KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se uchází o znovuzvolení do čela vrcholného exekutivního orgánu Evropy. V úterý (14. května) na summitu v Kodani oznámila, že pokud bude v tomto úřadu pokračovat, zasadí se o ustavení mocného orgánu, který by byl pověřen ochranou EU proti zahraničnímu vměšování – nazvala ho „Štítem evropské demokracie“. Tato ambice zajisté zapadá do její volební kampaně na pozici oficiální kandidátky Evropské lidové strany (EPP). Přesto se – právě v kontextu eurovoleb – nepříjemně vymyká z institucionálního rámce EU a v očích voličů falšuje její obraz.
Lidé toho o Evropské unii mnoho nevědí, a to napříč celou „sedmadvacítkou“. Ostatně není ani důvod, aby podrobně ovládali znalosti složitých mechanismů jejího fungování. Měli by však mít základní pojem o tom, co kdo na této úrovni může a nemůže.
Měli by zejména vědět, že členské státy a jejich vlády stále drží v rukou rozhodovací pravomoci a že bez jejich souhlasu se na evropské úrovni nepohne obrazně řečeno ani stéblo trávy. Tudíž by měli brát s rezervou řeči typu „Brusel rozhodl“ a „Brusel nařídil“, stejně jako výzvy k boji s „nikým nevolenou“ bruselskou byrokracií.
Pokud tedy nyní Von der Leyenová horuje pro jakýsi „Štít evropské demokracie“, může – v případě svého znovuzvolení – maximálně navrhnout jeho vytvoření, a i to by muselo být z popudu členských států, nikoli z vlastní iniciativy. O jeho případném ustavení, pravomocích a fungování pak rozhodnou vlády členských zemí.
Úřad předsedy Evropské komise je zajisté prestižní a mocný, ale tím, že se ho jeho šéfové (za mlčení národních politických lídrů) pokoušejí ještě více „umocnit“, odvádějí vlastně medvědí službu
„Politická“ Evropská komise, po které před deseti lety volal Jean-Claude Juncker, či dokonce „Geopolitická Komise“ vyhlášená jeho nástupkyní Von der Leyenovou patří do kategorie zbožných přání – jenomže právě tyto dobře míněné snahy mohou neblaze politicky zamíchat náladami napříč celou Evropou.
Jsou totiž vodou na mlýn rétorice euroskeptiků, demagogů, populistů či krajně pravicových formací, které odmítají Evropskou unii založenou na demokratických principech a humanistických hodnotách.
Je iluze, že za všechno může Brusel. Pro vlády členských zemí je ale často snazší svádět na něj vše, co se jim na evropské úrovni nepovedlo vyjednat
Něco jiného by bylo, kdyby to byla pravda. Kdyby nenáviděný „Brusel“ měl tu moc něco nařizovat. Ale on ji nemá. Je to iluze, k jejímuž bujení přispívá na jedné straně sama Komise svými neproveditelnými ambicemi, tak vlády členských zemí, pro které je vždy snazší svádět na „Brusel“ vše, co může doma vyvolávat potíže, případně co se jim na evropské úrovni nepovedlo vyjednat. Nemohou však nikdy popřít, že u toho byly.
Evropská unie není žádná federace. Je to součet 27 svrchovaných států, které se dohodly, že v určitých věcech budou postupovat společně. Ve většině případů rozhodují kvalifikovanou většinou; nebezpečí přehlasování vede obvykle k úporné snaze najít kompromis přijatelný pro všechny, často tzv. nejmenšího společného jmenovatele.
Ohledně zahraniční a bezpečnostní politiky, daní, rozpočtu, sociálních opatření či policejní spolupráce a některých jednorázových věcí, jako je přijímání dalších členů, rozhodují jednomyslně. Každý může tedy uplatnit právo veta. A také to někteří dělají, k nelibosti ostatních, jak vidíme třeba na počínání maďarského premiéra Viktora Orbána.
Byly doby, kdy se zdálo, že se EU bude posunovat „ke stále hlubší integraci“, jak ostatně stojí napsáno v Lisabonské smlouvě. Příchod tuctu nových členů v posledních dvou dekádách i po sobě jdoucí krize – měnová, migrační, covidová, ukrajinská či enegretická – na jedné straně posílily potřebu společného postupu a koordinace, ale na druhé upevnily rozhodovací pravomoc Rady EU, tedy členských zemí.
Přispěla k tomu i zesílená úloha Evropské rady, tedy schůze politických lídrů, která určuje politický směr a priority pro celé společenství. Už nějakou dobu převládá názor, že na tomto by se nemělo nic moc měnit.
Proč tedy chodit k volbám?
