Čelní kandidáti evropských politických stran a hnutí debatovali v pondělí večer poprvé veřejně v Maastrichtu; byl to vlastně startovní výstřel k evropské kampani před volbami do Evropského parlamentu, které se budou napříč Evropskou unií konat už za pět neděl. Ve zmíněné debatě jasně dominovala Ursula von der Leyenová, stávající předsedkyně Evropské komise, která vede do voleb evropské lidovce (EPP), tedy konglomerát středopravicových stran sdružených pod tímto praporem.
Aby to nebylo moc jednoduché, von der Leyenová není na žádném volebním seznamu, ani své domovské německé CDU. Je čelný kandidát, německy Spitzenkandidat, Evropské lidové strany, což ji v případě vítězství předurčuje k pokračování v mocné funkci předsedkyně evropské exekutivy. To samé platí pro její souputníky, z nichž někteří do EP kandidují, jiní nikoli. Někteří nejsou ani poslanci ve stávajícím Evropském parlamentu.
A aby bylo úplně jasno: Předsedu Evropské komise nominuje Evropská rada, tedy premiéři a prezidenti 27 členských států, a to kvalifikovanou většinou. Musí přitom pouze „přihlédnout“ k výsledku eurovoleb. Takto politicky nominovaný předseda/předsedkyně komise pak musí absolvovat slyšení v Evropském parlamentu, který může nominaci zamítnout.
To se ještě nikdy nestalo, ale v roce 2019 prošla Ursula von der Leyenová, která za sebou neměla a priori žádnou politickou frakci v EP, většinou pouhých devíti hlasů.
Ve zmíněné debatě zazářil nizozemský europoslanec Bas Eickhout za Zelené. Neprosadil se naopak lídr socialistů, lucemburský člen Evropské komise Nicolas Schmit. A zklamala Maria-Agnes Strack-Zimmermanová za liberály; na rozdíl od ostatních měla zjevné problémy s angličtinou. Server Politico, který debatu spolupořádal, nadchla především von der Leyenová: „Na maastrichtském pódiu jsme neviděli odtažitou teflonovou předsedkyni, ale ostřílenou kampaňovou hráčku, která miluje slovní přestřelky s oponenty,“ hodnotil Politico.
Ne že by na tom tolik záleželo – debatu naživo sledovalo 15 tisíc z 350 tisíc oprávněných voličů z 27 členských států, její dopad byl tudíž minimální, i když vezmeme v úvahu dnešní ohlasy. Umožnila nicméně ujasnit některé skutečnosti, které budou tyto volby na evropské úrovni doprovázet.
Tak například se nečekalo, že bude Von der Leyenová tak rozhodně hájit svou bilanci, pokud jde o Green Deal, tedy prosazování „zelené“ legislativy. Její vlastní EPP se v poslední době distancuje od některých „výdobytků“ této politiky a celkově se k ní točí zády. Čekalo se proto, že její protagonistka udělá také takovou piruetu, ale nestalo se.
Druhým poučením je záměrné mlžení, pokud jde o povolební spojenectví mezi lidovci a kluby napravo od nich, zejména s víceméně umírněnými euroskeptiky z frakce Evropští konzervativci a reformisté (ECR). Von der Leyenová nešetřila kritikou na adresu krajní pravice, zejména pak německé Alternativy pro Německo, jejíž zástupci ji častují nápodobně. Ale neřekla jasně, že se EPP předem zříká spolupráce s ECR. Proč by také EPP předem zbavovala sice málo pravděpodobné, ale přece jen možné alternativy příští aliance v EP?
Příklad výměny mezi Von der Leyenovou a europoslancem za dánskou ultrapravicovou lidovou stranu Andersem Vistisenem, který je čelným kandidátem frakce Identita a demokracie (ID): „Nedopustíme, abyste zničili Evropskou unii. Jsme silnější než vy, a budeme proti vašemu vměšování bojovat všemi prostředky.“ Odpověď: „Z Bruselu se stala bažina; začneme naše působení tím, že vyhodíme 10 tisíc byrokratů a začneme vámi, Ursulo von der Leyenová.“
Průzkumy veřejného mínění po řadu měsíců za sebou ukazovaly, že krajní pravice, často protievropská a demagogická, v příštím Evropském parlamentu posílí. Zisky se přisuzovaly jak ID, tak ECR. Oslabit mají zejména Zelení, o trochu pak také levice (komunisté) a centrističtí liberálové. Socialisté by měli zůstat na svém, takže dosavadní neformální spojenectví lidovců (EPP), socialistů (SaD) a liberálů má šanci nadále držet většinu, i když slabší než dosud.
