REPORTÁŽ TATIANY FRÖHLICH | Sulaiman Ataee přišel do Německa z Afghánistánu coby nezletilý uprchlík bez doprovodu. Azyl sice nedostal, přesto zde zůstal, naučil se německy, založil rodinu... Sousedé ho měli za slušného člověka a řádně integrovaného přistěhovalce. Pak ale nastal zlom – pozvolný a nenápadný, který vyvrcholil doslova na ostří nože před dvěma týdny, v pátek 31. května. Útok mířený na protiislámského aktivistu Michaela Stürzenbergera zaplatil nakonec svým životem zasahující policista Rouven Laur. Stalo se tak přímo v historickém centru Mannheimu, kde místní a přistěhovalci z různých koutů Evropy i světa spolu dosud žili v relativním klidu a míru už mnoho století. Dnes se koná jeho pohřeb.
Mannheim voní po čokoládě. Její vůně se line z fabriky na zpracování kakaových bobů na břehu Neckaru a cítit je nejen v okolí řeky, ale i nad celým Quadratenstadt – do bloků rozkrájených městským centrem ve tvaru podkovy vmáčknuté mezi Rýn a jeho přítok.
Od první červnové neděle visí ve vzduchu nad Mannheimem také silné emoce, především smutek a zděšení: ten den lékaři vypli přístroje, které při životě udržovaly policistu zraněného během teroristického útoku na kritika islámu Michaela Stürzenbergera.
Mannheim byl místem relativně nenásilného soužití různých etnik – až donedávna
Quadratestadt (čtvercové město), současné historické centrum Mannheimu, je moderní podobou „ideálního města“, které již v roce 1606 navrhl holandský architekt Bartel Janson spolu s pevností pro falckého kurfiřta Fridricha IV. – otce „zimního českého krále“ Bedřicha Falckého.
Základem Jansonovy originální ideje jsou dvě do sebe zaseknuté hvězdy v soutoku Rýna a Neckaru – sedmicípá citadela se systémem do středu se sbíhajících ulic a o něco větší hvězda, jejíž ulice měly být vedeny rovnoběžně a křížit se v pravých úhlech.
Do jaké míry odpovídalo výsledné dílo Jansonově projektované geometrii, nevíme, protože ještě v 17. století bylo město dvakrát kompletně zničeno a poté znovu vybudováno. V 18. století vyrostl na místě původní citadely jeden z největších barokních zámků Evropy.
Poslední vlna zkázy postihla Mannheim jakožto důležitý průmyslový uzel nacistů v období let 1940 – 1945, kdy město čelilo přes 150 spojeneckým náletům, které – zejména v posledních válečných letech – srovnaly se zemí přes polovinu celkové plochy města.
I po třetí poválečné obnově si ale jeho centrum zachovalo a dodnes zachovává svůj původní barokní „kvadratický“ rastr.
Migrační původ má dnes bezmála polovina (48,5 %) obyvatel Mannheimu
Již v 17. století bylo město otevřené lidem různých národností a vyznání – stalo se nejprve azylem kalvinistů, později francouzských hugenotů. Během několika staletí válek a dalších dramatických historických událostí lidé přicházeli a zase odcházeli jinam. Populace města se jako měňavka neustále přelévala v hranicích vytyčených rovnoběžkami a kolmicemi „čtvercového města“.
Během poválečného hospodářského zázraku sem přišli gastarbeiteři z jihu Evropy a Turecka, poté uprchlíci z irácko-íránské a o něco později i z jugoslávské války. A také hodně Poláků, Bulharů a Rumunů, ruští Němci z Kazachstánu, Židé z rozpadajícího se Sovětského svazu, Arabové ze Sýrie a Libanonu, Arabové a Berbeři z Maghrebu, lidé ze subsaharské Afriky, Indové i Pákistánci, Číňané, Vietnamci, Laosané a Thajci. Domov zde našli také američtí vojáci, kteří sloužívali ve zdejší posádce.
Tzv. migrační původ má dnes bezmála polovina (48,5 %) obyvatel města. Při procházce jeho centrem minete obchody a podniky reprezentující takřka celý svět.
Kvadranty G a H přezdívají místní „Little Istanbul“, protože je charakterizují desítky tureckých bister a restaurací, svatebních salonů, holičství, zlatnictví a dalších podniků vedených zdomácnělými Turky – ti jsou s 18 procenty nejsilnější migrantskou komunitou ve městě. Marktplatz neboli Tržiště, které zabírá celý kvadrant G1, leží na okraji Malého Istanbulu.
