Zemřel historik Robert Kvaček: Ohlédnutí za jedním mimořádným životem

Můj nejlepší učitel, později kolega a blízký přítel patřil mezi nejvýznamnější české historiky v celém 20. a 21. století, pokud nebyl tím vůbec největším. Kromě toho byl také předním českým intelektuálem, jehož vliv daleko přesahoval akademický svět – celé generace českých filmařů a obecně lidí od kumštu by mohly vyprávět. 

Teď je Robert Kvaček, v nedožitých dvaadevadesáti letech, které bychom s ním oslavili na počátku července, mrtvý, a nejen můj život už nikdy nebude jako dřív.

Zpráva o Robertově úmrtí mě zastihla včera, v časných ranních hodinách, v bavorském Mnichově. Skoro bych řekl, že příznačně – právě o Německu, o nacismu a o Mnichovské dohodě osudné pro náš národ totiž Robert hodně psal i přednášel. Jeho články, studie a knížky o „hrozbách“, které se nad Evropou ve třicátých letech minulého století vznášely, měly na moji generaci i na mé studenty – kterým je stále doporučuji – zcela zásadní dopad.

Opravdu neznám mnoho lidí, kteří by v tom nejlepším slova smyslu ovlivnili a inspirovali příslušníky české inteligence tolik jako profesor Kvaček. Byl nejen vynikající historik moderních dějin a univerzitní učitel, ale i nadšený sportovec, jičínský patriot a nesmírně laskavý a ušlechtilý člověk s velikým pochopením pro druhé.

Robert Kvaček se narodil v úterý 5. července 1932 ve vesničce Dvorce u Jičína. A právě s Jičínem jsou jeho životní osudy spojeny, přirozeně kromě Univerzity Karlovy, nejvýrazněji. Právě tady strávil dětství, během něhož se – mimo jiné pod tíhou smutných válečných let, viděných klukovskýma očima – rodil jeho zájem o historii, o kulturu v nejširším slova smyslu, ale i o sport, jenž se stal jeho druhou celoživotní vášní: především o tenis, basketbal a fotbal. 

A právě v Jičíně chodil Robert Kvaček na Lepařovo gymnázium, ctihodný vzdělávací ústav s dlouholetou tradicí a vynikající pověstí, jehož absolvování mu ostatně pomohlo při vstupu na vysokou školu – Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Nesmírně důležitá byla od samého počátku Kvačkova vědecká činnost. Již jeho rozsáhlá diplomová práce „K bezprostřední přípravě Mnichova“ (1956) byla „hloubkou analýzy a neochotou podřídit se dobovým ideologickým klišé“ mimořádná.

Totéž platilo o Kvačkově první knize „Osudná mise“ (1958), věnované cestě lorda Runcimana do Československa v roce 1938, jež měla pro první republiku tragické důsledky. Ani krajně nepříjemné výslechy na komunistické státní bezpečnosti, ani brutální zásahy do kompaktního textu nemohly nic změnit na tom, že česká (československá) historická obec musela vzít po vydání „mise“ na vědomí „nové jméno“.

Nikoho, myslím, nepřekvapím konstatováním, že Robert Kvaček byl na pražské „filozofii“ výtečným studentem. Proto také mohl, ještě před promocí, vyučovat své mladší kolegy coby asistent na Ústavu československých dějin. 

Jako mladý nadšenec se vrhl pilně do práce a vbrzku se ukázal být jedním z nejnadanějších historiků své generace, nemluvě o tom, že byl – bez jakéhokoli přehánění – jedním z vůbec nejcharismatičtějších kantorů, kteří na pražské „filozofii“ na konci padesátých let a v šedesátých letech působili.

Také další Kvačkovy práce – odborné i ty popularizující, stejně jako jeho publicistika – budily v šedesátých letech značnou pozornost. V první řadě se jednalo o knihy, ve kterých s velkou znalostí pramenů a věci analyzoval „an sich“ meziválečnou evropskou politiku – jako například obsáhlá monografie „Nad Evropou zataženo“ (s podtitulem „Československo a Evropa 1933–1937“). 

Jmenování docentem UK v Praze v pouhých pětatřiceti letech (1967) bylo dokladem toho, že se tehdejší zkostnatělý univerzitní svět mění k lepšímu. Léta „politického tání“ a kulturního vzedmutí po roce 1958, jaké nemělo v Československu od časů první republiky obdoby, vědecké a pedagogické kariéře docenta Roberta Kvačka přála. Právě tehdy jeho „aura“ zářila do té doby nejsilněji. 

Nástup husákovské normalizace, jenž přišel po obsazení země armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968, ale znamenal pravý opak. Ovšem ani zlovolní normalizátoři, kteří ovládli i Filozofickou fakultu na (tehdy náměstí Krasnoarmějců, dnešním Palachově náměstí) nedokázali Robertu Kvačkovi milovanou práci úplně znemožnit.