Poslední průzkum Europe Elects tuto prognózu potvrdil s tím, že preference pro ultrapravici poněkud oslabují. Vyšlo z něj, že zmíněná koalice lidovců, socialistů a liberálů by měla držet i v budoucnu pohodlnou většinu 409 křesel. EPP má vyhlídku na 183 mandátů, socialisté na 140 a liberálové na 86.
Euroskeptické ECR je přisuzováno také 86 křesel, krajní pravici ID 84 křesel. Zelení poklesnou na 48. Pokud by se dva euroskeptické kluby spojily, staly by se se 170 poslanci druhou nejsilnější frakcí v příštím EP, který bude mít 720 poslanců. To je však jen vzdálená hrozba.
Soupeření v konzervativní a krajní pravici
První šířeji komentovanou epizodou v rozjíždějící se kampani je právě roztržka mezi dvěma nejsilnějšími ultrapravicovými formacemi v EP a také v celé Unii, tedy mezi francouzským Národním sdružením (RN) a německou Alternativou pro Německo (AfD). Způsobily ji neshody ohledně migrační politiky; obě partaje staví svou kampaň na odporu vůči migrantům, RN však odmítá nápady AfD vyhošťovat již usazené migranty, případně i německé občany cizího původu.
Zatímco AfD si buduje pozici německé radikální opozice vůči establishmentu, snaží se šéfka RN Marine Le Penová stále více vypadat jako jeho součást – a vytvořit si tak předpoklady, aby se jí povedlo v roce 2027 napotřetí konečně zvítězit v prezidentských volbách.
Německá AfD má zjevně nekriticky kladný vztah k Rusku i k Číně
Docela legrační pak byly protesty AfD ohledně francouzského ostrova Mayotte v Indickém oceánu. Nelíbilo se jí, že Německo respektuje výsledky tamního referenda o setrvání ve svazku s Francií, ale neuznává referenda uspořádaná Ruskem na okupovaném ukrajinském Krymu i v částech Doněcké a Luhanské oblasti.
Tato epizoda jen dokládá naprosto nekritický kladný vztah AfD k Rusku a zřejmě také k Číně, přetřásané hojně v posledních dnech. Právě to je podle všeho příčinou, že i ve východních spolkových zemích její preference momentálně klesají z více než 20 k 16–17 procentům.
Zatímco předáci AfD šermují s programem, který stále ještě požaduje vystoupení Německa z EU, RN chce unii „pouze“ reformovat zevnitř. Ale nedělejme si iluze – reforma, kterou minulý týden nastínil mladý a dynamický šéf kandidátky Jordan Bardella, by znamenala konec EU, jak ji dnes známe; v podstatě by se do budoucna omezila na zónu volného obchodu. Což není zase až tak daleko od někdejších představ Klausovy ODS.
Té ODS, která je jako jediná ze stran české vládní koalice součástí euroskeptické ECR. A také nebude mít lehké, pokud by kvůli roztržce mezi RN a AfD začalo přeskupování sil na evropské krajní pravici, jež by se nutně dotklo také ECR.
Otazník visí i nad tím, do kterého přístavu zamíří skupina poslanců za maďarský Fidesz, i po volbách nepochybně početná. Dokázali by se shodnout s ODS, nebo s poslanci za polskou Právo a spravedlnost (PiS), už kvůli postojům k válce na Ukrajině? A zůstane v jejich řadách Italské bratrstvo premiérky Georgie Meloniové, nebo dá na námluvy s Von der Leyenovou a zamíří do EPP? Bylo by to pro lidovce přijatelné? A pokud ano, neudělala by to také ODS? Těžko si představit, že by o tom Von der Leyenová a premiér Petr Fiala v úterý v Praze nemluvili….
Na evropských volbách je pěkné, že jsou tak složité. Že na úrovni EU vypadají úplně jinak než na té národní. Že se realita z jedné úrovně nijak neodráží v té druhé. Že jde vlastně o 27 národních klání soustředěných převážně na domácí témata, přičemž ta evropská neustále probleskují. Je proto užitečné vědět, kam se po volbách vrtnou protagonisté té které kandidátky a jaké recepty ta která evropská partaj pro občany nabízí.
Evropský parlament zveřejnil před poslední plenárkou končícího volebního období výsledky průzkumu, ze kterých vyplývá, že 60 procent lidí eurovolby zajímají a celých 71 procent se k nim chystá. Od EU lidé očekávají především boj proti chudobě a podporu veřejnému zdravotnictví, teprve potom podporu ekonomice a důraz na obranu.
Pouze Malťané a Kypřané uvedli migraci jako prioritu číslo jedna; pouze Švédové za ni považují boj proti klimatické změně. Celých 73 procent je přesvědčeno, že EU má přímý vliv na jejich životy. Pokud je takový průzkum směrodatný, měly by eurovolby letos přitáhnout více voličů než dřív.
