Hon na ponorku Rudý říjen: nejlepší film o „velké hře“ velmocí v časech studené války

Možná by v této chvíli, na samý začátek, nebylo od věci připomenout si alespoň ve stručnosti chronologii studené války. Cold War, jak zní její anglický název, se (z)rodila postupně, v posledních dvou letech druhé světové války, konkrétně po bitvě v Kurském oblouku v létě 1943 na východní frontě a po bitvách u Midway na jaře 1942 a o Guadalcanal od léta 1942 do února 1943 v Pacifiku. 

Od těchto vítězství spojenců bylo každému soudnému člověku jasné, že nestane-li se zázrak, skončí boje na obou frontách porážkou sil tzv. Osy, tj. Německa, Japonska a jejich spojenců. Na konferenci tzv. Velké trojky, Josifa Stalina, Winstona Churchilla a Franklina Delanoe Roosevelta, v Teheránu na přelomu listopadu a prosince 1943 se tak řešilo nejen jak dovést válku co nejrychleji a s co nejmenšími náklady a ztrátami do konce, ale i to, jak budou vypadat kontury poválečného světa.

S blížícím se koncem války a po podpisu německé, respektive japonské kapitulace bylo stále zjevnější, že představy komunistického Sovětského svazu a západních demokracií, Spojených států amerických a Velké Británie (jako že i jejich cíle se od sebe v řadě hledů lišily), jsou nekompatibilní a že střet, který je při prosazování jejich vize v budoucnosti čeká, bude ostrý, válku, možná i jadernou, nevyjímaje.

První fáze studené války, jak byl tento střet nazýván, probíhala v letech 1943 (Teheránská konference), 1945 (konec války) a 1946 (Churchillův projev ve Fultonu) až 1953, tj. do Stalinovy smrti a byla mimořádně vyhrocená. 

Zatímco v případě první Berlínské krize (od jara 1948 do jara 1949) se ještě otevřeně nestřílelo, dnes „polozapomenutá“ Korejská válka z let 1950–1953, v níž se, převážně nepřímo, střetly obě supervelmoci (o komunistické Číně nemluvě), přinesla „peklo“ v podobě pěti milionů mrtvých, hrozba jaderné apokalypsy byla navíc v jeden okamžik velmi, velmi aktuální.

Smrt Josifa Vissarionoviče Stalina z přelomu zimy a jara 1953, nástup Nikity Sergejeviče Chruščova do čela Sovětského svazu a jeho projev o kultu osobnosti a destalinizaci z XX. sjezdu KSSS na počátku roku 1956 přinesly krátkodobou naději, že by napětí mezi jadernými supervelmocemi mohlo polevit. 

Sovětský zásah proti Maďarsku na podzim 1956 ale ukázal, že se jednalo o pouhou iluzi. Existenciální dramata s otevřeným koncem navíc nekončila. Zejména v době tzv. karibské krize, primárně pak tzv. kubánské raketové krize (Cuban Missile Crisis) z podzimu 1962, se ukázalo, že jaderná válka není nemožná a jen chladnokrevnost Washingtonu zabránila jejímu propuknutí.

V šedesátých letech a na počátku sedmdesátých let minulého století pro změnu eskalovala vietnamská válka, v níž se, opět (spíš) nepřímo, střetávali Američané se Sověty (a s Číňany a s celým „pokrokovým světem“) v boji nejen o budoucnost tohoto regionu. 

Nixonova a Kissingerova politika détente (politika usmiřování SSSR a snaha zabránit možné válce sérií dvojstranných dohod) do jisté míry fungovala, třebaže na ní „vydělali“ zejména Sověti, a to jak ve vzájemných „závodech ve zbrojení“, tak, nakonec, v roce 1975, ve Vietnamu i v Evropě (Konference o míru a bezpečnosti v Evropě v Helsinkách v roce 1975). 

Proto nebylo žádným překvapením, že byl Ronald Reagan k výsledkům této politiky krajně skeptický a že po příchodu do Washingtonu nastolil vůči Moskvě zcela jiný, konfrontační tón s cílem „zničit říši zla“, jak SSSR pojmenoval v jednom ze svých slavných projevů, čemuž jsme se již podrobně věnovali v devátém až dvanáctém díle seriálu.

Není divu, že se studená válka a její nesčetné, stravující peripetie dramaticky odrážely – kromě mezinárodních vztahů, jejichž „páteř“ tvořily – i ve vnitřní americké politice a v ekonomickém vývoji, ale i v každodenním životě „obyčejných Američanů“, v jejich kultuře, na stránkách novin, časopisů, v krásné literatuře a ve filmu.

