ANALÝZA KARLA BARTÁKA | Po dekádě příprav a dohadů v úterý 27 členských států Evropské unie konečně schválilo sérii legislativních aktů, které dohromady tvoří „migrační pakt“, tedy novou úpravu nakládání s ilegálními migranty přicházejícími na území Evropské unie. Nyní mají vlády rok a půl na to, aby se připravily, legislativně, organizačně i materiálně, na jeho spuštění od 1. ledna roku 2026. Ačkoli jde o významný počin v evropské politice, je zároveň zřejmé, že mnoha zemím včetně České republiky tato úprava nestačí a že se už nyní zabývají tím, jak nelegální migraci čelit i dalšími prostředky.
Česká republika ostatně migrační pakt nakonec nepodpořila, při hlasování se zdržela, ačkoli v předchozích fázích přípravy s novou úpravou souhlasila.
Souvisí to především s interní debatou na české politické scéně, kde zejména opozice ztělesněná hnutími ANO a SPD pakt vykládala jako nástroj k zavedení kvót pro přerozdělování migrantů mezi členské státy Enie včetně Česka a přísahala, že bude na evropské úrovni bojovat za jeho zrušení.
Pro pořádek budiž ještě připomenuto, že členské státy schválily konečnou podobu „paktu“ již před několika měsíci, posléze se jím zabýval Evropský parlament. Kompromisní konečné znění „odmávli“ minulý týden velvyslanci „sedmadvacítky“.
Jenže zákony v EU se schvalují výlučně na úrovni Rady EU složené z ministrů – úkol tedy v úterý padl na ministry financí, kteří vydřený pakt nakonec schválili bez debaty jako takzvaný „bod A“. I to patří k půvabům pravidel rozhodování v rámci EU.
Co v paktu je a co tam není
Zmíněná debata v české kotlině má daleko k racionální výměně názorů, a s blížícími se volbami do Evropského parlamentu se to nezmění.
Opozice jasně vsadila na strašení muslimskými migranty jako na osvědčenou a účinnou kartu a nehodlá se jí zříct, ačkoli podle posledních průzkumů čeští voliči od EU očekávají především řešení ekonomických a sociálních problémů; migraci nicméně uvádějí jako třetí největší starost.
Takže: Ve zmíněných nařízeních, která tvoří migrační a azylový pakt, není nic o povinných kvótách pro přerozdělování migrantů mezi členské státy. Tedy žádná povinnost pro Česko, aby převzalo určitý počet běženců, kteří se vylodí v Itálii nebo v Řecku a žádají o azyl.
Je tam ovšem obecný způsob výpočtu, kolik takových azylantů by na kterou zemi připadalo. Ty, které je nebudou chtít přijmout, mají povinnost svou solidaritu projevit jinak, zaplacením sumy 20.000 eur za každého nepřijatého migranta nebo poskytnutím jiného plnění – například materiálního vybavení azylových center nebo vysláním policistů k ostraze hranic.
V nařízeních, která tvoří migrační a azylový pakt, není nic o povinných kvótách pro přerozdělování migrantů mezi členské státy.
A aby to nebylo tak jednoduché, a aby to pro Česko nebylo tak drahé, bude se při tomto rozhodování brát v úvahu počet migrantů, kteří již na území dané země jsou a vztahuje se na ně ochranný režim pro uprchlíky.
Česku tudíž nebude nikdo vnucovat migranty z jihu, ani po něm požadovat vysoké částky výměnou za jejich nepřijetí, dokud budeme poskytovat podporu statisícům válečných běženců z Ukrajiny. Což však přestane platit, jakmile se tito lidé v Česku dlouhodobě usadí a ztratí nárok na dočasnou ochranu.
Dalším klíčovým prvkem paktu je podstatně posílená ochrana vnějších hranic EU, a to tak, aby přes ně ilegálně nešlo projít. Všichni nově příchozí by měli skončit v detenčních zařízeních, tedy věznicích, kde se bude rozhodovat o jejich žádostech o azyl.
Zde budou rozděleni do dvou skupin – ti, jejichž žádosti budou zamítnuty, protože například přicházejí z takzvaných bezpečných zemí, nebudou vpuštěni dál na území EU a budou čekat na vyhoštění. Ostatní se odeberou do členských států ochotných je přijmout, kde podstoupí řádnou azylovou proceduru.
Tato novinka, jejíž vyjednání dalo nejvíc práce, bude dosti nákladná – EU bude přispívat jak na posílení ostrahy vnějších hranic, tak na budování zmíněných zařízení, jejich vybavení a jejich obsazení vyškoleným personálem. Nebude snadné to stihnout.
