ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Koncem října se v ruské Kazani uskuteční výroční summit skupiny zemí známých pod zkratkou BRICS. Má navázat na mnohaleté diplomatické úsilí Kremlu přeměnit tento shluk písmen, se kterým poprvé přišli analytici Goldman Sachs, v relevantní globální organizaci. Na první pohled se zdá, že snahy učinit z této uměle vytvořené skupiny významného a vlivného hráče v globální ekonomice mohou fungovat. V realitě má ale k etablované globální instituci podporované Západem velmi daleko. A její perspektivy na významné přeorientování světových ekonomických toků jsou poměrně slabé.
Laso Kremlu
Tato poněkud zvláštní organizace vznikla před 18 lety jako BRIC, což byla původně zkratka investiční strategie vytvořené společností Goldman Sachs – její analytik Jim O'Neill dal tehdy dohromady portfolio velkých rozvojových zemí (Brazílie, Rusko, Indie a Čína – tehdy ještě bez S = Jižní Afrika), o nichž se domníval, že v následujících letech rychle ekonomicky porostou a poskytnou tak lukrativní příležitosti pro globální kapitál.
Banka pro ně otevřela velkorysý investiční fond, ale strategie nepřinášela očekávané výnosy a fond byl nakonec v roce 2020 uzavřen, respektive začleněn do zbytku rozvojového portfolia banky Emerging Markets Equity.
Obrozující se Rusko, které se konečně oklepalo z toho nejhoršího po nezvládnuté ekonomické tranzici po rozpadu Sovětského svazu (podrobně viz dokumentární seriál TraumaZone Russia 1985–1999, zde všechny díly v plné verzi), však vidělo vzácnou příležitost pro návrat na globální scénu a již v roce 2006 dalo dohromady první setkání ministrů zahraničí zemí BRIC v New Yorku během zasedání Valného shromáždění OSN.
V červnu 2009 pak „zastupující“ ruský prezident Medveděv uvítal vedoucí představitele tohoto volného bloku na zahajovacím summitu formalizované organizace v Jekatěrinburgu. O rok později se skupina rozšířila o Jihoafrickou republiku, čímž se zkratka zkompletovala do dnešní podoby BRICS. Tehdy se však Moskva a její partneři ještě pořád převážně snažili o funkční integraci do stávajícího světového uspořádání, nikoli o jeho torpédování.
Rusko začalo v BRICS spatřovat větší smysl a hodnotu až po anexi Krymu v roce 2014 a rozpoutání války na východní Ukrajině – a následných koordinovaných západních sankcích proti Moskvě. Tehdy již prezentovalo summit BRICS, který hostilo v roce 2015, jako signál, že není izolováno a že skupina může sloužit jako alternativa ke skupině G-7 (dříve G-8), z níž bylo Rusko za agresi proti Ukrajině zrovna vyhozeno.
Pocit Kremlu, že BRICS může být „útočištěm před hegemonií Spojených států“, se pak ještě výrazněji prohloubil po invazi na Ukrajinu v roce 2022, kdy Putin redefinoval svůj raison d'être jako existenční konfrontaci se Západem.
Letošní říjnové setkání má být pro Putina okamžikem triumfu: ruský prezident bude moct předvést světu, že může tomuto stále se rozrůstajícímu bloku předsedat i v době, kdy vede svou imperiální válku na Ukrajině.
Přestože zkratka tvořící název uskupení pochází od jejích prvních pěti členů, BRICS se vloni rozrostl o Egypt, Etiopii, Írán a Spojené arabské emiráty. Na činnosti se podílí také Saúdská Arábie, která není formálně jeho členem.
Těchto deset zemí dohromady představuje 35,6 % světového HDP dle parity kupní síly (více než 30,3 % zemí G-7, ale podstatně méně v nominálním vyjádření) a 45 % světové populace (G-7 představuje méně než 10 %). V příštích letech se BRICS pravděpodobně rozšíří ještě dál – zájem o členství projevilo více než 40 zemí. Tento týden naposledy Kuba.
Putin tak bude moci tvrdit, že navzdory veškerému úsilí Západu izolovat Rusko jeho země nejenže zdaleka není totálním mezinárodním vyvrhelem, naopak je nyní také klíčovým členem dynamické skupiny, která bude utvářet budoucnost mezinárodního řádu.
Přiznejme Kremlu, že se jedná o důkaz jeho obratné diplomacie vůči nezápadním zemím druhého a třetího světa. Ale reálný obrázek postavení organizace ve světě je výrazně složitější.
Putinův boj proti Západu
S ohledem na konec unipolárního momentu Spojených států v mezinárodní aréně se mnoho zemí snaží posílit svou vlastní autonomii tím, že se uchází o spojenectví s alternativními centry moci. Tyto země, které se nemohou nebo nechtějí připojit k exkluzivním klubům pod patronátem Západu (jako skupina G-7 nebo vojenské bloky vedené Spojenými státy) a které jsou stále více frustrovány globálními finančními institucemi (Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka), chtějí rozšířit své možnosti a navázat vazby s neamerickými iniciativami a organizacemi, které slibují „hodnotově neutrální rozvoj“. BRICS mezi těmito iniciativami vyniká jako nejvýznamnější, nejrelevantnější a potenciálně nejvlivnější.
Čína a Rusko se snaží toto uskupení použít jako ekonomické kladivo proti Západu a globálnímu řádu, kterému vévodí Spojené státy. Přistoupení Íránu, zapřísáhlého protivníka Spojených států, pak jen prohlubuje dojem, že se celá skupina nyní staví na jednu stranu „nové studené války“ mezi Západem a blokem vedeným Čínou a Ruskem.
Jenže ostatní významní členové, zejména Brazílie a Indie, tyto ambice nesdílejí a hodlají svobodně kormidlovat mezi bloky vedenými Spojenými státy a Čínou.
Putin označil snahu oslabit nadvládu dolaru nad mezinárodními finančními transakcemi za nejdůležitější bitvu v tažení proti západnímu „monopolu“. To samozřejmě vyplývá z ruských zkušeností se západními sankcemi. Ty sice nemají bezprostřední vliv na ruskou schopnost vést válku, zato však dokážou vnášet do ruské ekonomiky dostatek tření, aby se ještě výrazně urychlilo její strukturální zaostávání.
Což je z dlouhodobého hlediska kritické a už jednou za Putinova života dovedlo spolu s neúnosnými výdaji na zbrojení ruskou (tedy sovětskou) ekonomiku do stavu chronické stagnace a nutnosti reforem, které rozbily celé impérium.
Rusko doufá, že se mu prostřednictvím BRICS podaří vybudovat efektivní platební systém a finanční infrastrukturu, do níž budou zapojeny všechny členské země a který mu umožní vyhnout se sankcím za nízkých transakčních nákladů.
Logika této úvahy je taková, že Spojené státy mohou vyvíjet tlak na ruské partnery jednoho po druhém, což by ale bylo mnohem těžší nebo dokonce nemožné, pokud se všechny tyto země – a zejména důležití partneři USA, jako je Brazílie, Indie a Saúdská Arábie – připojí k alternativnímu systému.