Ještě než se dostaneme k dnešnímu hlavnímu tématu, k Honu na ponorku Rudý říjen, jsem pro vás, vzhledem k omezenému prostoru, vybral alespoň několik knížek filmů, které se problematice/tematice studené války tak či onak věnovaly.

Nemohu začít jinak než legendární crazy komedií Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (Dr. Strangelove Or: How I Learned To Stop Worrying And Love The Bomb; 1964), kterou natočil Stanley Kubrick, v níž zazářil génius Petera Sellerse a jež – s notnou dávkou černého humoru – ukázala všechny (nejen) psychická traumata spojená s možnou jadernou válkou. 

Ještě temnější bylo filmové zpracování špionážního románu Špion, který se vrátil z chladu (The Spy Who Came In from the Cold; 1965), které bylo natočeno podle knížky krále tohoto žánru Johna le Carrého (vlastním jménem David John Moore Cornwell; 1931–2020).

Další dva snímky – Rambo II (Rambo II: First Blood Part II; 1985) a Rocky IV (Rocky IV; 1985) režisérů George P. Cosmatose a Sylvestera Stalloneho, jenž si zahrál s bravurou sobě vlastní obě hlavní role, byly na studenoválečnickém střetu stoprocentně vystavěné: soupeři vietnamského veterána Johna Ramba a boxera Rockyho jsou totiž, ať už nepřímo v Indočíně či přímo v Moskvě Sověti.

Zejména boxer či spíše bijec Ivan Drago (fenomenálně démonický Dolph Lundgren) je dokonalou esencí veškerého představitelného zla, jež sovětský komunistický stát reprezentuje. V obou případech se přirozeně primárně jedná o klasickou Action Story se všemi atributy mimořádně oblíbeného žánru. 

Se stále větším odstupem času ale mají oba dva filmy (a vlastně obě série) nejen nenápadný půvab „starých dobrých časů“ (vzpomínáte si na výrok Bondovy šéfky M. v první „craigovské“ bondovce Casino Royale [2006], kde vzpomíná na to, jak to bylo v době studené války všechno jednoduché a přehledné?), ale i nemalou výpovědní hodnotu o Americe v Reaganově éře, v časech rostoucí národní sebedůvěry, víry ve vítězství i závěrečného triumfu v boji s nepřítelem.

A ještě alespoň dva filmy z celé té spousty, která byla na téma studené války během více než půlstoletí natočena. Bondovka Dech života (The Living Daylights; 1987) s Timothym Daltonem v roli agenta 007 (čtvrtý Bond v pořadí po Seanu Connerym, Georgi Lazenbym a Rogeru Mooreovi), kterou natočil veterán žánru John Glen, nenáleží k těm, jež jsou obvykle hodnoceny jako nejlepší. 

Ať už je tomu tak po právu či nikoli, jednu věc jí ale nejde upřít. Navzdory tomu, že dnes působí poněkud komicky až bizarně (zápletka, zpracování, akční scény atd.), vystihuje poměrně dobře náladu a atmosféru studené války, jež právě vstupovala do svého finálního stádia. 

Totéž platí o špionážním a romantickém filmu v jednom s názvem Ruský dům (The Russia House) nepříliš známého režiséra Freda Schepisiho z roku 1990, ve kterém si zahrál hlavní roli někdejší James Bond (se Sověty válčící například ve filmu Srdečné pozdravy z Ruska [From Russia With Love; 1963] podle stejnojmenného románu Iana Fleminga z roku 1957) – Sean Connery.

A když už jsme u Seana Conneryho, je nejvyšší čas podívat se podrobněji na vůbec nejlepší film o sovětsko-americkém souboji v časech studené války, na Hon na ponorku Rudý říjen (The Hunt for Red October). 

Režisér John Mc Tiernan (* 1951), známý již coby tvůrce Predátora (Predator; 1987) a Smrtonosné pasti (Die Hard; 1988), film natočil v roce 1990 podle stejnojmenného špionážního thrilleru Thomase Lea „Toma“ Clancyho, Jr. (1947–2013) z roku 1984 a byla z toho jedna z filmových událostí roku, přinejmenším pro diváky, i když snímek chválila i řada obvykle (snobských a pseudointelektuálně nadřazených) kritiků (však víte, co si o nich myslím).

Pokud jde o autora, Tom Clancy, původně pojišťovací agent (!), je, podobně jako již zmínění Ian Fleming (1908–1964) a John le Carré, „klasikem“ špionážního žánru. Z jeho rozsáhlého díla, z knih, jichž se prodalo více než sto milionů výtisků (některé byly s velkým úspěchem zfilmovány), stojí v souvislosti s naším tématem za to připomenout především sérii románů s mariňákem, investorem, analytikem, agentem CIA, profesorem námořních dějin na United States Naval Academy, poradcem prezidentů atd. Jackem Ryanem.

