Nechají si škodováčtí odboráři na hýždě vytetovat znak Volkswagenu? Možná by měli

Ve škodováckých kuloárech už několik let koluje snad lehce zparodovaný výsledek interního průzkumu na téma, co dělají zaměstnanci s penězi vydělanými nad rámec běžné mzdy. V pomyslném žebříčku požitků, které si dobře živení škodováci dopřejí, vede pořízení nového iphonu a nové tetování. 

Soudě podle alarmující situace v mateřském koncernu Volkswagen ale velice brzy nastane souboj o koryta, v odborářském pojetí o využití kapacit jednotlivých výrobních závodů. Kde využity nebudou, tam se bude propouštět a škrtat.

Zaměstnanec Škody Auto se v porovnání s jinými skutečně nemá zle. V rámci kolektivní smlouvy uzavřené loni v dubnu se odborům na další tři roky podařilo zaměstnancům vyjednat mimořádné podmínky – navzdory tomu, že počínaje covidovou krizí přes tu čipovou, ukrajinskou, emisní, elektromobilní nebo čínskou a aktuálně též wolfsburskou neprožívá Škodovka zrovna růžové roky.

Přesto se letos na jaře vedení největší české automobilky dohodlo s odboráři na novém dodatku ke kolektivní smlouvě, podle které si zaměstnanci od dubna polepšili o pět procent. Velkým benefitem je také variabilní bonus, který i s jednorázovou platbou činí 100 tisíc korun. Kromě toho se zaměstnancům zvýšil i příplatek za hodinu práce v noci, konkrétně o 10 korun na celkových 50 korun.

Podobné dodatky ke kolektivní smlouvě uzavírají škodováci každoročně. Kromě mzdových tarifů se týkají i sociální podpory. Automobilka vyplácí nad rámec běžných mezd a příplatků také další odměny. Samozřejmostí je pět týdnů dovolené, dotované stravování, příspěvky na penzijní připojištění, výhodný pronájem auta nebo zvýhodněný mobilní tarif a firemní vzdělávání.

Škodovácké odbory KOVO v čele s předsedou Jaroslavem Povšíkem v minulých letech také prozíravě konstruovaly rozsáhlý systém na podporu a udržení zaměstnanosti. „Byť to byla cesta náročná a plná překážek, dnes se ukazuje jak důležité bylo všechno toto vyjednat. Vzniklo v podstatě velké síto, které chrání každého jednotlivce v různých životních situacích – od nadbytečnosti až po zdravotní omezení. Je to celá řada nástrojů od různých poolů přes přesuny zaměstnanců na jiná pracoviště až po nejnovější Dohodu o transformaci nepřímého personálu pomocí nových HR nástrojů vyjednanou s firmou Škoda,“ popisuje sám „pantáta Povšík“ svoji dlouhodobou strategii v týdeníku Škodovácký odborář číslo 35 ze začátku října.

Ve Škodě Auto mají odbory především díky Povšíkově dlouhodobé úspěšné činnosti tradičně velké slovo a automobilka, tedy všechny její tři závody, patří k nejpopulárnějším zaměstnavatelům v zemi. Povšík, který ve firmě působí od roku 1977 a odbory vede už 27 let, má „pod čepicí“ a generace zaměstnanců automobilky mu mohou být vděčny za to, jaké podmínky dnes ve Škodě mají.

Mít nad sebou takového „pantátu“ je pro řadové škodováky doslova k nezaplacení a nelze než jim dobré pracovní podmínky z celého srdce přát. Přesto, nebo spíše právě proto se vkrádá myšlenka, že chování škodováckých odborů by snad bylo možné souhrnně pojmenovat zhruba jako jistou „nenažranost“. 

Sám předseda Povšík v dalším vydání firemního periodika (č. 38/2024) konstatuje, že firma už na tom byla i lépe, současně ale nemíní slevit z nastoleného trendu: „Snahou odborů taktéž bude v rámci nadcházejícího kolektivního vyjednávání i přes stávající situaci udržet, a kde to bude možné, valorizovat rozpočet na sociální výdaje, které již v současné době patří v rámci České republiky i Evropy ke zcela nadstandardním. Cílem bude dosáhnout co nejvyšších výsledků pro zaměstnance, které ale zároveň nepoškodí Škoda Auto v úsilí o přidělení projektů a vytížení závodů v současné složité situaci koncernu Volkswagen, kdy jednotlivé továrny koncernu soutěží mezi sebou.“ 

Druhá polovina poslední věty je důležitá, v odborářském jazyce jde ale spíš o optické udržování dekora než o realitu. Skutečnost je taková, že povšíkovci vytáhnou do boje o zlepšení svých pracovních podmínek, kdykoliv tomu okolnosti jen trochu nahrávají. Před rokem se například neváhali přidat k dezolátním protivládním demonstracím nespokojených zaměstnanců všeho druhu. Odporné.

Wolfsburský koncern v pondělí oznámil, že plánuje zavřít v Německu nejméně tři závody a zrušit desítky tisíc pracovních míst. Chce tak snížit náklady a zvýšit konkurenceschopnost poznamenanou masivními propady prodejů v Číně, odchodem z Ruska i malým odbytem elektromobilů v Evropě. Uvedla to podle agentury DPA šéfka podnikové rady Volkswagenu Daniela Cavallová na akci, na které informovala zaměstnance o plánech vedení. Německá vláda vyzvala k zachování pracovních míst, zatímco Volkswagen trvá na tom, že restrukturalizace je v zájmu konkurenceschopnosti nezbytná.

Dopad na ostatní firmy skupiny vyrábějící osobní vozy, mezi které kromě Škody a Volkswagenu patří ještě Audi, Porsche a Seat, se v nejbližší budoucnosti může projevit tím, že jednotlivé výrobní závody koncernu mezi sebou budou soutěžit o přidělování nových projektů, rozuměj výroby konkrétních modelů aut. Připomeňme, že Škoda v Česku vyrábí auta v kmenovém závodě v Mladé Boleslavi a také v tom pobočném v Kvasinách, který poskytuje kapacity i sesterským SUV od Seatu. 

Dá se přitom předpokládat, že silné německé odbory se v zápase o život budou snažit úspěšné projekty stahovat primárně do domácích německých závodů. Dopad na Škodu to nemusí mít vůbec žádný, protože v ČR se žádný Volkswagen nevyrábí, ale třeba převodovky nebo malé benzinové motory se u nás dělají pro celý koncern. 

Mizerná ekonomická situace mateřské značky koncernu se ale dříve nebo později v Mladé Boleslavi promítne a škodovácké odbory by to přinejmenším z morálního hlediska neměly ignorovat a ve světle shora popsaných vymožeností v nadcházejících kolektivních vyjednáváních přiměřeně „stáhnout ocas“. Prostě aspoň na oko držet basu s německými kolegy nestupňováním svých požadavků. Nadměrným sáním z mateřského prsu by mohlo dojít k tomu, že se zdroj vyčerpá a pak už by některým mohlo zbýt opravdu jen to pěkné tetování pořízené za firemní benefit.

Snad jednou situace nedojde tak daleko, jako to popisuje proslulá scéna z Majora Zemana pojednávající v díle z roku 1948 o kritických únorových dnech: „Jsou to naše zbraně (auta, ocelové ingoty...), my jsme si je vyrobili...,“ vmetou tam dělníci do tváře majiteli továrny domáhajícího se vstupu do vlastního podniku. Velkorysou sociální politikou a pravidelným ustupováním odborům si Škoda o nadbytečné problémy trochu koleduje.