V přechozích dvou dílech našeho seriálu, a vlastně nejen v nich, jsme si řekli, že americká (a světová) levice a velká část amerických levicových a mainstreamových médií, zejména ta nejmocnější a nejvlivnější z nich, stejně jako většina příslušníků intelektuálních a rádoby intelektuálních elit ze severovýchodního pobřeží země Ronalda Reagana „nenáviděly na smrt“. Prezident tomu čelil s odvahou a humorem (obojího bylo po čertech třeba) a také tím, že se nezřídka obracel přímo na americkou veřejnost, tedy na „obyčejné Američany“, kteří jej dvakrát drtivě poslali do Bílého domu. Právě v tom byl neobyčejně úspěšný, a právě proto dokázal nenávisti mnoha „mocných a vlivných“ odolat.
„Obyčejný muž“ šéfem Bílého domu
Na samý úvod pokládám za důležité zmínit jeden příznačný Reaganův osobnostní rys - prezident byl takřka ve všech ohledech „normální“, což píšu, i když vím, že toto slovo vyvolává u části čtenářů pochybnosti o tom, co tím přesně myslím. Mohl bych napsat také „v tom nejlepším slova smyslu obyčejný“, kdyby se prezidentovi odpůrci a nepřátelé nepokoušeli slovo „obyčejný“ ironizovat a překládat jo jako primitivní, hloupý či intelektuálně nedostatečně vybavený (pro výkon tak významného politického úřadu). Anebo ještě jinak: Reagan, vnitřně velmi sebejistý a názorově a morálně pevně ukotvený člověk, měl vzácný dar nebrat věci včetně sebe samotného příliš vážně, stejně jako schopnost nadhledu a sebeironie, což je zejména u politiků vzácné.
Tento Reaganův „povahový rys“ bych mohl doložit na mnoha příbězích. Na začátek jsem si pro Vás vybral jeden, pocházející z pera jeho životopisce Dineshe D᾿Souzy (* 1961), konkrétně z jeho knihy „Ronald Reagan. Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem“ (Ronald Reagan. How an Ordinary Man Became an Extraordinery Leader; 1997). Jakkoli je D᾿Souza v řadě ohledů kontroverzní osobnost (v mnoha směrech se jedná rovněž o, bez jakékoli nadsázky, fascinující příběh amerického politického aktivisty svého druhu), v letech 1987 a 1988 byl jedním z politických poradců prezidenta a měl k němu svým způsobem blízko; totéž platilo i o jeho vztahu k washingtonskému politickému think tanku American Enterprise Institute (AWI; celým názvem The American Enterprise Institute for Public Policy Research) a ke kalifornskému Hooverovu institutu (The Hoover Institution on War, Revolution, and Peace) při Stanfordově univerzitě.
Právě D᾿Souza v jedné z prvních kapitol svého Reaganova životopisu píše: „V den, kdy měl být (Reagan) inaugurován, se do rezidence v Blair House dostavil poradce Michael Deaver. Přišel krátce před devátou ráno, aby budoucímu prezidentovi pomohl s přípravou na slavnostní ceremoniál. „Kde je guvernér?“ zeptal se. „Řekla bych, že je ještě v posteli,“ odpověděla mu Nancy Reaganová. Deaver ohromen vkráčel do ložnice, kde byla zhasnutá světla a stažené rolety.
„Guvernére?“
„Ano?“
„Je devět hodin.“
„Ano?“
„Za dvě hodiny začíná vaše inaugurace.“
„Znamená to, že musím vstát?“…“
A ještě jedna ukázka od téhož autora: „Ani v Bílém domě Reagan neopustil svůj poklidný styl. Když jej informovali, že mu první schůzku naplánovali na 7:30 ráno, odpověděl, že budou muset začít bez něj, jelikož on se objeví až v 9:00. Schůzky byly přesunuty na 9:30…“
