Jak jsme si jižv předchozích dílech našeho seriálu v obecné rovině řekli, procházelo americké hospodářství v sedmdesátých letech minulého století složitým vývojem, na němž se podepsaly jak ropné šoky (1973 a 1979), tak nekompetentní vedení země v čele s prezidentem Jimmym Carterem (v Bílém domě v letech 1977–1981). Proto nebylo divu, že „nastartování“ či „resuscitace“ ekonomiky bylo jedním z hlavních bodů Reaganovy předvolební kampaně v roce 1980. Carter a jeho lidé se sice snažili Američany přesvědčit o tom, že Reagan, bývalý herec, ekonomii a ekonomice nerozumí, voliči ale dali za pravdu jemu. Po nástupu do funkce tak mohl ozdravný program nového prezidenta začít.
Inflace, stagflace a vysoká nezaměstnanost
„Obyčejné“
Američany, jejichž hlasy Ronalda Reagana přivedly do Washingtonu,
trápila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ze všeho
nejvíc vysoká inflace, která se blížila dvanácti procentům a
která bolestně „rozpouštěla“ jejich úspory, přesněji
řečeno stagflace, tj. inflace jdoucí ruku v ruce se záporným
hospodářským růstem, a nezaměstnanost přesahující sedm
procent. V obou případech se jednalo o „hrozivá čísla“,
jimž logicky odpovídala atmosféra v zemi a „mizerná
nálada“ jejích obyvatel. Právě v tom ale spočívala
Reaganova výhoda: v zásadě už nemohlo být o mnoho hůř a
říkal-li prezident „Dejte mi šanci realizovat můj program“,
lidé byli ochotni mu naslouchat a podpořit jej.
Jakkoli
Reagan dospíval v letech Velké hospodářské krize z přelomu
dvacátých a třicátých let, a proto byl také stoupencem
tehdejšího demokratického prezidenta Franklina D. Roosevelta (v
úřadu v letech 1933–1945), v šedesátých letech
dospěl k nezvratnému přesvědčení, že kromě, snad, těch
nejextrémnějších situací (jakou byla právě Great Depression),
nelze při léčbě nemocné ekonomiky a jejích společenských
dopadů spoléhat na stát. Soukromí podnikatelé, ať už majitelé
velkých firem, anebo drobní živnostníci – těm všem bylo podle
Reagana primárně (po)třeba výrazně ulevit od vysokých daní,
stejně jako bohatým jednotlivcům, aby mohli investovat a
nastartovat znovu americké hospodářství. Jiná cesta podle
prezidenta neexistovala.
Volný trh, ekonomie strany nabídky a snížení daní
Ronald Reagan byl politický konzervativec, ale ekonomický liberál, rozhodný stoupenec laissez faire, tj. co nejmenších zásahů státu do chodu hospodářství, tzv. trickle-down economics (již zmíněného snižování daní) a tzv. supply-side economics (ekonomie strany nabídky), ostře kontrastující s keynesiánskou ekonomií strany poptávky (tedy masivními zásahy státu do hospodářství). Jednalo se o do značné míry logickou reakci na stagflaci sedmdesátých let, kterou prosazovala tzv. chicagská ekonomická škola, k jejímž nejvýraznějším osobnostem patřili Frank Hyneman Knight (1885–1972), Milton Friedman (1912–2006), Gary Stanley Becker (1930–2014) či Friedrich August von Hayek (1899–1992). Samotný termín ekonomie strany nabídky poprvé použili, jak se alespoň zdá, ekonom a novinář (konzervativní komentátor) polského původu Jude Thaddeus Wanniski (1936–2005), který byl v letech 1972–1978 hlavním editorem The Wall Street Journal, a/či Herbert Stein (1916–1999), ekonom, přední člen American Enterprise Institute, redakční rady The Wall Street Journal a poradce prezidentů Richarda M. Nixona a Geralda R. Forda.
Ekonomie strany nabídky vycházela z tzv. Lafferovy křivky (podle amerického ekonoma Arthura Betze Laffera [* 1940], poradce Ronalda Reagan a Donalda Trumpa během jeho prezidentské kampaně v roce 2016), jež „ilustruje koncept daňových sazeb mezi 0 % a 100 % a jež by měla mít za následek maximální daňové příjmy pro vládu“ (zvyšování daní je podle ní výhodné jen do určitého procenta, poté začne být kontraproduktivní). Lafferův nápad se údajně zrodil v roce 1974 během jeho diskusí s již zmíněným Judem T. Wanniskim a (tehdy mladými) Fordovými spolupracovníky Richardem Brucem „Dickem“ Cheneyem (* 1941; viceprezident USA v letech 2001–2009 a ministr obrany v letech 1989–1993) a Donaldem Henrym Rumsfeldem (1932–2021; ministr obrany v letech 1975–1977 a 2001–2006, personální šéf Bílého domu v letech 1974–1975). Někteří odborníci nicméně tvrdí, že je mnohem, mnohem starší a že s podobným konceptem pracovali již arabští učenci na přelomu 14. a 15. století, v moderní době pak například ministr financí v administrativě prezidenta Calvina Coolidge (v Bílém domě v letech 1923–1929) Andrew William Mellon (1855–1937) a další.
