce v Afghánistánu i s ní související aktivity demokratického kongresmana za stát Texas Charlieho Nesbitta Wilsona (1933–2010, ve Sněmovně reprezentantů v letech 1973–1996 – viz kniha George Crilea Soukromá válka pana Wilsona, následovaná velmi povedeným filmem.)

Vzhledem ke svému původu se O’Neill (společně s dalšími a nejen demokratickými politiky) intenzivně angažoval i v „severoirské otázce“, primárně pokud šlo o ukončení sektářského násilí v tomto neuralgickém bodě tehdejšího světa; a to jak za Carterovy, tak za Reaganovy administrativy. A byl za to po zásluze ceněn.

Paměti, které po odchodu do politické penze napsal – Muž ze sněmovny (Man of the House) – se sice dobře prodávaly, ale politologové a komentáři byli vůči nim vzhledem k četným věcným nepřesnostem poměrně kritičtí. 

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že se Tip O’Neill zařadil mezi nejvýznamnější politické osobnosti Reaganovy Ameriky. I proto je po právu protagonistou dnešní části našeho seriálu.

Mezi přední demokraty Reaganovy éry patřili i dva další politikové, kteří stáli jako Speakeři v čele Sněmovny reprezentantů. O’Neillovým přímým nástupcem v této funkci se stal James Claude „Jim“ Wright Jr. (1922–2015). Ten měl mezi demokratickými kongresmany velké slovy již v době O’Neillova předsednictví, neboť byl od roku 1977 šéfem demokratické většiny ve sněmovně (jenom pro úplnost, v House of Representatives zasedal za texaský dvanáctý volební obvod či okrsek v letech 1955–1989).

Rodák z texaského Fort Worthu z rodiny obchodního cestujícího (což byl ve své době velký nejen, ale převážně „americký fenomén“ – jak dokonale vykresluje divadelní hra Smrt obchodního cestujícího Arthura Millera i stejnojmenný film s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli), letec z časů druhé světové války a dlouholetý kongresman (viz výše) se již od počátku své kariéry výrazně profiloval především jako neúnavný bojovník za desegregaci americké společnosti a za rovná občanská práva (včetně práv žen) obecně. 

Jeho kariéra v čele sněmovny ale nebyla, pro velkou část veřejnosti, dlouhá. Již v roce 1989 musel (jako první v tomto úřadu kvůli skandálu a jako čtvrtý vůbec) rezignovat kvůli způsobu, jakým nakládal s finančními prostředky a kvůli nezákonnému zaměstnání a odměňování své ženy. 

Z politiky sice odešel, následně ale udělal docela slušnou „druhou kariéru“ jako profesor na Texaské univerzitě.

Wrightův nástupce, Thomas Stephen „Tom“ Foley (1929–2013), který pocházel z města Spokane ve státě Washington na severozápadě USA, kongresman za tamní pátý obvod v letech 1965–1995, byl v letech 1987–1989 vůdcem demokratické většiny ve Sněmovně reprezentantů. 

Jeho povýšení do úřadu Speakera sice nebylo samozřejmé, mělo ale svoji logiku. Foleyho politický profil se velmi podobal tomu, jaký měl Jim Wright, což ostatně platí o většině předních demokratů; s Tipem O’Neillem jej pro změnu spojoval irský původ (v jeho případě po obou rodičích).

Foleyho hlavní politické (po)činy přišly až po Reaganově odchodu z Bílého domu (v lednu 1989), kdy stál v čele 101. a 102. amerického Kongresu (1991–1995). Jednalo se primárně o schválení zákona o ochraně životního prostředí (ovzduší) a zákona na ochranu osob se zdravotním postižením.

Kromě toho patřil Foley k hlavním demokratům, kteří stáli za prosazením zákona, jenž vedl k navýšení daní, třebaže prezident George Bush starší (v Bílém domě v letech 1989–1993) v předvolební kampani v roce 1992 slíbil, že tak nikdy neučiní, což byla jedna z klíčových příčin porážky, kterou mu na podzim 1992 uštědřil arkansaský guvernér Bill Clinton (prezidentem v letech 1993–2001). Jak vidno, je Foleyho stopa v americké politice vskutku zapamatování hodná.

V roce 1995 se stal Tom Foley vůbec prvním úřadujícím Speakerem Sněmovny reprezentantů, který neobhájil své křeslo ve volbách. Ve snaze o šestnáctý mandát v řadě jej porazil republikán George Rector Nethercutt Jr. (1944–2024), který ve sněmovně následně sloužil až do roku 2005. 

Pro Foleyho to ale konec politického angažmá neznamenalo, v roce 1997 jej totiž výše zmíněný prezident Bill Clinton jmenoval americkým velvyslancem v Japonsku, na kterémžto postu sloužil do roku 2001. 

Jak vidno – demokraté (stejně jako republikáni) drželi a drží v politice (až na výjimky, jakou představují například dnešní anti-trumpisté v GOP [Grand Old Party – Republikánská strana]) při sobě.