KOMENTÁŘ RADKA KOVANDY | V roce 2020 uvedlo 86 % respondentů v průzkumu BIC Brno ve spolupráci se Svazem moderní energetiky, že chce zbavit naši zemi závislosti na uhlí. O čtyři roky později ukazují výsledky průzkumu agentury STEM/MARK na téma uhlí odlišný a přesněji zarámovaný obrázek – polovina Česka si podle něj přeje, abychom od uhlí „odešli“ daleko později, než jak bylo stanoveno ve vládní energetické strategii. Jistě, že záleží na formulaci otázek, které se u obou průzkumů poněkud liší. Ale přesto nelze nevidět, že se za ty čtyři roky „něco“ ve vnímání uhlí změnilo. Co a proč?
Zbytečné plýtvání neobnovitelnou energií. Tak mi z dnešního pohledu připadá mnoho let lopotně dosahovaný kompromis při jednání uhelných komisí složených ze zástupců vlády, energetických expertů i klimatických aktivistů.
V ringu vymezeném ultimativním „konec uhlí teď hned“ a pragmatickým „až bude plnohodnotná náhrada“ byly vyboxovány milníky v rozmezí let 2033–2043 a loni na podzim byl schválen nejčasnější termín. V té době už byl mimo realitu – nejen u nás uhelné elektrárny skončí dávno před tímto datem, zejména kvůli zpřísňující se legislativě, dotovaným OZE či rostoucím cenám emisních povolenek – jakkoli letos spíše stagnují, trajektorie do budoucna bude vzestupná.
S jistým zpožděním, ale přece se zdá obracet i veřejné mínění. Ukazuje se totiž, že dlouho slibovaná spása ve formě obnovitelných zdrojů energie nepřichází a jen tak asi nepřijde. Že ve finále přináší více problémů než řešení.
Čteme sice optimistická prohlášení, jako bylo mimo jiné to loňské z dílny Ministerstva životního prostředí, že nastává „další fáze proměny české energetiky díky zdvojnásobení výkonu fotovoltaiky“ a že „projekty Modernizačního fondu (kam tečou i výnosy z emisních povolenek – pozn. red.) za poslední dva roky ušetřily zhruba 65 tisíc tun uhlí ročně, tedy asi 1400 naložených vagónů...“
Jenže když je celková roční spotřeba v ČR bezmála 6 milionů tun černého a 23 milionů tun hnědého uhlí, pak nám tohle zdvojnásobení výkonu fotovoltaiky nenahradilo/neušetřilo ani jeden tzv. „uhloden“.
Ekologisté by měli nad časnějším než stanoveným odchodem od uhlí jásat, byť pro většinu z nich je i těžaři a provozovateli uhelných elektráren avizovaný rok 2030 příliš pozdě. Ale nejásají. Naopak se zdá, jako by ve svých kampaních odsouvali téma uhlí na vedlejší kolej – schválně si projděte jejich mediální výstupy za poslední rok a zjistíte, že téma uhlí jako energetického zdroje všeho zla na zemi zmizelo jako pára nad komínem.
Po sloganech typu uhlí patří pod zem, uhlí se nenajíš, konec uhlí hned teď nebo sbohem uhlí a díky za všechno (ten aspoň vyjadřuje určitou pokoru a hlavně pochopení dějinného vývoje energetiky) ustaly také mediálně vděčné akce typu okupace velkorypadla či pěších výletů ve formě mnohačetné rojnice do povrchových dolů.
Místo toho se aktivisté více soustředí na zvířátka, gender (poslední významné vystoupení organizace Limity jsme my, té prakticky nejvíc spojené s uhlím, byla penetrace duhové bubliny na Prague Pride; jíž ale současně vyčetli příliš těsné spojení s nadnárodními kapitalistickými korporacemi) a v neposlední řadě kapitalismus, reprezentovaný vedle dalších právě uhlobarony coby pachateli veškerého ekonomického, klimatického a politického zla.
Lepší uhlí v hrsti nežli solár na střeše?
Možná i tohle – tedy až příliš časté obehrávání pasivně agresivních motivů bez nabídky smysluplných řešení – je jedním z důvodů, že došlo ke změně vnímání ve veřejném prostoru a polovina Česka nyní vyjadřuje uhlí podporu.
„Z průzkumu vyplývá, že česká veřejnost v kontextu energetické krize a situace na mezinárodní scéně zatím považuje uhlí za jeden ze stabilních a potřebných energetických zdrojů v České republice,“ komentuje Tomáš Rychecký z agentury STEM/MARK výsledky šetření, které proběhlo v půlce května na věkově, socio-ekonomicky i geograficky reprezentativní skupině více jak tisíc obyvatel ČR.
„Ačkoliv data ukazují, že Češi vnímají budoucí přechod k bezemisní energetice a náhradě uhlí za obnovitelné a jaderné zdroje jako nevyhnutelný, v současné chvíli to nepovažují za rychle realizovatelné. Očekávají tyto kroky v horizontu deseti a více let a s jistotou záložního řešení v podobě uhelných zdrojů,“ doplňuje ke zjištěným datům.
Zatímco polovina respondentů považuje za dostatečné řešení do budoucna kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů, chce si zároveň s tím ponechat v „záloze“ ty uhelné.
S tím úzce souvisejí i nejjednoznačnější odpovědi z oblasti energetické nezávislosti – 8 z 10 respondentů chce, aby ČR zůstala ve výrobě energií soběstačná, naopak nákup elektřiny ze zahraničí považuje za finančně náročný 75 % dotázaných a 7 z 10 se obává, že by to mohlo oslabit konkurenceschopnost naší ekonomiky.
Podle analýzy společnosti ČEPS, státního provozovatele přenosové soustavy, je v tomto ohledu právě odchod od uhlí klíčovým faktorem – bez jeho plnohodnotné náhrady se totiž ČR nutně stane importní energetikou. Nepomohl by ani masivní a rychlý nárůst obnovitelných zdrojů, fotovoltaických a větrných elektráren, síť ke svému bezpečnému provozu totiž potřebuje tzv. base load, tedy stálý a regulovatelný výkon, který OZE už ze své podstaty nabídnout nemohou.