Sice byl nucen změnit své odborné a pedagogické zaměření (namísto ideologicky „nebezpečného“ 20. století se musel „přeorientovat“ na „méně brisantní“ 19. století), a ani se studenty už nemohl diskutovat tak svobodně jako předtím – nemluvě o tom, že musel překonat mimořádně složité osobní problémy – zlomit se jej ale nepodařilo.

V sedmdesátých a osmdesátých letech zaujal Robert Kvaček kromě výuky a publicistiky například knihou „Historie jednoho roku“ (1976) – vynikající „historickou reportáží“ mapující čtenářsky přitažlivou a zároveň odborně precizní formou události „kritického roku“ 1936, jenž měl pro meziválečné dějiny mimořádný význam. 

Za zmínku stojí i Kvačkova studie „Kultura proti fašismu“ z roku 1980 a rozsáhlá monografie „Diplomaté a ti druzí“ (1988), v níž se věnoval diplomacii v době druhé světové války – abych jmenoval alespoň některé z mnoha.

Rok 1989 znamenal pro Roberta Kvačka – stejně jako pro drtivou většinu občanů našeho státu – nesmírnou úlevu. Ohavný normalizační režim se takřka den ze dne zhroutil a nejen před akademickou obcí se otevřel nový, svobodný svět. 

Robert Kvaček se k radosti studentů i některých kolegů (ano, některých, akademický svět totiž není zdaleka ani v náznaku tak idylický, jak se může z vnějšího pohledu zdát) vrátil v plném rozsahu do výuky, v níž doslova „elektrizoval“ své posluchače. Právě v tom spočívá snad vůbec nejcennější odkaz Roberta Kvačka, stejně jako jeho schopnost psát o složitých peripetiích evropského vývoje mezi dvěma světovými válkami – a nejen o nich – tak, aby byly jeho texty přístupné co největšímu množství lidí. Talent, jaký má jenom málokdo. 

Zasloužený profesorský titul, členství ve vědeckých radách a dalších důležitých grémiích a publikace četných studií a knih, na nichž pracoval bez možnosti vydání v předchozích letech, byly po roce 1989 dalším výsledkem Kvačkovy práce. 

Díla jako „Ke vzniku Československa“ (1993), „Causa Emil Hácha“ (1995; společně s Dušanem Tomáškem), „Generál Alois Eliáš – Jeden český osud“ (1996; s tímtéž spoluautorem) se setkala s vřelým přijetím u odborné kritiky i u zájemců o historii z řad širší veřejnosti, stejně jako Kvačkova četná rozhlasová a televizní vystoupení, besedy, diskuse se středoškolskými studenty a se čtenáři.

Robert Kvaček ale výrazně ovlivnil nejen své kolegy a studenty na Univerzitě Karlově – rovněž na FAMU či na DAMU, kde dlouhá léta přednášel mladým, později slavným hercům, divadelním režisérům a filmařům –, nýbrž i na Pedagogické fakultě liberecké Technické univerzity (dnešní Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická), kde se léta podílel na budování tamních historických studií. 

Robertovy strhující přednášky na tradičních konferencích k dějinám česko-slovenských vztahů, jež se konaly každý rok na konci srpna, byly důvodem, proč v devadesátých a nultých letech stálo za to do Liberce jezdit…

Můj vztah k profesoru Robertu Kvačkovi má jak profesionální, tak lidský rozměr. Snad žádného jiného historika či obecně kolegy-akademika – a že jich bylo a je – si nevážím víc. Právě Robert Kvaček mně a mnoha mým přátelům, spolu s našimi rodiči, otevřel cestu k vysokoškolskému vzdělání, do světa literatury, filmu a kultury obecně.

Právě Robert Kvaček nám také jako první ukázal jinou, společenskou stránku sportu jako významného sociokulturního fenoménu. Právě s Robertem Kvačkem někteří z nás sdílejí vřelý vztah k rodnému kraji – Jičínu, Českému ráji a jeho malebnému okolí. A právě společně prožité chvíle s Robertem Kvačkem se nám vryly hluboko do paměti.

Tak tedy sbohem, pane profesore, sbohem, drahý příteli. Myslel jsem na Tebe včera v Mnichově od rána i odpoledne, když jsme s Martínkem a s našimi přáteli Peterem a Maxem v místní Allianz Areně sledovali, jak Bayern Mnichov v čele s Harrym Kanem poráží v bundesligovém utkání Eintracht Frankfurt.

Nejen proto, že jsi fotbal vášnivě miloval – byl jsi tam se mnou a budeš se mnou i dnes, až budu Blance, Martínkovi, Míše, Peterovi a Maxovi ukazovat dům, kde byla podepsána osudná Mnichovská dohoda.

A budu na tebe myslet zítra a další dny, týdny a měsíce – skoro bych řekl, že na Tebe budu myslet až do konce života; tu více, tu méně, tu častěji, tu méně často, ale pořád. A rozhodně nebudu sám.

Tak díky za všechno.