KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Současný předseda Evropské rady, belgický liberál Charles Michel, hodil symbolické vidle do politické debaty o obsazení nejvyšších postů v institucích EU na příštích pět let. Dopustil se toho tím, že o víkendu oznámil svou kandidaturu na post europoslance ve volbách do Evropského parlamentu začátkem června. Tento jeho čin nutně urychlí rozhodování nejen o jeho nástupci, ale také o střídání v čele Evropské komise, Evropského parlamentu a na postu šéfa evropské diplomacie. A nejen to – Michel se stal okamžitě terčem obvinění, že své politické ambice povyšuje nad povinnosti plynoucí z jeho stávající funkce.
Něco na tom je. Belgický politik dosáhl ve svých 48 letech velmi vysoko a evidentně se mu nechce podstoupit pád do zapomnění. Ten mu hrozí v případě, že by zůstal v úřadu až do listopadu či prosince, než se „usadí prach“ po volbách a povolebních nominacích a jeho nástupce bude připraven převzít štafetu.
Svým krokem v podstatě nutí šéfy států a vlád členských zemí, aby se už do konce června definitivně dohodli na obsazení vysokých postů v institucích EU a pokud možno zařídili rychlejší než obvyklé střídání. Jak známo, tato rošáda patří jednou za pět let k nejvypjatějším politickým cvičením na špičkové úrovni.
Pokud by k tomuto „urychlení“ nedošlo, hrozí, že se po jistou dobu uvelebí v uprázdněném křesle předsedy Evropské rady premiér země, která Unii aktuálně předsedá, což bude ve druhém pololetí letošního roku Maďarsko.
Proto média napříč Evropou již od této neděle poděšeně sýčkují, že Evropskou unii bude kvůli Michelově kariéře po nějakou dobu řídit Viktor Orbán. Tedy „vyvrhel“, který se už řadu let a stále úporněji snaží ochromit jednotu a akceschopnost Unie a nepřípustně nadbíhá ruskému vladaři Vladimiru Putinovi.
Je jasné, že maďarské šéfování Radě EU vyvolává obavy. Zároveň je ovšem velmi nepravděpodobné, že by lídři členských zemí dopustili, aby se Orbán ujal otěží, byť jen na pár týdnů. Většinově se totiž mohou dohodnout nejen na Michelově nástupci, ale – pokud by se jim to nedařilo – také alternativně na jiném dočasném předsedovi.
Orbán by připadal v úvahu snad jedině tehdy, kdyby se ani jedno nezdařilo – což ovšem není pravděpodobné. Naopak hrozba, že by se maďarský kverulant mohl ocitnout v křesle předsedy Evropské rady, podnítí ostatní hledat jiná řešení.
Je zajisté zcela legitimní, aby se i politik ve vysoké funkci ucházel o křeslo v Evropském parlamentu. Michelova liberální belgická frankofonní strana Reformní hnutí (MR) ho nominovala do čela kandidátky; obvykle se jí daří získávat dva tři posty v EP, takže Michel má své jisté.
Ale teprve po zvolení se uvidí (a hlavně také podle výsledku voleb), bude-li mít šanci usilovat o něco víc, třeba o šéfování Evropské komisi, což je pro liberála sice hodně vzdálená, ale přece jen jistá šance – například kdyby strany levého a pravého středu nedaly dohromady v novém EP většinu a úloha liberálů by vzrostla natolik, že by si mohli diktovat podmínky.
Na druhé straně si Michel svým poněkud sebestředným gestem nadělal dodatečné nepřátele. Obul se do něj šéf mocného parlamentního klubu Evropské lidové strany (EPP) Manfred Weber, podle něhož způsobí „více nestability a možný přesun rozhodování na maďarské předsednictví“. Mandát šéfa Evropské rady je poněkud delší než u ostatních vysokých postů právě proto, aby „dohlédl na střízlivé vyjednávání v klíčových týdnech a klidné předání úřadů“.
Ještě ostřeji si Michela podala jeho liberální kolegyně, významná nizozemská europoslankyně Sophie in 't Veld – ta ho označila za „kapitána, který v bouři opouští loď“ a položila mu řečnickou otázku: „Pokud jste takto málo oddán osudu Evropské unie, jak věrohodným kandidátem (do EP) můžete být?“
The Captain leaving the ship in the middle of a storm. If that is how little committed you are to the fate of the European Union, then how credible are you as a candidate? https://t.co/GGdNxeDRce
— Sophie in 't Veld (@SophieintVeld) January 7, 2024
Michel není žádná hvězda
Jaké jsou vlastně důvody závratné kariéry Charlese Michela? Vždyť ani na belgické scéně nebyl žádná zářící hvězda, a přesto se stal premiérem. Jeho otec Louis Michel, dlouholetý belgický ministr zahraničí, byl ve své době považován za těžší váhu mezi (menšinovými) frankofonními liberály, ale na předsedu vlády to nikdy nedotáhl. Posléze se stal eurokomisařem. Že by synek zamířil až do čela Evropské rady? Které už o deset let předtím šéfoval (vlámský) Belgičan Herman van Rompuy? Bylo to krajně nepravděpodobné, a přesto se to stalo.
Znalci bruselských poměrů to přičítají velké zběhlosti Belgičanů v evropských záležitostech – jejich zakořeněnému evropanství, umění dosahovat kompromisů naučenému ze složitých domácích situací, snaze vyvažovat zastoupení velkých a malých zemí ve vysokých úřadech.
