KOMENTÁŘ RADKY TYPLTOVÉ | Přišel nám – stejně jako redakcím dalších médií – e-mail obsahující jména všech obětí, které 21. prosince loňského roku zavraždil masový vrah David Kozák. V příloze jsou i jejich fotografie a stručné medailonky. Po detailním ověření jsme došli k závěru, že jsou všechny uvedené informace pravdivé. Přesto je nezveřejníme.
Obsah e-mailu nezveřejníme z podobného důvodu, proč jsme jako jedno z mála českých médií označovali pachatele tohoto hrůzného činu za „vraha“ a nikoli za „střelce“, a uvedli celé jeho jméno. Zastáváme názor, že zlo není anonymní, ale konkrétní. Onen e-mail je podepsán „Truchlící studenti“. Autor je tedy anonymní, a my anonymy nepublikujeme.
Pak je tu ale další, neméně podstatná rovina: Mnozí z rodičů vyjádřili své přání, aby jména jejich zemřelých dětí nebyla zveřejňována, natož jejich fotografie. Seznam obětí ani jejich snímky tedy nezveřejňujeme ne proto, že si to nepřejí úřady, orgány a „autority“ (univerzita a policie), ale protože nechceme znovu ubližovat jejich rodičům. Ztratit vlastní dítě je totiž největší psychická bolest na světě. Trauma, které mění mozek i tělo.
Respektujeme přání rodičů
Dívám se jim do tváří, hledám jejich otisky na síti a po tváři se mi koulí slza. Usmívají se – hrdě a sebevědomě, stydlivě i něžně. Měli ještě celý život před sebou. A všichni měli své blízké, kteří musí po zbytek života žít „s dírou v srdci“, která se nikdy zcela nezacelí.
Se
ztrátou vlastního dítěte se každý rodič vyrovnává jinak. Tragická zkušenost je nepřenositelná, nesdělitelná... Dokud tuhle bezprecedentní bolest nezažijeme,
neumíme si ji ani představit. Například zpěvák Eric Clapton se
s tragickou smrtí svého čtyřletého syna Conora pokusil vyrovnat
nejen zveřejněním okolností jeho smrti, ale i písní Tears In
Heaven, která se dodnes často hraje na pohřbech.
Člověk navíc není jen součástí vlastní užší rodiny, ale i různých širších společenství, ať už studentských nebo třeba obecních. Jejich členové cítí potřebu informovat, že někdo z jejich blízkých odešel tragickým způsobem. Koneckonců i jedné z obětí, jejíž smrt nebyla široce medializována, je věnována vzpomínka na webu jejího domovského gymnázia (podrobnosti záměrně neuvádíme).
Neuveřejněním jmen a fotografií obětí se tak neskláníme před mravním imperativem ze sociálních sítí. Respektujeme přání těch jejich opravdu nejbližších – rodičů.
Bolest číslo 0
Společensko-biologická smlouva nás učí, že děti mají přežít své rodiče. Pokud se tak nestane, byla porušena zásadní klauzule a psychická bolest dosáhne svého absolutního maxima.
Američtí psychologové T. H. Holmes a R. H. Rahe vytvořili tabulku orientačních hodnot, jak vysoký stresový potenciál mají jednotlivé životní události.
Za nejvyšší zátěž označili úmrtí partnera, následované rozvodem a uvězněním. Smrt vlastního dítěte v tabulce sice nezohlednili, ale na tom, že smrt dítěte je největší psychická bolest, kterou může člověk zažít, panuje mezi odborníky shoda. Obsadila by „nulté“ místo, tedy vůbec nejvyšší příčku. Generuje totiž téměř nekonečno bolesti.
Dřív smrt dítěte „tolik nebolela“
Pohled na smrt dítěte se v průběhu společenského vývoje měnil. Se smrtí se kdysi lidé setkávali nejen na konci života, ale i na jeho začátku. Ještě na počátku 19. století umíralo až třicet dětí ze sta před dožitím jednoho roku. Rodiče proto preventivně neinvestovali tolik citu do vztahu ke svým čerstvě narozeným dětem, jinak by jejich utrpení přesáhlo únosnou mez. Akceptace smrti v té době byla nutností.
Dnes je úmrtí novorozence nezměrně větším šokem. A v případě úmrtí již odrostlějšího dítěte je zásah ještě silnější. Dítě už rodiče vypiplali a „pytel“ společných vzpomínek, zážitků i budoucích plánů je tak mnohem plnější a těžší. V dnešní době navíc mají rodiče často jen jedno dítě, do něhož vkládají všechny své naděje a sny.
S kým, kdy a jak budou sdílet svou bolest, by si rodiče měli určit sami
„Uzdravit“ se z takovéto bolesti neznamená zapomenout, udělat tlustou čáru a už to „neřešit“. Rodiče se často potýkají i s dalším problémem – málokdo si totiž troufne skutečnou hloubku jejich trápení nahlédnout. Někteří nabízejí nevyžádané rady ve snaze být nápomocní, jiní rozpačitě mlčí.
Vyhýbání se tématu bývá ale pro
rodiče další bolestnou zkušeností. Ve své bolesti se mohou
cítit osaměle. Na druhou stranu čas pro sdílení zármutku i své průvodce traumatem by si
měli vybrat sami.
