Odpočívejte v mediálním pokoji: Z obětí střelby na FF UK jsme udělali anonymní QR kód

Jména obětí prosincové masové vraždy na FF UK smíme po půl roce znát. Spolu s medailonky a osobními vzpomínkami jejich blízkých je odtajnila na svém webu Univerzita Karlova. Odkazuje na ně QR kód, který je umístěn na pískovcovém pomníku před fakultou. 

Že bez chytrého mobilu nedosáhnete na slevy v Lidlu, je politováníhodné, ale že bez něj oběti masové vraždy zůstávají číslovkou, je prostě trapné. Možná byla univerzita pod tlakem, aby udělala podivný kompromis, ale nezveřejnit jména a schovat je pod QR kód, je nepochopitelné. 

Samotnou podstránku univerzita nijak nepromovala. V doprovodném textu nazvaném „Nikdy nezapomeneme…“ morálně apeluje na čtenáře: „Prosíme všechny, kteří si budou medailony obětí a vzpomínky na ně číst, o respektování soukromí pozůstalých. Zároveň prosíme čtenáře a čtenářky z řad médií i široké veřejnosti, aby texty ani fotografie dále nešířili a respektovali prosbu o mediální klid.“

Novináře tak univerzita v podstatě označuje za hyeny. O střelbě na fakultě se (mimo jiné) ze strachu z morálního poklesku mediálně mlčelo půl roku. Dokdy se bude „mlčet“ o obětech? Copak si vážně zaslouží být schované v útrobách webu Univerzity Karlovy? Copak opravdu jejich jména a životní příběhy zdegradujeme na QR kód? Opravdu to tak jejich rodiče a blízcí chtějí?

Troufám si tvrdit, že ne všichni. Minimálně matka Elišky Šimůnkové, která jako lvice bojuje za detailní prošetření postupu policie před zákrokem a udržení živoucího odkazu své dcery, vzpomínku na ni rozhodně nechce schovat pod QR kód. Stejně tak nejspíš Martin Richter, otec Anety, rovněž studentky 1. ročníku oboru Jazyky a komunikace neslyšících, který svou bolest a podobenku své dcery sdílel veřejně na sociálních sítích již den po tragédii. 

Oba jsou zároveň – spolu s několika dalšími rodiči, kteří si nepřáli zveřejnit své jméno – podepsaní pod dopisem adresovaným předsedovi vlády Petru Fialovi. Policii v něm obviňují z plánovaných lží, vymlčení a odmítají se smířit se závěry vyšetřovací komise, že nic nešlo udělat lépe. Nepochybně však existují i rodiče, kteří svůj žal chtějí prožívat neveřejně, bolest sterilně přikrýt a léčit veřejným tichem.

Minuta ticha za oběti trvala půl roku, během kterého pieta přebrala rysy amnézie. V prosinci se rušila adventní setkání a silvestrovské ohňostroje, v lednu se objímala fakulta, odlévala společná krajina a hořel oheň. Ale jen lednový, nikoli věčný jako třeba ten, který v památníku v Sarajevu hoří k uctění obětí 2. světové války. Ani na něm ale nejsou konkrétní jména, na rozdíl od mnoha jiných v rozličných českých městech. 

Zveřejňování jmen obětí je nejen evropskou tradicí. Jen pro srovnání, takto informoval Izrael o obětech masakru ze 7. října bezprostředně po tragédii.

Jména obětí obsahuje i památník Ground Zero, každoročně se koná připomínková akce a veřejné čtení jmen obětí holocaustu - Jom ha-šoa. Paradoxem je i to, že FF UK stojí v nejtěsnějším sousedství židovské čtvrti. Všude v okolních ulicích téměř klopýtáte o kameny zmizelých – tzv. Stolpersteine, na kterých jsou uvedena jména židovských obětí nacismu. Jejich jména nesmí být nikdy zapomenuta.

Koncem června byl před fakultu na náměstí Jana Palacha nainstalován neopracovaný, téměř třímetrový pískovcový monolit z lomu Vyhnánov. Decentní a důstojný pomník má kromě volných asociací symbolizovat zatím nezpracované a surové trauma. Jeho podoba je pouze dočasná. Podle vyjádření univerzity se může objekt např. po domluvě s pozůstalými v čase proměňovat. Zda bude finální artefakt opatřen jmény obětí, není zatím jasné.

Tohle „bolavé GDPR“ svým způsobem přispívá k tomu, že jediné jméno, které veřejnost zná, je David Kozák. Přes veškerou snahu o ututlání jeho jméno od loňského prosince prosycuje veřejný prostor. Když pomineme, že je pokrytecké používat iniciály, že nejoblíbenějším podcastovým žánrem je true crime, jména vrahů se používají jako tituly filmů a seriálů a že spíše než jméno inspiruje čin, se o vrazích vždy psalo více než o obětech, jak poznamenal ve svém komentáři nedlouho po masové vraždě na FF UK kolega Ladislav Nagy.

Vznikla iluze, že když nezveřejníte jméno vraha, jste seriózním médiem. Přestože nejserióznější zahraniční média jméno zveřejnila, Česko zachvátila davová mediální psychóza. Jak nedomyšlený je tento přístup, nám ukázal mimo jiné nedávný pokus o atentát na Donalda Trumpa. Všechna média, včetně českých, uváděla jména i životní příběhy. Násilí totiž nezná hranice, čas ani cenzuru. 

Výzva, která rezonovala nejen sociálními médii, že mediální prostor by měl být věnován spíše obětem než vrahovi, by možná byla vyslyšena. Avšak mediální ticho, které si média sama naordinovala, zahalilo nejen vraha, ale i jeho oběti. I v tomto případě český mediální rybník „zamrzl“ kvůli vnější autoritě, Univerzitě Karlově.

Přitom samotná kampaň No Notoriety, která byla v médiích často skloňována, akcentuje, že média měla při svém informování o násilných činech vyzdvihovat jména a podobu obětí či zraněných, aby „zaslala zprávu, že jejich životy jsou důležitější než činy vraha“.

Čemu pomůže nezveřejňování jmen obětí? Dá se pochopit, že krátce po tragédii by jejich připomínání zvětšovalo bolest pozůstalých. Koneckonců i proto jsme se rozhodli jména nezveřejnit, když nám jejich seznam spolu s krátkými medailonky zaslali anonymní „Truchlící studenti“. Ale zapomenout nesmíme.

Anonymům se obecně nedopřává příliš sluchu. 17 obětí, včetně otce s dceruškou z Klánovic a otce vraha, sice budeme „slyšet“ navždy, ale naší paměti se dotýkají pouze filtrovaně.

Umenší QR kód místo jmen bolest pozůstalých? Zůstane trauma syrové, neopracované a nepojmenované? Jména obětí patří na pomník i do médií. Jinak skutečně zůstane mementem masové vraždy na FF UK jen jedno jméno: jméno vraha.