Stalo se to krátce před vánočními svátky roku 1980. Protagonista našeho seriálu Ronald Reagan se už pyšnil titulem „zvolený prezident“ či „prezident před inaugurací“ (President-elect), rozdával rozhovory všemožným domácím i zahraničním médiím, horečně jednal o sestavení vlády a chystal její „programové prohlášení“. Levice a intelektuální snobové (nejen z prominentních univerzit) se ovšem stále ještě nedokázali smířit s tím, že „někdo jako on“ mohl drtivě porazit sice nepříliš úspěšného, ale demokratického a „inteligentního“ prezidenta, jako byl James „Jimmy“ Carter. Ovšem ve vzduchu už byla cítit „nová doba“. Optimismus Reaganovy předvolební kampaně byl nakažlivý a leccos nasvědčovalo tomu, že léta defétismu a deziluzí, příznačná pro sedmdesátá léta, končí – bylo ostatně už na čase. A právě v těchto dnech zažil New York, Amerika a vlastně celý svět nečekaný šok.
Nadaný kluk z Liverpoolu a Kapela klubu osamělých srdcí seržanta Pepře
Atentát, bohužel úspěšný atentát na Johna Lennona, jednoho z frontmanů (tehdy již neexistující, ale legendární) anglické rockové skupiny The Beatles, byl událostí, která otřásla celým světem. Skutečnost, že život neobyčejně nadaného – co nadaného, geniálního – „brouka“ z Liverpoolu skončil tak náhle, byla prostě nepochopitelná. Stejně jako v řadě ohledů jeho až příliš krátký životní příběh – vždyť mu bylo pouhých čtyřicet let.
John Winston Lennon, jak znělo jeho celé jméno, se narodil v říjnu 1940, tedy v po čertech drsných válečných časech, konkrétně v době vrcholící letecké „bitvy o Británii“ (Battle of Britain), kterou ostrovní stát již s Winstonem Churchillem (po němž měl ostatně John svoje druhé jméno) v čele vlády sváděl s nacistickým Německem.
Jeho dětství bylo vůbec dosti bezútěšné a syrové, mohu-li to tak říct. Zatímco z hrůzných válečných let 1940–1945 si toho moc nepamatoval, následující „roky nouze a strádání“ (Austerity Years, 1945–1951) už mu zůstaly zaryté pevně „pod kůží“. Připočteme-li k tomu, že severní Anglie a velký přístav na řece Mersey v Liverpoolu, otevřený do celého světa, byly „drsné“ už samy o sobě, máme tu dobrý základ svérázné, nenapodobitelné poezie/poetiky, jež byla pro tvorbu The Beatles charakteristická.
Příběh, jenž začal založením skifflové (specifický městský folk, svérázně „ochucený“ jazzovými a bluesovými prvky, nezřídka hraný na amatérsky vyrobené nástroje) kapely The Quarrymen v září 1956, přátelstvím se stejně geniálním Paulem McCartneyem (* 1942) a vznikem The Beatles o čtyři roky později, je dobře znám většině lidí v našem civilizačním okruhu, s výjimkou části dnešní mladé generace. Snad nikdy v dějinách populární hudby nevyprodukovala dvojice autorů (při vší úctě k Georgi Harrisonovi a Ringu Starrovi) tolik nápadů a tolik fantastických melodií a textů jako Lennon s McCartneyem.
Od raných jednoduchých rockových popěvků (Love Me Do či All My Loving) až k pozdějším unikátním, složitým a rafinovaným aranžmá, známým třeba z kultovního alba Kapela klubu osamělých srdcí seržanta Pepře (Stg. Pepper᾿s Lonely Hearts Club Band, 1967) – zkrátka na cokoli sáhli, to se jim povedlo. Jejich obliba v Británii, ve Spojených státech i ve světě, včetně zemí tehdejšího socialistického bloku, byla téměř nadpozemská (právě odtud pocházel Lennonův kontroverzní výrok, že The Beatles jsou populárnější než Ježíš Kristus).
O to víc šokoval rozpad kapely v roce 1970, daný – když už jsme u toho – jednak dlouhou dobou společného fungování (už v Yellow Submarine v roce 1968 ale jako by nenápadně probleskovala „ponorková nemoc“), soukromím jejích členů i různými představami o budoucnosti a směřování jejich tvorby – ostatně tzv. „pátý brouk“ Sir George Martin, stojící nenápadně v nahrávacím studiu Abbey Road v pozadí originálních instrumentálních a orchestrálních aranží vystřelujících jejich skladby do světových hitparád, byl kvůli tomu rok před koncem jejich kariéry Lennonem „odejit“.
John Lennon s muzikou samozřejmě nepřestal ani po rozpadu The Beatles. Jeho sólová dráha spojená s manželkou Yoko Ono (jíž fandové, nejspíš ne zcela oprávněně, vyčítali rozpad „Brouků“), vyústila zejména v elpíčka / projekty John Lennon/Plastic Ono Band (1970), Imagine (1971) a Double Fantasy (1980) – tři týdny před jeho zavražděním. Plus ještě album Milk and Honey vydané sice „post mortem“ až v roce 1984, ale nahrávané ve stejné době, prakticky pár dnů před jeho násilnou smrtí.
Kromě několika geniálních písní byl Lennon (se svou ženou) v sedmdesátých letech znám především jako svérázný, levicový a protiválečný politický aktivista (viz například dodnes hraná skladba Give Peace a Chance), komentátor politického dění a avantgardní umělec se širokým spektrem zájmů. Lennonovi žili převážně v New Yorku, po narození syna Seana (1975) se hodně stáhli do soukromí (s pár výjimkami jako účast na inauguraci již zmíněného prezidenta Jimmyho Cartera v lednu 1977).
Jak by se Johnův život a jeho umělecká kariéra dále vyvíjely – nezapomínejme, jak mladý stále ještě byl – je těžké předvídat. Už se to ale nikdy nedozvíme, atentátník Mark David Chapman totiž v pondělí 8. prosince 1980 jeho život ukončil.