Kdysi se dodržovala tradice, že pozůstalí rok po tragické události „drželi smutek“ a chodili v černém. Jako rituál to bylo nadmíru důležité. Jednak prvotní extrémní bolest potřebuje zkrátka čas, než odezní, za druhé okolí dostalo jasný signál, že má truchlícího respektovat v tomto procesu „rozpouštění smutku“.
Jenže pokud se budou jména, fotografie a příběhy obětí z filosofické fakulty neustále rozmazávat v médiích, budou se pozůstalým připomínat v míře, kterou si oni sami nemohou určovat. Oproti tomu vrah by měl být jasně identifikován, aby rodiče věděli, kam mají nasměrovat svůj legitimní vztek.
Rodič, který ztratil dítě, o něm potřebuje mluvit, jen když se na to cítí připraven a má možnost sdílet svůj žal v bezpečném prostředí. Potřebuje své dítě oživovat alespoň ve vzpomínkách. Potřebuje se vyrovnat se vším nedokončeným, nevyřčeným, se všemi okamžiky, které by si přál prožít jinak, lépe. Potřebuje se vyrovnat se všemi nenaplněnými sny o budoucnosti, ale i minulosti a přítomnosti.
Pro podobu truchlení jsou podstatné i okolnosti smrti dítěte. Přestože očekávaná smrt není o nic méně bolestná, je následné truchlení v jistém smyslu snesitelnější. Ale pokud rodiče přijdou o dítě náhle a tragicky, zasáhne je ztráta o to citelněji. A zcela nejhorší kategorií je smrt násilná.
Pokud dítě zemře v důsledku vraždy, rodiče logicky zachvátí nejen dusivý pocit bezmoci i viny, ale také touha po pomstě (která v případě střelby na FF UK nemůže dojít uplatnění) a deziluze ve vztahu k autoritám, které měly tomuto neštěstí zabránit. Mediální připomínky související se smrtí jejich dětí jejich stres ještě zvyšují. I proto seznam obětí nezveřejňujeme.
Fáze smutku
Truchlení probíhá v několika fázích. Model Küblerové-Rossové (švýcarsko-americké psychiatričky, která se zabývala psychologií umírání a smrti) přibližuje pět fází smutku v rámci procesu, při němž se lidé vyrovnávají s diagnózou smrtelné nemoci nebo mimořádnou ztrátou.
První fází je popírání – obranná šoková reakce, kdy se postižený odmítá s nastalou situací smířit.
Po fázi popírání následuje aktivní fáze – hněv a agrese, někdy také závist. Ti, kteří utrpěli ztrátu, cítí obrovskou frustraci a nespravedlnost.
Následná fáze smlouvání zahrnuje naději a prosby směřované k „vyšší moci“.
V předposlední pasivní fázi – depresi – přicházejí pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje. Tato fáze je důležitá. Je potřeba si dovolit truchlit.
Poslední fází je akceptace. Se smrtí
vlastního dítěte se ale definitivně smířit nelze.
Freud a duševní „fantomová končetina“
Sigmund Freud popisuje ztrátu své nejstarší dcery v dopise svému příteli výmluvně: „Po léta jsem byl připraven na ztrátu svých synů (ve válce), a nyní došlo na ztrátu mé dcery. Protože jsem bytostně nenáboženský, není nikdo, koho bych mohl obvinit, a vím, že není nikdo, komu bych mohl adresovat jakoukoli stížnost. ‚Neustálý koloběh životních povinností jako na vojně‘ a ‚sladký zvyk existence‘ se postarají o to, aby vše pokračovalo jako dřív. Docela hluboko v sobě můžu vystopovat pocity hlubokého narcistního zranění, které se nedá ničím zhojit.“
V průběhu života si pomocí „hormonu lásky“ oxytocinu vytváříme pevné citové vazby, které tvoří analogii naší vlastní fyzické tělesnosti v okolním světě: stejně jako se snažíme úzkostlivě chránit své tělo, aby nám co nejdéle vydrželo a sloužilo, staráme se i o své sociální vazby.
Násilné zpřetrhání nejzásadnější sociální vazby znamená pro mozek stejné ohrožení, jako když si například uřízneme ruku. A fantomová končetina pak už „bolí“ navždy.
Trauma, které mění mozek i tělo
Maďarský neurofyziolog Hans Selye popsal už v roce 1944 tři klíčové fáze stresové reakce při přetržení silné citové vazby: poplach, vzdor a vyprázdnění. Mozek reaguje na psychickou bolest uvolňováním hormonu adrenokortikotropinu, což připravuje tělo na zátěžovou situaci. U emocionálního zranění považuje mozek situaci za stresovou i poté, co nebezpečí ustoupí. Zvýšené hladiny hormonů negativně ovlivňují imunitní systém. Výsledkem mohou být vleklé zdravotní problémy (žaludeční vředy, srdeční onemocnění, revmatoidní artritida, rakovina atd.).
Aby se těmto následkům předešlo, je důležité nezapouzdřit své emoce a projít celým procesem smutku. Jedině to umožní rodičům, kteří ztratili své dítě, vrátit se zpět do rovnováhy. Oni totiž musí žít dál.