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že za těchto okolností není vlastně důvod hlasovat ve volbách do Evropského parlamentu, když o všem rozhodují společně demokraticky zvolené vlády. Jenže – spolu s posilováním Rady totiž paradoxně sílily i pravomoci Evropského parlamentu, který se za čtvrt století stal z ryze poradního orgánu spoluzákonodárcem, a to ohledně naprosté většiny evropské legislativy.
Parlament volí svého předsedu. Má právo neschválit předsedu/předsedkyni Evropské komise nominovaného/nominovanou Evropskou radou i kteréhokoli z komisařů vyslaných vládami a schválených novým předsedou EK, a to po náročném slyšení. Může odvolat celou Evropskou komisi a neschválit jí navržený roční rozpočet EU, a také odmítnout rok co rok zprávu o jejím hospodaření.
Už v roce 1999 způsobil Evropský parlament pád Komise v čele s Lucemburčanem Jacquesem Santerem. Počet zamítnutých komisařů se blíží desítce; mezi nejslavnější případy patřila v roce 2019 Sylvie Goulardová, navržená francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. I Von der Leyenová prošla před pěti lety jen těsnou většinou devíti hlasů, ačkoli měla na své straně Evropskou radu i nejsilnější lidoveckou frakci v EP.
Europarlament se postupem času zprofesionalizoval a jaksi zvážněl – už to není „trafika“ pro vysloužilé nebo nepohodlné
Parlament však především bere stále vážněji svou zákonodárnou pravomoc. Poslanci jsou schopni podstatně změnit návrhy směrnic a nařízení, které už prošly Radou EU, prosadit do nich dlouhodobé priority bez ohledu na momentální politické motivy, zohlednit názory občanů... Epická dohadovací řízení mezi Radou a europarlamentem se stávají běžnou praxí.
Příkladem budiž nedávno schválené nařízení o zpřísnění emisních limitů pro spalovací motory Euro7, v němž Parlament v podstatě odmítl požadavky Komise i členských států a prosadil svou. Nebo série nařízení o nakládání s ilegálními migranty, která také doznala zásadních změn právě v parlamentu.
Stále častěji se stává, že legislativní návrhy Evropské komise mají obtížnější cestu právě zde, protože europarlament se postupem času zprofesionalizoval a jaksi zvážněl. Už to není vůbec „trafika“ pro vysloužilé nebo nepohodlné politiky, ale plnohodnotné politické kolbiště, kde si brousí ostruhy stále častěji mladí politikové, kteří se pak vracejí na domácí scénu jako „těžké váhy“.
Zároveň je dobré vědět, jak která frakce v Evropském parlamentu v minulém období hlasovala a k jakým hodnotám se hlásila – postoje europoslanců na domácí scéně a jejich počínání na té evropské se totiž ne vždy překrývají.
Stačí kouknout na českou zkušenost: Europoslanci za ANO by měli trpět v podstatě soustavným bolehlavem ze schizofrenické situace, kdy jejich představitelé v Praze hlásají často naprsotý opak toho, k čemu se hlásí velmi prointegrační liberální frakce, do které ANO v EP nadále patří.
Europoslancům za ODS by zase vzhledem k dnešním postojům jejich strany doma slušely lépe lavice EPP než euroskeptické frakce Evropští konzervativci a reformisté (ECR), kde sedí po boku zástupců daleko konzervativnější polské PiS. Čím silnější frakce, čím bližší politickému středu, tím vyšší má váhu a tím spíš mohou její členové prosadit svůj názor v obtížném soupeření o vliv a výsledek.
Odhaduje se, že v Evropském parlamentu, jediné přímo volené instituci EU, skutečně „pracuje“ jen asi polovina poslanců
Od věci není se podívat na bilanci dosavadních europoslanců, kteří se o dobře placená křesla opět ucházejí. Na webových stránkách EP lze vyhledat, kolikrát byl který z nich zpravodajem nebo stínovým zpravodajem, ve kterých výborech zasedal, čím se tam zabýval, do kterých delegací se zapojil a podobně.
Odhaduje se, že asi polovina „zástupců lidu“ v této jediné přímo volené instituci EU skutečně pracuje, a je to práce nelehká a odpovědná. Ti ostatní se drží spíše zpátky, věnují se jen vybrané malé výseči a hledí si zejména svého postavení na domácí politické scéně, kam se míní dříve nebo později vrátit; jde jim o to, aby se na ně doma nezapomnělo.
Toto vše je dobré mít na paměti 7. a 8. června, až budeme volit svých 21 poslanců (z celkového budoucího počtu 720) do EP. Že by měli odvádět solidní práci ve prospěch Česka i Evropy, protože – na rozdíl od pomlouvaného byrokratického a navíc vymyšleného „Bruselu“ – jsou právě oni, spolu se zvolenými vládami členských zemí, nositeli demokratické legitimity Evropské unie.