Na jihozápadní straně lemuje náměstí radnice, městská věž a katolický kostel sv. Šebestiána, patrona města. Společná fasáda je spojuje do unikátního symetrického celku. Na opačné straně náměstí jsou dva turecké grily a fast food.
Uprostřed stojí kašna – původně barokní sousoší symbolizující čtyři elementy, určené pro heidelberské sídlo falckých kurfiřtů. Dnes jsou jejími hlavními figurami bohyně města s mapou v ruce, Merkur a alegorie Rýna a Neckaru s pádly v rukou, otočené směrem ke svým řekám.
Sulaiman Ataee svým činem překročil hranici, kterou považují za nedotknutelnou i zdejší imigranti
Plot kašny je nyní posetý vzkazy pro policistu Rouvena Laura i místní komunitu, kolem je položeno bezpočet květin a svíček. Na severovýchodní část plotu kdosi umístil ceduli Rouven Laur Platz – náměstí Rouvena Laura. Lidé z města chtějí, aby bylo přejmenováno na jeho počest.
Kašna, u níž Sulaiman Ataee provedl svůj hrůzný čin, se pro mannheimské stala památníkem zavražděného policisty. Tenhle čin totiž představuje překročení hranice, kterou drtivá většina společnosti považuje za nedotknutelnou – včetně těch jejích příslušníků, kteří zde „zakořenili“ teprve před nedávnou dobou.
V noci drží u kašny čestnou stráž Rouvenovi kolegové, v rozích náměstí stojí policejní auta se zapnutými modrými světly. Ani ve dvě ráno neprojdou lidé kolem, aniž by se na chvíli zastavili. Ve dne je shromáždění u Rouvenova památníku o hodně větší a stejně multikulturní jako truchlící Mannheim.
Zdá se, že Rouvenova vražda se v tomto městě dotýká úplně všech, bez ohledu na původ, vyznání, názor na svět, lásku či naopak averzi k vepřovým, jehněčím nebo sojovým klobáskám, izraelsko-palestinský konflikt nebo ruskou invazi na Ukrajinu.
„Nechápu, proč to udělal,“ říká pomocná kuchařka Caro, která venčí psa nedaleko Neckaru. „Co mu tady chybělo? Proč nešel pracovat? V televizi pořád slyšíš, že firmy nemají lidi. Kdyby měl jeho život nějakou náplň, nějaké uplatnění, nemuselo se to stát. Během týdne vstávám ve čtyři ráno, protože v pět už musím být v pozoru v kuchyni, pak jdu se psem a fakt se bojím. V každém vousatém typovi, který se plouží městem s batohem na zádech, vidím toho sráče. Rozum mi říká: je to hloupost, neblázni! Ale instinkt je instinkt. A můj instinkt je strach.“
Na náměstí potkávám dvě starší dámy, později se k nám přidá asi šedesátiletý muž. Všichni bydlí nedaleko Tržiště, denně jím několikrát prochází. Řeč dojde i na původní cíl útoku, německého novináře Michaela Stürzenbergera, který spolu s občanským sdružením Pax Europa varuje před nebezpečím (politického) islámu.
Transparenty, které visí na jeho veřejných akcích, hlásají, že není proti muslimům, nýbrž proti islamismu. Kritikové mu však vyčítají, že ve svých prohlášeních často stírá hranice oddělující náboženské vyznání od jeho fundamentalistické podoby s politickými ambicemi.
„Nevím, proč sem [Stürzenberger] chodil. Jistě, máme i problémy, po covidu se dost zvýšila kriminalita, ale vesměs tady žijeme vedle sebe, potkáváme se na chodbě v baráku nebo na ulici, zdravíme se. Většina muslimů, kteří zde bydlí, jsou hodní lidé, mají rodiny, žijí v klidu, pracují. Nepotřebujeme Stürzenbergera, aby nám povídal o islámu,“ říká jedna z dam.
„No jo,“ kontruje druhá, „když ono je to jako pes, který se kouše do vlastního ocasu. Stürzenberger přišel, aby nás varoval před islamismem. A byl napaden islamistou, což je důkaz, že Stürzenberger, ať už se ti líbí nebo ne, nemluví tak úplně do větru. A nepřišel povídat o islámu, ale o islamismu!“
„A doplatil na to ten chudák kluk,“ uzavře neformální debatní kolo přihlížející pán.
