Na sklonku vlády Jimmyho Cartera v Bílém domě (1977–1981) vrcholila přes všechna slova a fráze o nutnosti čelit komunistické hrozbě de facto defenzivní (a podle řady politiků, odborníků i novinářů přímo defétistická) politika détente (tj. politika usmiřování a ustupování či „zachování klidu a korektních vztahů“), třebaže se tak již nenazývala, vůči Moskvě. Novému prezidentovi se tento přístup krajně nezamlouval. Ba co víc, Ronald Reagan byl hluboce přesvědčen o tom, že škodí národním zájmům a že ohrožuje celý demokratický svět. Z tohoto důvodu se také rozhodl pro její zásadní změnu, byť to v žádném případě neměla být změna, která by vedla k „jaderné apokalypse“, jak mu nejednou podsouvali jeho domácí i zahraniční nepřátelé.
Sovětský svaz v éře gerontokracie a nástupu Michaila Gorbačova k moci
V době, kdy Reagan přicházel do Bílého domu, tj. v lednu 1981, končila pro Sovětský svaz epocha, na kterou později v Moskvě vzpomínali se značnou nostalgií. Jednalo se o éru relativní (na sovětské poměry) prosperity, jež byla do značné míry dána „ropnými šoky“ ze sedmdesátých let, které ekonomicky paralyzovaly Západ, a s ní souvisejících úspěchů na poli zahraniční politiky a propagandy (helsinská Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, ponížení USA v Íránu, vpád sovětské armády do Afghánistánu atd.). Zároveň se ale právě v této době „pod povrchem“ krystalizovaly a hromadily problémy, jež se později staly hlavní příčinou durmanovského „útěku od praporů“, tj. totálního kolapsu systému sovětského i světového komunismu.
Leonid Iljič Brežněv (1906–1982), který stál v čele strany i země od roku 1964 (po svržení Nikity S. Chruščova), byl v posledních letech vlády spíše nemohoucí loutkou než skutečným lídrem, a smrt, jež jej zastihla v listopadu 1982, pro něj byla vysvobozením. Kremelské „těžké váhy“ v čele s dlouholetým ministrem zahraničních věcí Andrejem A. Gromykem (v úřadu v letech 1957–1985) a věrným Konstantinem U. Černěnkem navrhly do funkce generálního tajemníka Jurije V. Andropova, generála a šéfa KGB (1967–1982), a to tím spíš, že v té době již byli mrtví i dva další „nejzasloužilejší soudruzi“ – premiér Alexej N. Kosygin (1964–1980) a hlavní ideolog, „rudý kardinál a strážce komunistické doktríny“ Michail A. Suslov († 1980; fakticky druhý tajemník ÚV KSSS od roku 1964).
