Matka vlepila facku učitelce. Jak rodiče v dobré víře ničí děti

Asi se shodneme na tom, že učitelé by se bít neměli. V názorech na bití dětí se ale společnost rozchází. Někteří míní, že bychom měli děti držet více zkrátka a citelněji je trestat. Akceptace fyzických trestů v Česku je leckdy až zarážející. Spolu s Petrou Janů si prozpěvujeme, že doma řezali je málo, jak se zdálo (v textu původní písně od Elvise Presleyho o tom není ani zmínka) a nostalgicky slintáme po rákosce Igora Hnízda.

Fyzické tresty uplatňované vůči dětem jsou v současnosti výhradní doménou rodičů – ve školách, kde kdysi bývaly běžnou součástí výuky, jsou už naštěstí vymýcené. Dobrý učitel nepotřebuje fyzické tresty. Skutečně dobrý učitel totiž netrestá, ale motivuje. Stejně jako dobrý rodič.

Co je ale nejpodstatnější – kromě domněle vydobytého respektu přináší fyzické tresty velké riziko: „Fyzické násilí vede k replikaci násilného chování. Dítě vnímá rodiče jako svůj etalon. Prostě ho napodobuje. Jestliže vidí, že rodič v náročných situacích volí fyzický trest, fyzické násilí, tak to dítě bude opakovat. I děti, které byly mírně fyzicky trestané, mají tendenci častěji využívat fyzické prostředky například v partnerských vztazích,“ upozorňoval zesnulý profesor Radek Ptáček.

Mlátit děti i učitele je špatně. Dát facku učitelce mohou některé děti vnímat jako „cool“, i když aktuálně používají spíš výraz „dope“, v přeneseném výrazu obdivuhodné. Úskalím ale není jen legitimizace fyzického násilí. V poslední době vztahy mezi rodiči a učiteli prochází významnou proměnou, která se nese na vlně nedostatku respektu. Potápí však nejen učitele a vzdělávací systém jako takový, ale i děti.

Autorita učitelů je zpochybňována z mnoha různých důvodů. Díky dostupnosti informací mají rodiče pocit, že mají sami lepší přehled než pedagogové. Ti jsou často vnímáni spíše jako poskytovatelé služby než jako odborníci. 

Učitelská profese ztrácí svou prestiž, což může vést k tomu, že toto povolání přestane být atraktivní a následně zapříčinit nedostatek kvalitních pedagogů a celkovou degradaci vzdělávání. Rodiče si neuvědomují, že drží v rukou počátek bludného kruhu. 

Děti jsou jako houby – nasakují slova i emoce. Všímají si, jak se rodiče k učitelům chovají a jak o nich mluví. Narušená autorita logicky vede ke ztrátě respektu. Když děti vidí, že jejich rodiče nevěří v hodnotu vzdělání, které učitel nabízí, může se to odrazit i na jejich vlastní motivaci učit se.

Chybějící důvěra vede ke zvyšujícímu se tlaku na učitele. K úmorné administrativě a nespolupracujícím žákům se přidávají i rodiče, kteří vyžadují striktně individuální přístup (což samo o sobě není na škodu, každé dítě je jiné a empatický učitel by měl poznat, jakým způsobem ho motivovat) a snaží se zasahovat do vzdělávacího procesu.

Jaké důsledky může mít, když rodič neusnese svou frustraci a vůči učiteli použije fyzické násilí? Jak již bylo řečeno, děti si berou z chování rodičů příklad a mohou získat dojem, že takové chování je normální nebo alespoň přijatelné.

Narušení vzájemné důvěry a komunikace ale zdaleka nemusí mít tak ostré hrany. Stačí verbální přestřelky, ale i sem tam utroušená poznámka nad domácím úkolem. Spolupráce mezi rodiči a učiteli je přitom pro úspěch dětí ve škole klíčová.

Co vede rodiče k vymezování se proti učitelům? Nejde jen o prostý nesouhlas s chováním pedagogů, problém je mnohem hlubší. A děti na něj doplácí z obou stran. 

Rodiče v dnešní době mají tendenci chránit své děti za každou cenu a přenášet odpovědnost za problémy na ostatní – často právě na učitele. To má ale negativní důsledky pro vývoj dětí, jejich charakter a schopnosti čelit budoucím výzvám. 

Tento přístup, často označovaný jako „helikoptérové rodičovství“ (rodiče neustále krouží nad svými dětmi, dohlížejí na každý aspekt jejich života a zasáhnou kdykoli je podle nich třeba) nebo „sněžné pluhy“, kdy rodiče odstraňují všechny překážky a potírají veškerá (někdy jen domnělá) příkoří, vede k nedostatku odolnosti a schopnosti řešit problémy. 

Ochrana před neúspěchem, konfliktem a frustrací děti nepřipraví na život. Nedostatek schopnosti zvládat stres a řešit problémy u nich může do budoucna vést k úzkostem a pocitu bezmoci.

Děti, které vyrůstají v prostředí, kde jsou neustále chráněny a kde se rodiče staví mezi ně a jakýkoli neúspěch, mohou mít nerealistická očekávání od života. Mohou si myslet, že problémy vždy řeší někdo jiný nebo že každý neúspěch je chyba okolí. Dospělost je ale především o vlastní odpovědnosti. A z každého dítěte vyroste dospělý, minimálně tedy fyzicky. 

Děti, které nejsou schopny samy čelit problémům a používat vlastní zodpovědnost, postrádají možnost rozvíjet svou autonomii a sebevědomí. Sebedůvěra se totiž buduje tím, že člověk překonává překážky a vidí výsledky svých vlastních snah. Pokud rodiče neustále zasahují, děti se nikdy nedozvědí, co vše jsou schopné zvládnout samy.

Chránit děti před jakoukoli negativní zpětnou vazbou znamená učinit je přehnaně citlivými na jakoukoli kritiku. Bez trenažeru v dětství a dospívání se z nich stanou ukřivdění dospělí, kteří budou později v osobním i pracovním životě reagovat přehnaně emocionálně. S kritikou se nejen nedokážou smířit, ale především ji nebudou schopni vnímat objektivně a konstruktivně.

Ztráta respektu k autoritám skrze přehnanou rodičovskou ochranu může mít dozvuk i v tom, že děti budou mít do budoucna pocit, že jsou vždy v právu. Jejich pocit „nedotknutelnosti“ ve střetu s realitou přinese spoustu konfliktů. Nerealistická očekávání a nedostatek sebereflexe hraničící s narcistickým chováním budou příčinou mnoha problémů, nejen v pracovním prostředí.

Děti by měly mít možnost zažívat vlastní neúspěchy a učit se z nich. Rodiče by je pochopitelně měli podporovat a „jistit jim záda“, ale neměli by neustále zasahovat a odstraňovat jim z cesty překážky. A už vůbec ne ty, které si tam děti samy položily. Dejme dětem více kontroly nad jejich vlastními životy. Uleví se nám i jim. A učitelům (i budoucím zaměstnavatelům) jakbysmet.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.