Osmdesátá léta minulého století, Reaganova éra, byla rovněž obdobím, kdy dosáhla jednoho ze svých tvůrčích vrcholů americká „továrna na sny“, kalifornský Hollywood. Bylo tomu tak už třetí (a poslední) desetiletí za sebou, kdy, řečeno s Josefem Škvoreckým, „všichni ti bystří mladí muži“ od filmu posílali ze studií k divákům jeden filmový šlágr za druhým...
Jen si to vezměte: Zuřící býk (1980), Dobyvatelé ztracené archy (1981), Blade Runner (1982), E. T. Mimozemšťan (1982), Zjizvená tvář (1982/83), Amadeus (1984), Tenkrát v Americe (1984), Terminátor (1984), Modrý samet (1985), Četa (1986), Olověná vesta (1987; já vím, jak je to s tím českým bizarním, nicméně bohužel zavedeným překladem názvu), Wall Street (1987; o které již v našem seriálu byla řeč) či Smrtonosná past (1988) a další.
Zuřící býk…
Dva, alespoň podle mého názoru, nejlepší filmy celé dekády se zrodily hned na jejím počátku a podepsaní pod nimi byli dva nejlepší, bez jakéhokoli přehánění geniální američtí režiséři od éry „nového Hollywoodu“ (New Hollywood), jenž se zrodil v pozdních šedesátých letech (za jeden z prvních filmů tohoto období je označován snímek Bonnie a Clyde [Bonnie and Clyde] režiséra Arthura Penna z roku 1987) – Martin Scorsese (* 1942) a Steven Spielberg (* 1946). Jedná se o Zuřícího býka a Dobyvatele ztracené archy.
Zuřící býk (Raging Bull), kterého Scorsese natočil v roce 1980 s Robertem de Nirem (* 1943) v hlavní roli podle předlohy Jakea LaMotty – Raging Bull: My Story (1970), je film, na který se nezapomíná. Již samotný protagonista věru stál a stojí za pozornost.
Giacobbe „Jake“ LaMotta (1922–2017), dítě italských přistěhovalců do Ameriky, přišel na svět ve východním dolním Manhattanu (Lower East Side), část dětství prožil ve Filadelfii, ale potom už byl celoživotně spojený s newyorským Bronxem, odkud pocházela i jeho přezdívka – Býk z Bronxu (The Bronx Bull) či Zuřící býk (Raging Bull).
Tvrdé životní zkoušky, dřina v ringu a talent z něj udělaly jednoho z největších boxerů všech dob, mimo jiné mistra světa ve střední váze v letech 1949–1951; zejména jeho zápasy s další legendou, Sugarem Rayem Robinsonem (1921–1989), se nesmrtelně zapsaly do dějin tohoto sportu.
Film zachycuje, v širokém časovém oblouku, fascinující životní pouť famózního boxera, jenž byl zároveň brutálním násilníkem, terorizujícím svoji rodinu, a také mužem s kontakty na organizovaný zločin – a to způsobem, jaký vyvolával hned od počátku kontroverze.
Zatímco na tom, že Robert de Niro podal jeden z nejlepších výkonů své herecké kariéry vůbec (ať už se jednalo a mladého boxera v akci nebo o stárnoucí obludně tělnatou trosku, v níž nezůstalo z časů slavného mládí téměř nic), film samotný byl přijat poměrně kontroverzně. Hlavním důvodem byla míra a četnost násilných scén, včetně násilí vůči ženě (manželce hlavního hrdiny).
Postupem času, který je tím nejspolehlivějším „kritikem“, se ale náhled na film měnil a na konci desetiletí už byl vesměs pokládán za „to nejlepší“, co Scorsese do té doby natočil, za jeden z nejlepších snímků celé dekády a dnes už i celé americké poválečné kinematografie.
