V úvodu k novému seriálu INFO.CZ jsem před čtrnácti dny načrtl na pomyslném velkém plátně, „on the Big Screen“, jak říkají v zámoří, stručný, nicméně komplexní obraz Reaganovy Ameriky (1981–1989), éry, v níž dvakrát zvolený prezident dominoval na domácí politické scéně jako málokdo jiný, i americké zahraniční politiky v posledním desetiletí studené války. Neopomněl jsem přitom ani ekonomické a sociokulturní souvislosti Reaganovy doby, jež byla i v tomto ohledu vpravdě neobyčejná. Současně jsem naznačil, že se v prvních dílech seriálu budeme věnovat Spojeným státům v době, kdy budoucí prezident Reagan teprve vyrůstal z dětských střevíců a z chlapeckých polobotek a dospíval jako muž a kdy se tak říkajíc rodil jako politik. Dnešní, první díl seriálu, proto bude věnovaný právě jeho životním a politickým počátkům.
Nevíš-li jak začít, začni chronologicky, říká stará, jednoduchá poučka pro historiky – a stejně tak to udělám i já. Ronald Wilson Reagan přišel na svět v únoru 1911 ve městě Tampico ve státě Illinois a jeho dětství bylo všechno, jenom ne snadné a plné pohody. Rodina pocházela po otci z Irska, Reaganův pradědeček Michael Reagan (před příchodem do USA Regan) vyrůstal a žil v chudé vesničce Ballyporeen v jihoirském hrabství Tipperary, odkud bylo do „velkého světa“ po čertech daleko. Přesto se mu v šedesátých letech 19. století, necelé dvě desítky let po velkém irském hladomoru (Great Hunger či Great Potato Famine), který zemi téměř zničil (a způsobil, mimo jiné, velkou emigraci), podařilo dostat do „zaslíbené země“ za oceánem, do Ameriky, stejně jako praprarodičům matky budoucího prezidenta, kteří pocházeli pro změnu ze skotského Paisley, kousíček od Glasgowa (pradědeček) a z anglického Epsomu (prababička).
Reaganovo dětství bylo dáno především složitou povahou jeho otce Jacka, jak jeho matka eufemisticky vyjadřovala skutečnost, že byl notorickým alkoholikem, a z čehož vyplývala nezřídka neutěšená sociální situace rodiny. O to, že malý Ronnie nestrádal alespoň citově, se zasloužila právě matka Nelle, rozená Wilsonová, laskavá agilní protestantka, jíž chlapec vděčil i za to, že mohl absolvovat slušné školy – Northside High School v Dixonu, který byl „hlavním městem“ Reaganova dětství a v němž, respektive v níž se naučil hrát fotbal (americký fotbal, samozřejmě, žádný evropský „zženštilý“ soccer) a v níž poprvé „přičuchl ke kumštu“, a Eureka College ve stejnojmenném městě, stále ve státě Illinois, k níž se dostanu později.
Maminka byla pro Ronalda Reagana důležitá ještě z jednoho důvodu, na který prezident později velmi rád a poměrně často vzpomínal: Naučila mě, parafrázuji, že dobro (Good) a zlo (Evil) jsou od sebe téměř vždycky jasně rozlišitelné a současně mi vštípila nezvratnou víru v to, že dobro nad zlem vždycky zvítězí, uděláme-li pro to všechno, co je/bylo v našich silách. Právě odtud pramenil, mimo jiné, Reaganův nakažlivý optimismus a téměř jistota, že ve střetu s „říší zla“ (Evil Empire), jak coby prezident v osmdesátých letech neobyčejně trefně charakterizoval komunistický Sovětský svaz, nemohou Američané a jejich spojenci prohrát, protože dobro představují právě oni. „Jestliže jsme byli,“ vzpomínal jeden z jeho klíčových spolupracovníků, „o našem úspěchu tak hluboce přesvědčeni, bylo to výhradně díky němu“.
