Růže pro „zrůdu“: Mlčením a strkáním hlav do písku si koledujeme o další masakry

David Kozák, chcete-li David K., DK nebo „střelec z fakulty“, nebyl příšerou z pohádky – Pánem zla, jehož jméno se nesmí vyslovit. Byl to člověk stejně jako vy nebo já, stejně jako stovky masových střelců před ním. A je možné, že kdyby si toho někdo všiml před 15. prosincem (a náležitě jednal), nemuselo zemřít 17 lidí. Pomyslnou růži měl dostat ještě předtím, než mu beznaděj zatemnila mysl. 

V roce 1996 ji „dostal“ Američan Aaron Stark. Svou zpověď v rámci TED Talks odstartoval šokujícím prohlášením: „Málem jsem se stal školním střelcem.“ Dál pak pálí od boku do zkoprnělého davu věty plné psychické frustrace a zmaru. „Ve chvílích největší bolesti a vzteku jsem málem spáchal strašlivé zvěrstvo,“ pokračuje Aaron. 

Popisuje své bezútěšné zázemí, vnější i vnitřní agresi, šikanu ve škole i doma. „Říkali mi, že jsem k ničemu, téměř všichni v mém životě. Když vám budou dostatečně dlouho a často opakovat, že jste bezcenní, uvěříte tomu. A pak uděláte všechno pro to, aby s tím souhlasili i ostatní. Do té temnoty jsem se zabalil jako do peřiny a použil ji jako štít,“ vzpomíná v tomto videu.

Sebepoškozováním se snažil získat alespoň zdánlivou kontrolu nad svým životem, zmítaným extrémními emocemi. Od rodiny se ale místo podpory dočkal opovržení: „Bezhlavě jsem vběhl do temnoty, které jsem pak dlouho hleděl do chřtánu. Nezbylo nic, pro co žít. Doslova jsem neměl co ztratit. A když nemáte co ztratit, můžete udělat cokoliv. To je děsivá představa,“ komentuje své tehdejší pocity Aaron Stark. 

Svůj extrémní hněv a vztek se rozhodl „ventilovat“ extrémním činem. Opatřit si zbraň pro něj nebyl problém, mezi masovou vraždou a Aaronem nestálo už skoro nic. Kromě jeho jediného přítele, který to nevzdal. 

Přestože i jemu lhal a kradl mu věci, přítel mu zůstával po boku a nepřestával projevovat přízeň „všedním způsobem“. Neptal se ho pateticky, jak mu může pomoct, ale prostě s ním trávil čas. „Choval se ke mně, jako bych byl člověk. Když se k tobě někdo chová jako k člověku, i když se necítíš jako člověk, změní to celý tvůj svět. Svými skutky laskavosti mi zabránil ve spáchání toho zvěrstva,“ vysvětluje Aaron publiku. 

„Milujte ty, u kterých máte pocit, že si to zaslouží nejméně, protože ti to potřebují nejvíc. Pomůže vám to stejně jako jim,“ zní poselství muže, který je dnes šťastným otcem čtyř dětí. A o svém strastiplném, ale inspirativním příběhu, z kterého mrazí, vypráví na školách po celé zemi.

Vrah z pražské Filozofické fakulty UK i Klánovického lesa zdánlivě nesklouzával do žádné bezvýchodné propasti. Byl jedničkář, rodičovským tlakem na výkon poháněný k zodpovědnosti, nejspíš bažící po bezpodmínečném přijetí i možnosti „upustit páru“. Netroufám si spekulovat o jeho motivech, ale působí to na mě tak, že se napěchovaný ventil urval. A vypustil „bílý hněv“.

V roce 2015 natočil finský režisér Arto Halonen dokument Bílý hněv. Hlavní hrdina Lauri zažíval ve škole jako kluk tvrdou šikanu. S každým dalším útokem a ponižováním v něm rostla zloba, začal se zajímat o zbraně a fantazírovat o masové vraždě. V podkresu vypráví o těch nejtemnějších představách a zákoutích své nalomené duše. 

Obrazově dokument ilustrují hrané scény a záběry z televizního zpravodajství o krvavých útocích školních střelců – „lidí, kteří možná prošli stejným peklem jako Lauri, ale nikdo si toho včas nevšiml,“ stojí v oficiálním textu distributora.

Ve Finsku se dosud udály tři masové střelby na školách. Ve všech případech se útočníci před svým činem stali oběťmi školní šikany. Lauri překonal svou touhu zabíjet a podstoupil dlouhodobou psychoterapii. Později se stal akademickým výzkumníkem a uznávaným vědcem specializovaným na lidskou agresi a násilí.