U Michela hrálo zajisté roli i to, že jako expremiér své země byl před pěti lety zrovna k dispozici a že jeho liberální „rodina“ byla na řadě, když lidovci (pravý střed) obsadili Evropskou komisi (Němka Ursula von der Leyenová) a socialisté úřad Vysokého představitele EU pro zahraniční politiku (Španěl Josep Borrell).
Michelovy začátky na evropské scéně byly hodně rozpačité; do jisté míry dělá tento dojem dodnes. Jeho mechanická gestikulace a nepřirozená mimika v kombinaci se školskou, až směšnou angličtinou z něj činí pro nezasvěcené nepřesvědčivého panáka, zejména stojí-li po boku klidné, dobře vypadající a skvěle se vyjadřující Von der Leyenové.
Jedno je ovšem jisté – celé jeho funkční období doprovází bezprecedentní rivalita, ba nenávist mezi ním a německou šéfkou komise. Aféra „sofagate“, kdy v dubnu 2021 nechal Michel Von der Leyenovou při setkání s tureckým prezidentem Erdoganem sedět na vzdáleném kanapi, zatímco sám s ním rokoval v čestném křesle, byla hrubou chybou, kterou nikdy nesmazal.
Napětí přes ulici Zákona (Rue de la Loi), která v Bruselu odděluje budovy Evropské rady a Evropské komise, se neustále prohlubovala. Došlo to až tak daleko, že obě instituce v podstatě vůbec nespolupracují.
Anonymní svědectví z „vnitřní kuchyně“ Rady EU hovoří o Charlesu Michelovi jako o nadutém arogantním kašparovi. Na druhé straně lidé, kteří jsou s ním v každodenním styku, mluví o pracovitém nadšenci a odborníkovi na „jemné předivo“ složitých a vyvážených kompromisů.
Může za to částečně sama Lisabonská smlouva, která úřad předsedy Evropské rady zavedla a zároveň popsala jeho náplň tak, že svádí k soupeření. Má summity lídrů EU řídit, a to „ve spolupráci“ s komisí. Má zajišťovat vnější reprezentaci EU v otázkách zahraniční politiky, zatímco komisi přísluší tato role v ostatních otázkách.
Tyto formulace samy o sobě zadělávají na rivalitu. Michelovi předchůdci Herman van Rompuy a Donald Tusk nicméně dokázali najít společnou řeč s Josém Manuelem Barrosem či Jeanem-Claudem Junckerem. Ne tak Charles Michel s Ursulou von der Leyenovou, která ho po čtyřech a půl letech z hlediska mediálního a vůbec veřejného působení poráží na hlavu.
Tato disonance či spíše „ledová bariéra“ se nejčastěji projevuje navenek při zahraničních cestách nebo přijímání vysokých státních návštěv. Michel a Von der Leyenová nikdy nikam neletí stejným letadlem, nesdílejí stejné kupé ve vlaku, nic vzájemně nekonzultují, natož aby si „normálně“ povídali.
Styky mezi jejich týmy se omezují jen na to nejnutnější. Zatímco Michel má podle smluv zastupovat Unii navenek, vyhlásila von der Leyenová „geopolitickou“ komisi a dělá totéž. Veřejným tajemstvím jsou její dobré vztahy s americkým prezidentem Joem Bidenem, které jí Michel závidí. Zatímco on musí pečlivě vážit slova, aby vyjádřil společný postoj 27 členských vlád k blízkovýchodnímu konfliktu, může ona klidně podporovat Izrael a sbírat tak americké body.
Média zaujaly letos Michelovy astronomické výdaje za cestování. Ukázalo se, že i do Štrasburku nebo do Paříže létá pronajatým letadlem, a to navzdory vyhlašované snaze šetřit veřejné peníze a omezovat „uhlíkovou stopu“. Nijak mu nepomohlo, že novináři posléze odhalili podobné nešvary i v počínání Von der Leyenové.
Bude tedy jistě zajímavé sledovat další evropské osudy této nesourodé dvojice. Zatímco stávající šéfce komise stačí oznámit, že chce v této roli pokračovat, a příští funkční období tak má v podstatě v kapse, bude se Michel muset hodně snažit, aby se nepropadl do „europoslanecké šedi“.
Závěrem budiž připomenuto, že hlavním úkolem předsedy Evropské rady je svolávat schůze tohoto vrcholného politického orgánu EU a předsedat jim. A také navrhovat jejich program, připravovat usnesení a snažit se zařídit takový konsensus lídrů všech 27 zemí, aby byly schváleny smysluplné a hodnotné závěry, na jejichž základě pak EU staví svou legislativní a další práci.
Michelovi se toto vše – navzdory všemu výše popsanému – od roku 2019 dařilo. Mezi jeho nesporné úspěchy patří například jednomyslné schválení vzniku fondu obnovy po covidové pandemii, podmínění výplaty evropských peněz dodržováním „vlády práva“ a v posledních dvou letech jednotné postoje EU k ruské agresi na Ukrajině.
Na posledním prosincovém summitu se mu ovšem „vymknul z ruky“ právě Viktor Orbán, a zmařil schválení miliard eur pro napadenou Ukrajinu. Michel k tomu svolal další zasedání na 1. února tohoto roku. Jeho výsledek bude do značné míry také jeho vysvědčením.
