Případ Özil. „Provokace“ bývalého reprezentanta oživila v Německu debatu o integraci přistěhovalců

Tím, kdo doprovodil tureckého prezidenta do hlediště na zápas mezi Nizozemskem a Tureckem (Nizozemci vyhráli) byl pětatřicetiletý rodák z německého Gelsenkirchenu Mesut Özil.

Jde o mistra světa v dresu Německa z roku 2014 a jednu z hvězd týmu, který na světovém šampionátu v Brazílii porazil ve slavném zápase domácí mužstvo poměrem 7:1.

Tehdejší miláček národa si ale pošramotil pověst tím, že se v roce 2018 ve Velké Británii, kde tehdy hrál, vyfotil s tureckým prezidentem Erdoganem. Jako občan Německa dokonce Erdogana označil za svého prezidenta.

Společně s Özilem se tehdy setkání zúčastnil i další německý reprezentant İlkay Gündoğan. Oba známí hráči Erdoganovi věnovali svůj dres, přičemž Gündoğan na něj ještě napsal ručně věnování „s úctou k mému prezidentovi“.

Po tomto propagandistickém vystoupení, které bylo součástí Erdoganovy předvolební kampaně, se pochopitelně strhla mela. To, že se oba němečtí fotbaloví reprezentanti nechali zneužít k propagandě tureckého vládce s autokratickými praktikami, kritizovalo jak vedení německého fotbalového svazu, tak řada politiků a tisíce fanoušků.

Když Gündoğan následně hrál za Německo v přípravném zápase s Rakouskem, němečtí diváci na něj pískali pokaždé, když se dotkl míče. Özil údajně dostával výhružné zprávy.

Jenže i když se oba fotbaloví reprezentanti dopustili stejného prohřešku, vyústění jejich příběhu je zcela odlišné. A právě vysvětlením tohoto rozdílu se dnes v Německu zabývá řada komentátorů.

Zatímco Özil se po tvrdé kritice za „zradu vlasti“ ještě více „radikalizoval“ a přiklonil k Erdoganovi a Turecku, Gündoğan se setkal s německým prezidentem Steinmeierem a za své jednání se fanouškům nepřímo omluvil. Na svůj účet na síti X napsal, že „je stále vděčný, že může hrát za tuto zemi“.

I když se nejednalo vlastně o žádnou přímou omluvu, Němci vzali Gündoğana na milost. Fotbalista sice nevyjádřil žádnou přímou lítost nad tím, že jako Němec považuje za svého prezidenta Erdogana, zjevně ale stačilo, že projevil alespoň formální sounáležitost také se zemí, v níž se narodil a kterou reprezentuje.

Gündoğan tak po kontroverzním setkání s Erdoganem nejen pokračoval v reprezentační kariéře, ale byl loni také jako vůbec první hráč tureckého původu v historii jmenován kapitánem německého týmu. A s kapitánskou páskou na ruce se také dostal do čtvrtfinále letošního mistrovství Evropy, v němž Německo prohrálo v zápase se Španělskem.

Cesta Mesuta Özila, který se také fotil „se svým prezidentem Erdoganem“, vedla úplně jiným směrem. I když je Özil jen o dva roky starší než Gündoğan, šla jeho fotbalová kariéra, kterou zakončil v tureckých klubech, strmě dolů. Loni oznámil ukončení kariéry ze zdravotních důvodů.

Oproti Gündoğanovi ale Özil především úplně odlišně reagoval na kritiku účasti obou fotbalistů na zinscenované propagaci Erdogana. 

Kritické projevy nesl od počátku velmi těžce a dokonce sám sebe označil za oběť rasismu a xenofobie. Místo toho, aby se jako Gündoğan alespoň jemně omluvil a potvrdil sounáležitost s rodnou zemí, stal se z něj s mírnou nadsázkou turecký xenofob.

Na hruď si nechal vytetovat vlka a tři půlměsíce, tedy symboly, v této kombinaci spojované se sympatiemi k tureckému pravicově extremistickému hnutí „Šedí vlci“. 

Dalším symbolem této extremistické nacionalistické organizace je takzvaný „vlčí pozdrav“, který po vstřelení gólu proti Rakousku ukázal turecký stoper Demiral a dostal za to „stopku“ na dva zápasy. A prezident Erdogan toto rozhodnutí označil za nespravedlivé a xenofobní.

Podobný názor má dnes zřejmě i Mesut Özil, který Erdogana doprovodil do lóže na utkání Turecka s Nizozemím. A svět pak obletěly záběry bývalé německé fotbalové hvězdy v družném rozhovoru s tureckým vládcem, při němž podle některých komentátorů vypadal bývalý německý reprezentant spíše jako člen Erdoganovy nejbližší rodiny. A podle toho také fandil.

Některým Němcům se proto zdálo, že je Özil tímto okatým vystupováním na veřejnosti s Erdoganem na německé půdě záměrně provokuje. A tomu odpovídaly i některé ohlasy v médiích a na sociálních sítích. 

„Özil přilévá olej do ohně,“ napsal například německý fotbalový magazín Kicker. Další německá média psala o „provokaci v Berlíně".

Našly se ale i smířlivější hlasy. Komentátor německého deníku Focus se zamyslel nad tím, zda Německo příliš „netlačilo na pilu“, když se z Özila snažilo udělat zářný příklad úspěšné integrace turecké menšiny v zemi. 

Özil jako mladý fotbalista ostatně dostal v roce 2010 od nakladatelství Burda právě dokonce jakousi cenu jako „integrační vzor“.

Dnes bývalá německá fotbalová hvězda otevřeně ukazuje své tetování na hrudi s vyjícím vlkem a třemi půlměsíci. „Co Německo Özilovi udělalo, že se tak otočil zády k rodné zemi?,“ ptá se komentátor.

Dochází k závěru, že přes veškeré Özilovy prohřešky byla možná důvodem také nízká míra tolerance Němců k tomu, že někdo může cítit sounáležitost s rodnou zemí stejně jako se zemí svých předků. Pokud rodná země požaduje od fotbalové hvězdy jakýsi nezpochybnitelný a jediný závazek sounáležitosti, může to způsobit odcizení a možná i určitou zatvrzelost.

Komentátor ale zároveň zdůrazňuje, že rozhodně nesouhlasí s Özilovými projevy podpory tureckému extremismu i tureckému prezidentovi. 

Jen se ptá, zda německý fotbalový svaz neudělal chybu, když dal před lety Özilovi na výběr, zda se omluví a bude nadále reprezentovat, nebo v reprezentaci skončí. A stejnou otázkou zůstává, zda neměl fotbalista projevit méně zatvrzelosti.

Rozdíl mezi tím, jak z inkriminovaného fotosetkání s Erdoganem nakonec vyšel Özil a jeho kolega Gündoğan, je totiž na první pohled patrný. Stačilo málo a cesta obou slavných fotbalistů nakonec vedla úplně jiným směrem.

„Tehdy Gündogan snášel pokřiky a kritiku, vysvětloval své postoje v rozhovorech a přesvědčoval lidi svým výkonem. V roce 2023 byl povýšen na německého kapitána jako vůbec první kapitán s migračním pozadím. Özil neměl na takovou cestu sílu ani trpělivost. A to bolí dodnes,“ konstatuje Focus.