Pompézní přijetí, kterého se dostalo Vladimiru Putinovi v Saúdské Arábii a předtím ve Spojených arabských emirátech jako by potvrzovalo verzi, že jde o respektovaného vládce, který je navíc v arabských zemích oblíbený. Některé agentury dokonce mluvily o triumfu, který vynikl přelety letadel vypouštějících kouř v barvě ruské trikolóry a čestné stráže lemující cestu Vladimira Putina z letiště. Není to ale tak jednoznačné, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Důvodem jsou prostě a jednoduše peníze. Zatímco Putin získal jakýsi respekt, či dokonce obdiv, arabské ulice svým bojem proti Západu, jak ruský prezident rámuje agresi proti Ukrajině, vládci těchto zemí přílišným nadšením neoplývají. Trnem v oku je jim zejména způsob, jakým Rusko exportuje ropu.
Základním problémem ruského vývozu ropy, na který upozorňuje známý odborník na ruskou energetiku Michail Krutichin, je absence jakékoli kontroly. Navíc panuje podezření (nikoliv poprvé), že Rusko svým partnerům deklaruje něco jiného, než je skutečnost.
Sice se přihlásilo k redukci těžby a vývozu, ale existence „stínové flotily“ omezuje možnost kontroly jejího naplňování v praxi. Rusko vyváží do Číny, a hlavně do Indie, kde se přetlačuje s ropou ze států Perského zálivu. Logika sankcí zavedených koncem minulého roku zeměmi G7, jmenovitě cenového stropu, byla taková, že Rusko bude vyvážet svoji ropu za cenu nižší než 60 dolarů. Tím sice vytlačí Saúdskou Arábii z Indie, ale ta zase bude mít uvolněný trh v Evropě.
Navíc, i když Indie bude přeprodávat ropu či ropné výrobky dál, Rusko bude dostávat za ropu výrazně nižší cenu, než jakou by dostalo, pokud by ji vyvezlo přímo do Evropy. Cenový strop se měl pohybovat v závislosti na vývoji cen ropy na světových trzích. V únoru 2023 pak vstoupil v platnost cenový strop na ropné výrobky, který funguje velmi podobně.
Schéma, které by nepoškodilo ani producenty s výjimkou Ruska, ani Evropu, mohlo fungovat, pokud by Rusko dodržovalo svoje závazky vůči partnerům v rámci OPEC+. A částečně i funguje, protože podle analytiků Centra pro energetický výzkum a čistý vzduch dostalo Rusko z prodeje ropy o 34 miliard dolarů méně, než kolik by dostalo v případě, že by žádná sankce zavedena nebyla.
Moskva tak nese ztráty z ušlého zisku, byť ne takové, jak ti, kdo sankce vymysleli, očekávali. A důvodem jsou i vývozy prostřednictvím „stínové flotily“. Její využívání podle všeho spíše roste, což má vliv na velikost dodávek na trh s ropou.
Moskva, která na svoji válku proti Ukrajině i pro udržení zdání normálnosti v ruské společnosti potřebuje stále více peněz, se uchyluje k nejrůznějším praktikám, jak je získat. Zatímco různé mimořádné daně (z Gazpromu či ropných firem postupně vytahuje, co se dá) zachránily rozpočet v roce 2023, pro další roky jsou tyto možnosti omezené. Navíc hrozí krachy firem, a, byť se zatím neprojevuje nějak výrazně, i nespokojenost obyvatel, i proto je lepší získávat peníze vývozem ropy.
Zásadním problémem pro země jako Saúdská Arábie je nedostatek informací z Ruska. Téměř všechny analýzy a závěry, a to i ze zdrojů, které mají daleko k fandění současnému režimu Vladimira Putina, ohledně fungování sankcí vůči Rusku vycházejí z ruských údajů o tom, za jakou cenu se mu podařilo vyvézt jeho ropu.
U potrubního exportu je situace ještě poměrně jasná, protože tam Rusko může vyvážet bez omezení v podobě cenového stropu, který se vztahuje pouze na služby spojené s exportem ropy po moři. U vývozu prostřednictvím tankerů, natož oné „stínové flotily“, jsou informace jen velmi kusé, pokud nějaké. Rusko a jeho společnosti tak mohou deklarovat prakticky jakoukoli cenu, přitom realizovaná cena může být výrazně jiná.
Rusko nemá nejmenší důvod zveřejňovat pravdivé údaje o realizovaných cenách, navíc v jeho přehledech dochází k míchání nejen jednotlivých druhů ropy (ESPO je výrazně dražší), ale i druhů přepravy. Nadsazení ceny může znamenat vhodný prostředek, jak zakrýt nesoulad mezi příjmy z exportu a objemy. Rusko tak má zájem na výstupu deklarovat co nejvyšší cenu, zatímco v Indii a dalších zemích může prodávat za ceny výrazně nižší, čímž vytlačuje svoje konkurenty. A pokud je realizovaná cena nižší, o to více musí narůstat objemy.
Samo hodnocení sankcí tak má problém v tom, že částečně spoléhá na údaje, které poskytne ruská strana. Pochopitelně, něčeho takového si všímají i agentury, které se zabývají sankční politikou a jejími dopady. Tato slabina ale nejde jednoduše vyřešit, protože alternativní čísla chybí.
Naproti tomu mají představitelé zemí vyvážejících ropu poměrně jasná čísla v podobě prodejnosti jejich suroviny. Pro Saúdskou Arábii by nejspíš nebyl problém skokově navýšit objem těžby, čímž by srazila ceny ropy dolů, vzhledem k tomu, že náklady na jeden barel jsou v Saúdské Arábii stále nižší, než je tomu v jiných zemích. Ale tím by ohrozila i další producenty, nejen Rusko, a fungování OPEC+. I proto se Krutichinova verze o tom, že se za pompézním přijetím Vladimira Putina skrývá daleko méně okázalá realita, nezdá vůbec fantaskní.
