V předchozích dílech seriálu jsme si povídali o opozičních demokratech v době Reaganovy vlády v Bílém domě (1981–1989). Tentokrát se blíže podíváme na Roberta C. Byrda, jenž byl jedním z nejpozoruhodnějších amerických politiků druhé poloviny 20. století; přinejmenším z těch, kteří nikdy neprojevili prezidentské ambice.
„Kluk“ ze Západní Virginie
Po Jimmym Carterovi, který Bílý dům ve volbách na podzim 1980 ztratil, a po Walteru Mondaleovi, Michaelovi Dukakisovi a Edwardu Kennedym, kteří jej v letech 1984, 1988 a ani později nedokázali získat, dnes bude řeč o dlouholetém senátorovi za Západní Virginii (1959–2010; ano jednapadesát let!), vůdci demokratické senátní menšiny (1981–1987) i většiny (1987–1989) v „Reaganových časech“ – o Robertu C. Byrdovi.
K pochopení Byrdovy dlouholeté politické kariéry je třeba uvědomit si, odkud pocházel a jaké prostředí, zejména pokud šlo o rasové otázky, jej v mládí formovalo.
Robert Carlyle Byrd (narozen jako Cornelius Calvin Sale, Jr.; 1917–2010) sice přišel na svět ve městě North Wilkesboro v Severní Karolině, po smrti matky na španělskou chřipku v roce 1918, když mu bylo pouhých deset měsíců, jej však adoptovali blízcí příbuzní – Vlurma a Titus Byrdovi, kteří mu také dali nové jméno a vychovávali jej ve městě Stotesbury na jihu Západní Virginie.
O budoucnosti vnímavého kluka tím samozřejmě nebylo zcela rozhodnuto – zásadní roli sehrál geografický a intelektuální background místa, kde žil, stejně jako rodiny, v níž žil.
Již v dětství uchvátila Byrda muzika. Hrál (a dobře) na housle i na buben, byl členem orchestru Marka Twaina na stejnojmenné střední škole.
Ve dvaceti letech se oženil s Ermou Orou Jamesovou (1917-2006), s níž měl dvě dcery a zůstali spolu až do konce jejího života (2006, tedy bezmála 70 let). V pracovním procesu po dokončení střední školy začínal doslova od píky a vystřídal různorodé profese – nejdříve na benzínové pumpě, potom jako svářeč v docích a pak jako řezník.
V roce 1946 získal ve volbách křeslo v dolní sněmovně západovirginského Kongresu a poté, v roce 1951, i křeslo v tamním Senátu. A o dva roky později už byl americkým kongresmanem, tj. členem Sněmovny reprezentantů Kongresu USA, a od roku 1959 členem Senátu Kongresu USA, jímž zůstal až do smrti v roce 2010.
Ve své době byl vůbec nejdéle sloužícím členem Kongresu v amerických dějinách, než jej překonal demokrat John David Dingell, Jr., který zasedal ve Sněmovně reprezentantů za stát Michigan neuvěřitelných šedesát let (1955–2015).
Dlouhá kariéra se vším všudy
Byrdova životní dráha i politická kariéra byly velmi dlouhé – a proto není divu, že si prošel mnoha různými obdobími, včetně těch kontroverzních. Jeho protivníci mu dlouho připomínali především aktivní (nikoli formální řadové) členství v Ku-Klux-Klanu ve čtyřicátých letech.
K němu se – v Západní Virginii, to je velmi důležité, protože právě ona byla latentním rasismem doslova „prosáklá“ (hlavní město státu Charleston bylo hlavním městem secesistického Jihu v době občanské války) – přidal z důvodů boje proti komunismu.
To bylo jedno z témat, které „klan“ právě s ohledem na lidi, jako byl Byrd, chytře akcentoval a o němž později mluvil, myslím, že upřímně a bez falešného sebeobviňování, jako o největší chybě svého života.
Odměřený postoj k desegregaci americké společnosti nicméně Byrdovi zůstal i v padesátých a šedesátých letech, ba i později; stejně jako vůči sňatkům osob stejného pohlaví a analogicky i vůči snaze prezidenta Billa Clintona (v Bílém domě v letech 1993–2001) umožnit homosexuálům sloužit v armádě USA. V tomto ohledu dlouho patřil k nejkonzervativnějším demokratickým senátorům vůbec.
Teprve po šedesátce, ovlivněn řadou (i osobních) zkušeností, své názory na rasovou otázku postupně přehodnocoval. Když byl v Senátu v roce 1983, tedy již v Reaganově éře, projednáván návrh zákona, na jehož základě se stal den narození Martina Luthera Kinga, Jr. státním svátkem (Federal Holiday), vyjádřil se Byrd zcela jasně: „Jsem jediným senátorem, který pro tento návrh hlasovat prostě musí.“
V padesátých letech, už jako kongresman a senátor, si Robert C. Byrd systematicky doplňoval vzdělání, jehož absenci chápal ve vysoké politice jako vážný handicap, včetně doktorátu z práv (na American University, Washington College of Law).
V Senátu si postupně, s pečlivostí sobě vlastní, získával reputaci a úctu svou solidností a absencí jakýchkoli skandálů. Vrcholem Byrdovy senátní kariéry bylo opakované zvolení vůdcem demokratické senátní většiny (1977–1981 a 1987–1989) i menšiny (1981–1987), tedy právě, vesměs, v „Reaganových časech“.
Během prezidentských voleb v roce 1980 Byrd zpočátku podporoval Jimmyho Cartera, postupně se od něj ale odkláněl, vědom si jeho slabosti. K Reaganovi jako ke kandidátovi republikánů byl velmi kritický a pokládal jej za nepříliš kompetentního politika a za muže, který by v Bílém domě zemi neprospěl.
Robert. C. Byrd a/versus Ronald Reagan
Ronald Reagan ale volby v roce 1980 drtivě vyhrál a následně měl štěstí, že v době, kdy byl prezidentem USA, měli „jeho“ republikáni v Senátu dlouhou dobu většinu (1981–1987).
Demokratické většině v čele s Robertem C. Byrdem musel prezident čelit jen v posledních dvou letech vlády (1987–1989), kdy s výjimkou aféry Írán-Contras (Iran-Contra Affair), která nicméně „stála za to“, vážnější starosti i s ohledem na blížící se konec druhého mandátu neměl. Pokud jde o Írán-Contras nicméně platí, že kdyby si Reagan nepočínal se svými nejbližšími spolupracovníky dost obratně, mohlo ho to stát i Bílý dům (viz dále).
Dvanáct let, během nichž stál Byrd v čele demokratických senátorů, byla dlouhá doba. Jak jsem již naznačil, jejich aktivity vzhledem k Bílému domu v letech 1981–1987 byly notně limitované tím, že měli v Senátu menšinu a tím, že Ronald Reagan uměl se „svojí“ většinou dobře zacházet.