V jednom ohledu byl Zuřící býk právě pro Reaganovu éru příznačný. Podobně jako ze snímku Wall Street, který natočil v roce 1987 Oliver Stone a o němž už jsme si v našem seriálu povídali, z něj vyzařovala obrovská, nespoutaná energie, třebaže se odehrával v jiné době.
To plně odpovídalo divokému „drajvu“, vitalitě a tempu, které se z Washingtonu šířily do celých Spojených států po celou devátou dekádu 20. století, třebaže měl film premiéru již v prosinci 1980, tedy ještě předtím, než Reagan překročil jako prezident práh Bílého domu. S tím také souvisela postupná proměna hodnocení filmu, o které jsem psal v předchozím odstavci.
… a Dobyvatelé ztracené archy
Druhý snímek z počátku Reaganovy éry nemohl být odlišnější, jakkoli i on dobu „velkého komunikátora“ vystihoval v mnoha ohledech téměř dokonale. S nápadem na dobrodružný film o odvážném archeologovi bojujícím s nacisty v Egyptě přišel scénárista, režisér a producent George Lucas (* 1944), proslulý zejména Hvězdnými válkami (Star Wars) který nabídl jeho realizaci svým přátelům, scénáristovi Lawrenci Kasdanovi (* 1949) a již zmíněnému režisérovi Stevenu Spielbergovi.
Ten, poněkud otrávený kvůli tomu, že se mu nedařilo získat práva na natáčení bondovky, již chtěl natočit (licenci ale vlastnila společnost EON Productions), po krátkém váhání kývl a Indiana Jones (pojmenovaný údajně podle Lucasova psa) byl na světě.
Stejně důležitý jako skvělý námět, plný akčních scén i veliké legrace, byla volba hlavního představitele. Tom Selleck (* 1945), jak ho mám rád, byl naštěstí (což nemyslím nijak zle) totálně pohlcený natáčením seriálu Magnum (Magnum, P.I.; 1980–1988), takže odmítl, a možnost zahrát si Indyho získal Harrison Ford (* 1982; mimochodem, všímáte si, že se téměř všichni, o nichž dnes píšu, narodili ve čtyřicátých letech minulého století?), jenž s Lucasem spolupracoval na Hvězdných válkách, které pomalu získávaly kultovní pověst. Indiana Jones ale popularitu Hana Sola, kapitána hvězdné lodi Millennium Falcon, k překvapení autorů ještě překonal.
A na čem stál a dodnes stojí Lucasův (námět), Kasdanův (scénář), Spielbergův a Fordův fenomenální úspěch? Nejde jen o dokonale napsané a natočené klukovské dobrodružství na velkém plátně (příběhy tohoto typu jsme v dětství milovali nade vše a ani jsme při jejich četbě nedutali), o již naznačenou skvěle dávkovanou směs napětí a legrace (některé vtípky jako ten, kdy Indy v klidu z deseti metrů zastřelí „neporazitelného“ bojovníka, demonstrujícího s mečem, jak jej za okamžik rozseká na kusy, však víte, nikdy nezestárnou) s příměsí filmové, přiznaně filmové love story, ale i o brilantní kameru Douglase Scolomeho a muziku Johna Williamse, a hlavně o to, jak to všechno sedí pohromadě.
Indiana Jones, letící v letadle, uhánějící na koni, řídící pekelnou rychlostí automobil v poušti a bijící ničemné, zlotřilé nácky hlava nehlava, ale také Indy mající strašlivý strach z hadů (motiv, se kterým se pracuje ve všech pěti snímcích o něm), abych nezapomněl na jeho nejslavnější fobii, je také – ve svých vítězstvích všem překážkám navzdory – z tělesněním americké odvahy, nezdolnosti a triumfu, víry v úspěch, ve svoji zemi, v americkou vlajku, což byly všechno hodnoty, které ze všech sil prosazoval nově zvolený prezident Ronald Reagan, léčící USA z deziluzí a defétismu předcházejí katastrofální dekády. Vezmeme-li k tomu všemu v potaz Reaganovo dávné spojení s Hollywoodem, jsme doma…
