Když v listopadu 1984 Ronald W. Reagan drtivě obhájil post v Bílém domě poté, co bez nadsázky zničil svého demokratického vyzývatele, bývalého viceprezidenta Waltera F. Mondalea, rozhodl se, aniž by cokoli změnil na svém celoživotním antikomunismu, že se pokusí přivést ekonomicky i politicky slábnoucí Sovětský svaz k jednacímu stolu a dosáhnout bezpečnějšího světa pro všechny. Měl při tom veliké štěstí – v roce 1985 se totiž v SSSR dostal k moci jako generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov, který měl pro plány amerického prezidenta jisté pochopení, nemluvě o touze skoncovat ve „svazu“ se „zkostnatělým a nefunkčním totalitarismem starého typu“.
Reagan i Gorbačov, o jehož cestě k moci jsem psal v předchozím dílu seriálu, byli muži přesvědčení o svých politických vizích, o jejich životaschopnosti a také o tom, že jsou při „otevřených jednání“ schopni přesvědčit protivníka či partnera o správnosti svého názoru; zejména Reagan v „osobní diplomacii“ velmi věřil. Summity, tj. schůzky na nejvyšší úrovni, ke kterým mezi Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem během Reaganova druhého období v Bílém domě došlo, to do jisté míry potvrdily a přispěly zásadním způsobem k tomu, že se svět místo možné jaderné konfrontace vydal na cestu bez války mezi oběma supervelmocemi. Pojďme se proto na ona setkání podívat podrobněji.
Ženeva, listopad 1985
První summit se uskutečnil 19. – 20. listopadu 1985 ve Fleur d᾿eau à Versoix, impresivní rezidenci ze druhé poloviny 18. století v Ženevě, necelé dva kilometry od centra města a necelých deset kilometrů od letiště, ale ve zcela klidné části města. Američané ani Sověti si od schůzky, jež měla v obecné rovině řešit „odzbrojení“, příliš neslibovali. Ve Washingtonu panovaly mírné obavy, zda Reagan (ročník 1911) nebude vypadat na televizních záběrech a na fotografiích v konfrontaci s o dvacet let mladším sovětským vůdcem (ročník 1931) příliš staře a křehce, ovšem nakonec to vymysleli dokonale. Navzdory tomu, že venku bylo ve druhé polovině listopadu velmi chladno, přivítal Reagan Gorbačova, oblečeného do těžkého svrchníku a klobouku pouze v saku, díky čemuž vypadal div ne mladší a zdravější než generální tajemník.
Rozhovory samotné se nesly v uvolněnějším a přátelštějším duchu, než se čekalo. Oba muži si, zatím opatrně, byť si byli bez postranních úmyslů sympatičtí, pozorně naslouchali, důvěru ale bylo třeba krůček za krůčkem budovat. Nezapomeňme, že se jednalo o první sovětsko-americkou schůzku na nejvyšší úrovni od časů détente (naposledy se potkali Jimmy Carter a Leonid Brežněv ve Vídni v červnu 1979, kde v Hofburgu podepsali dohodu známou jako SALT II a kde si Carter nesmírně uškodil „honeckerovkým“ polibkem s Brežněvem; symboly a gesta jsou totiž nesmírně důležité a v politice zvlášť). I proto byli v Ženevě všichni nesmírně, nesmírně opatrní. K žádné dohodě sice nedošlo, mimo jiné proto, že Reagan odmítl byť jen začít diskusi o tom, že by se Američané mohli vzdát projektu „Hvězdných válek“ (Star Wars), které jsem zmínil v předchozí části seriálu a jimž věnuji jeden samostatný díl, bariéra totální nedůvěry a atmosféra nevyhnutelné konfrontace však již byly prolomeny. Zásadní průlom měl nicméně teprve přijít.
Reykjavík, říjen 1986
Podruhé se oba státníci setkali téměř o rok později, 11. – 12. října 1986 v islandském Reykjavíku. Místem schůzky byla rezidence Höfði z počátku 19. století, postavená původně pro francouzského konzula Jeana-Paula Brillouina, ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století v ní měla sídlo britská ambasáda. Atmosféra mezi oběma delegacemi, ale hlavně mezi Reaganem a Gorbačovem, kteří se vítali již jako staří známí, byla srdečnější než v Ženevě, mimo jiné proto, že o sobě měli více „nastudováno“. Gorbačov již nevěřil, že Reaganovým cílem je jaderný útok proti jeho zemi, jak se mu snažili vnucovat kremelští jestřábi, a Reagan shledával, že generální tajemník je sice komunista, ale zároveň slušný chlap. Jednalo se o posun, který byl ještě v prvním období Reaganovy vlády nepředstavitelný.
Jakkoli byla dohoda o jaderném odzbrojení (které navrhl Gorbačov, vědom si toho, že Sovětský svaz vzhledem k obrovským ekonomickým problémům za Američany stále více zaostává ve vývoji nejmodernějších technologií, včetně těch vojenských) v Reykjavíku poměrně blízko, nakonec na ni nedošlo, prezident Reagan se totiž s ohledem na bezpečnost své země nehodlal ani po roce letech vzdát „Hvězdných válek“. Naopak se snažil na program jednání prosadit otázku respektování lidských práv, emigraci Židů a disidentů a také přítomnost sovětské armády v Afghánistánu, jež sice byla pro Sověty už dávno „mlýnským kamenem na krku“, prozatím ale nenašli cestu, jak z této pasti ven. Jednání skončilo bez oficiální dohody; vědomí, že byla poměrně blízko, však bylo pro obě strany nesmírně cenné, stejně jako nenápadně klíčící přátelství mezi oběma muži.
Washington, prosinec 1987
Ke třetímu summitu došlo 8. – 10. prosince 1987 ve Washingtonu. Již fakt, že Michail Gorbačov přiletěl do hlavního města Spojených států, byl sám o sobě dokladem důvěry, kterou v Ronalda Reagana měl. Jednání se konalo v Bílém domě (začalo v Oválné pracovně, kde také jinde) a na programu byly válka v Afghánistánu, situace ve Střední Americe a v jižní Africe, kontrola a omezení chemických zbraní a také Reaganem navržená dohoda, známá později jako START I, dvoustranná dohoda obou velmocí o snížení a omezení počtu strategických útočných zbraní, jež byla nakonec podepsána na konci července 1991 (americkým prezidentem byl tehdy již George Bush starší [1989–1993]) a ratifikována v prosinci 1994 (kdy v USA vládl Bill Clinton a v Rusku Boris Jelcin; platnost smlouvy skončila v prosinci 2009 a následně, v dubnu 2010, pak podepsali Barack Obama a Dmitrij Medveděv v Praze dohodu START II).