Za tvrdost, kterou většinou skrýval laskavý, srdečný úsměv, a která mu pomáhala jak při cestě nahoru, tak během let v Bílém domě, kdy musel čelit bezprecedentní nenávisti ze strany levicových a mainstreamových médií i snobských společenských i intelektuálních a rádoby intelektuálních elit, vděčil Reagan rovněž často trpkým zkušenostem z dětství, kdy se rodina v důsledku již zmíněného otcova alkoholismu nezřídka stěhovala, a malý Ronnie tak měl jen zřídka pocit stálého domova a bezpečí, které jsou pro (nejen) malé děti tak důležité a formativní. „Jestliže jsem přežil své dětství“, žertoval jednou Reagan, když po něm zavilí nepřátelé šli hlava nehlava v časech aféry Írán-Contras (Iran-Contra Affair), „přežiju nejspíš všechno…“ – a měl samozřejmě pravdu.
Vzhledem k tomu, že pocházel z nemajetné rodiny, musel Reagan od mládí pracovat, což pokládal za naprostou samozřejmost. Bylo tomu tak již za studií na dixonské Northside High School, tak před nástupem na Eureka College i během tamního studia. Vzhledem k tomu, že se jednalo o studenta, jenž to dotáhl až na prezidenta USA, se o letech, kdy pracoval jako plavčík Lowell Parku, vyprávěly a dodnes vyprávějí legendy o desítkách zachráněných tonoucích. Zda na tom je něco pravdy, suď bůh, historka je to ale pěkná. Sport a práce byly pro Reagana mnohem důležitější než studijní výsledky ve škole (včetně jeho hlavních předmětů, relativně oblíbené ekonomie a sociologie), podobně jako to, že mohl pracovat jako redaktor školního almanachu a chodit do divadelního kroužku, v němž se brzy stal malou místní Star.
Reaganovo mládí, stejně jako život celé generace, narozené kolem roku 1910, zásadně ovlivnila Velká hospodářská krize (Great Depression), jež dramaticky skoncovala se sny o nekonečné prosperitě zlatých dvacátých let (Roaring Twenties). Zatímco jeho otec Jack o „džob“ znovu přišel, Ronaldovi se podařilo získat práci díky programu „Nový úděl“ (New Deal) čerstvě zvoleného demokratického prezidenta Franklina D. Roosevelta (v Bílém domě v letech 1933–1945), konkrétně v rámci tzv. Work Progress Administration (WPA), jež zaměstnávala zejména nekvalifikované pracovní síly na státem financovaných stavbách (veřejné budovy, silnice, dálnice, přehrady atd.). I proto se Reagan stal, stejně jako mnoho jeho vrstevníků, vášnivým obdivovatelem a stoupencem demokratického prezidenta („Tehdy jsme FDR milovali skoro všichni“, řekl později jako republikánský politik), což mu vydrželo až do poválečných časů.
Sport, rozhlas a magická „továrna na sny“
V té době, po válce, měl už Reagan za sebou velmi úspěšnou rozhlasovou a filmovou kariéru. Ta začala ještě v časech krize, v již zmíněném roce 1932, kdy mladý, sebevědomý muž nastoupil do komerčního rádia WOC v Davenportu ve státě Iowa a poté do zpravodajského, sesterského WHO rádia rovněž v iowaském Des Moines, v nichž si díky své pohotovosti, vtipnosti a výřečnosti rychle udělal dobré jméno. Začínal jako sportovní redaktor, přesněji řečeno jako sportovní reportér, což byla problematika, která mu byla blízká, a proto také uspěl, mimo jiné i díky charismatickému hlasu, jenž byl ve „zlatých časech rádia“ (Radio Days; vážně si ten stejnojmenný film Woodyho Allena z roku 1987 pusťte) nesmírně důležitý a jenž mu později výrazně pomohl i v politické kariéře.