Právě Ryan, kterého známe z knížek Bez výčitek, Vysoká hra patriotů, Rudý králík, Hon na ponorku, Kardinál z Kremlu, Jasné nebezpečí, Nejhorší obavy, Čestný dluh, Z rozkazu prezidenta, Duhová šestka, Medvěd a drak, Tygří zuby, Živý nebo mrtvý, Živý terč, Cílená hrozba, Skrytá moc, Povinnost a čest a V oku bouře (jež vyšly, nemýlím-li se, doposud česky), je jedním ze dvou hlavních hrdinů dramatu Hon na ponorku Rudý říjen. 

Jeho protějškem a klíčovou postavou knihy/filmu je velitel sovětské lodi, kapitán litevského původu Marko Ramius, jenž se rozhodne dezertovat se svou hypermoderní ponorkou na Západ po smrti své ženy, z níž obviňuje sovětský režim.

Příběh dvou mužů, stojících ve studené válce „osudově“ proti sobě – sovětského vysokého námořního důstojníka Marka Ramiuse a bývalého amerického mariňáka a analytika Jacka Ryana – je natočen bez přehánění brilantně; alespoň podle mě nebyl John McTiernan nikdy v lepší formě, skvělým Smrtonosným pastem, omlouvám se, navzdory. 

Kromě toho, že se jedná o klasické „ponorkové drama“ (v jednom takovém hrál i Ronald Reagan společně se svou druhou ženou Nancy – film se, připomínám, jmenoval Hellcats of the Navy a byl natočen v roce 1957), je to také psychologické drama muže, jenž se rozhodl zásadním způsobem změnit svůj život, který je ale součástí „velké hry“ velmocí, v níž je – s malou nadsázkou řečeno – v sázce osud světa.

McTiernanův film ale činí, krom jiného (včetně vynikajícího „ponorkového“, respektive podmořského ozvučení), výjimečným herecký koncert Seana Conneryho v roli Marka Ramiuse. 

Connerymu (1930–2020) bylo v době, kdy s McTiernanem „ponorku“ točil, rovných šedesát let a byl ve vrcholné herecké formě. Jeho sovětský kapitán má, ne, nepřeháním, opravdu neodolatelné charisma (uniforma mu mimořádně sluší), v očích i ve tváři hluboký smutek ze ztráty, která jej potkala, hluboce promyšlený (neukvapený) odpor vůči politickému systému, jemuž doposud sloužil, nemluvě o touze udělat „na závěr“ života ještě něco dobrého.

Alec Baldwin (* 1958) není jako Jack Ryan o nic horší, byť je to, přirozeně, jiná postava a jiné herectví (nesrovnávejme nesrovnatelné, že). Důležitější ale je, že funguje jeho filmové partnerství s Ramiusem/Connerym.

Právě to totiž bylo nejen pro snímek, ale i pro Reaganovu a Bushovu éru (1981–1989, 1989–1993) příznačné. Zatímco jako filmový James Bond, agent 007, Connery se Sověty bojoval na život a na smrt, jako Marko Ramius vidí v Američanech spíše partnery a přátele než nenáviděné „imperialisty“, což platí i o Ryanovi/Baldwinovi na druhé straně.

Přesně taková byla i Reaganova prezidentská éra – od konfrontace v prvním funkčním období (1981–1985) k diskusi, k porozumění a k přátelství se šéfem sovětských komunistů Michailem Gorbačovem v období druhém (1985–1989). 

A právě tento druhý termín (Second Term, jak říkají Američané) film Hon na ponorku Rudý říjen (už jen ten název je geniální) skvěle vystihuje. Okamžiky, kdy si Jack Rayn uvědomuje, že velitel sovětské ponorky není blázen, darebák, ani nepřítel, nýbrž muž, který hraje o vlastní život a o svoji budoucnost, stejně jako o budoucnost svých lidí a o své svědomí, patří k nejlepším nejen v tomto filmu, ale i ve všech knížkách a snímcích, jež byly o studené válce kdy natočené.

Tak si Hon na Rudý říjen o svátcích pusťte a užijte si to, je to opravdový majstrštyk. A v novém roce se zase u Reaganovy Ameriky setkáme, další čtyři díly seriálu budou pro změnu věnované velkým sportovním okamžikům, kariérám a tématům této pozoruhodné a rozporuplné doby.