Většina vražd je podle něj páchána ve stavu „černého hněvu“, kdy člověka náhle zachvátí vztek a přestane ovládat své impulsy. Těmto násilným činům ovšem obvykle nepředchází plánování ani přípravy. Naopak během „bílého hněvu“ je sebekontrola vybičována na maximum. Vrah své zabíjení pečlivě plánuje dlouho dopředu a považuje ho za oprávněné, přičemž se dostává do stavu „disociace“ – odloučení od fyzických a emočních prožitků a ztráty kontaktu s realitou. Disociaci mohou vyvolat psychoaktivní látky, ale i trauma a stres.

Jestli byl i střelec z filozofické fakulty šikanovaný, nevíme. Co ale vědí nejen odborníci, je fakt, že kvalitní výkon, který bezesporu podával, není ekvivalentem „dobra“. Tím je laskavost k okolí i sobě samým. Přestože se o duševní hygieně v poslední době začíná intenzivně mluvit a psát, stále věnujeme více prostoru tělu. Běháme, posilujeme, depilujeme, kytujeme a šrafujeme tváře. Rafinovaně oblékáme své bolavé duše, kterým ale nevěnujeme dostatečný prostor, čas ani peníze. 

Přestože byl kdysi život fyzicky mnohem náročnější, lidé byli v jistém smyslu šťastnější. Nejen že byl jejich život jasně orámován a tím pevně ukotven, ale často věřili v Boha a chodili do kostela. Kněz při zpovědi fungoval jako obdoba dnešních psychoterapeutů. Chodit k němu nebyla ostuda, ale společensky přijímaný zvyk. Lidé navíc žili v sepjatých společenstvích, nikdo nebyl sám. Dnes se osaměle cítíme nejen uprostřed anonymního davu, ale mnohdy i uprostřed vlastní rodiny.

Možná budeme moudřejší, až (pokud vůbec) policie zveřejní závěry svého vyšetřování. Možná vrah své motivy popsal v dopise, o jehož existenci však „kriminalisté ze sociálních sítí“ pochybují. Ale měli bychom je znát. A měli bychom je zasadit do kontextu a přetavit v prevenci.

Před školními střelci nás spíše než prevence s represivními prvky v podobě bezpečnostních rámů nebo regulace prodeje zbraní ochrání ošetření kořene problému. Mnohem důležitější je skutečný a systematický důraz na problematiku duševního zdraví dětí a mladých lidí. Nejen mediální „kecy v kleci“, ale hlavně smysluplné činy. A peníze v příslušných rozpočtech. 

Přestože odborníci setrvale bijí na poplach, poslední kroky vlády ani pražského magistrátu příliš naděje nevzbuzují. Kvůli nedostatku financí hrozí konec „linky důvěry“ provozované Psychiatrickou klinikou Bohnice, navrhovaná novela Zákona o pedagogických pracovnících bude mít negativní dopad mimo jiné i na školní psychology. 

Na osobní úrovni je důležité dívat se spíš kolem sebe a do sebe než do mobilu a zrcadla. Vnímat druhé a nebát se je oslovit a nabídnout jim pomoc, uznání, sdílení. Nebo jim alespoň neubližovat. A totéž učit své děti. Dospělí totiž na rozdíl od nich sebereflexi většinou už mají. 

Děti mohou zraňovat druhé, aniž by si toho byly vědomy. Šikana na základní škole, která má ničivý potenciál už ve své počáteční fázi v podobě ostrakizace, může zasít semínko, ze kterého při „správné péči“ vyroste „zrůda“.

Tohle je velká výzva pro pedagogy. Nemohou sice donutit děti, aby se navzájem kamarádily, pokud nechtějí, ale měli by v nich posilovat sounáležitost, ochotu spolupracovat a mít „otevřenou mysl“. Výborně fungují například pravidelné – preventivní – třídnické hodiny. Učitelé by neměli problémy řešit nárazově (až když se něco stane), ale problémům předcházet komunikací a všímavostí. Ostatně stejně jako celá společnost.

I s přihlédnutím k riziku nápodoby nepomůže „vyhladovět“ mediální pozornost. Novináři mají povinnost se ptát na podrobnosti a klást otázky, nejen praktického rázu, jak píše například kolega Adam Maršál ve svém komentáři, ale i otázky po smyslu. 

Čtenářská poptávka po odpovědích je totiž obrovská. A čím méně ji uspokojí média, tím větší prostor pro nejrůznější konspirace se otevírá na sociálních sítích. I v současné virtuální době lidé stále ještě věří tomu, že „co je psáno, to je dáno“. Někteří novináři ale na svou funkci v dobré víře s „dobrými úmysly“ rezignovali, jenomže cesta do pekel bývá dlážděna právě dobrými úmysly. 

Temnota vzniká absencí světla. Nepomůže nám před ní zavřít oči. Bude pak ještě větší.