KOMENTÁŘ LAGISLAVA NAGYE | Krátce po předvánoční masové vraždě v Praze ovládly sociální sítě výzvy, aby se o vrahovi vůbec nepsalo. Argumentuje se tím, že tak upadne do zapomnění a bude mu odepřeno to, po čem (možná) toužil. Tyto apely opakovaly známou kovbojskou baladu „The Dying Cowboy“ neboli „Streets of Laredo“, kterou nejlépe známe v podání Johnnyho Cashe. Na podporu svého apelu mnozí zmínili několik tisíc let starý případ zničeného Artemidina chrámu (pomiňme, že v pražském případě vůbec nevíme, zda vrahovi šlo o slávu). Na to, že je takový apel škodlivý společensky, poukázal již ve svém komentáři na INFO.CZ Adam Maršál. Z hlediska západní tradice je to však pokus bláhový: o vrazích se vždy psalo víc než o obětech.
Nad apelem běhajícím po sociálních sítích by šlo mávnout rukou jako nad reakcí vyvolanou šokem z obrovské tragédie. Výzva studentů žurnalistiky a představitelů některých médií je však mnohem vážnější. Je popřením novinářské práce. Již John Dewey někdy na přelomu 19. a 20. století psal o tom, že novináři mají být oněmi hlídacími psi demokracie – a tito psi si teď dobrovolně nasazují náhubek. Komplicita s představiteli establishmentu a zejména policie je u studentů ještě znepokojivější.
Mlčení ohledně vraždy – jak ukázal v citovaném článku Adam Maršál – může vyhovovat mnohým. Policii, kterou takřka okamžitě pochválil prezident i ministr vnitra, a která nemá zájem, aby se probíralo, zda mohlo něco být uděláno jinak.
Vyhovuje ale i obrovské skupině obchodníků s teplou vodou: jistý novinář tragédie využil k útoku na všechny studenty potýkající se s psychickým onemocněním, poslanec SPD Kobza označil masového vraha, mimo jiné excelentního studenta, za produkt inkluzivního školství, kněz Petráček masovou vraždu hanebně přeložil do mluvy kulturních válek („Právě proto byla a je fakulta, její akademici a studenti už celé roky terčem nenávistného výsměšného mluvení o vítačích, neomarxistech, klimafanaticích… Nyní se tento pilíř svobodné, otevřené a inkluzivní společnosti stal terčem přímého útoku, brachiálního násilí, které jako by zhmotnilo všechnu tu verbální nenávist propagandistů a ideologů na jejich platformách a sociálních sítích“; jeho nadřízený, arcibiskup Graubner, místo aby ho napomenul, tragédii pojal jako záminku k teologickému blouznění.
Tato mediální, anebo spíše anti-mediální ofenziva měla ještě jeden efekt. Zatímco o předchůdci Davida Kozáka, děsivém lesním vrahovi Viktoru Kalivodovi z doby před pár lety, se dosud psalo zcela otevřeně, najednou začal být uváděn pouze iniciálami. Jako by to něco změnilo. Celá situace je o to bizarnější, že masovou vraždu v médiích komentuje několikanásobný vrah – celebrita – Jiří Kajínek.
Součástí apelů na mlčení o vrahovi bylo i opovržení nad žánrem morytátů, dnes zhusta označovaných anglickým výrazem „true crime“. Ten je starý jak lidstvo samo, a to zejména proto, že lidi odnepaměti fascinovaly příběhy násilí.
Neznáme jména těch, které ve středověkých anglických lesích zabili a oloupili četní bandité, dochovala se nám však legenda o jednom z nich, Robinu Hoodovi, který se stal romantickým hrdinou. Stejnými romantickými (a národními) hrdiny se stali zbabělec Jánošík nebo vyšinutec Ned Kelly.
Vyprávění o zločincích sehrála zásadní roli i v dějinách literatury. Bez nadsázky lze říct, že právě z nich vyrostlo to, co známe jako moderní román. V Anglii sedmnáctého a osmnáctého století se těšily obrovské popularitě sbírky morytátů (crime chapbooks), a jejich popularitu později využili a přetavili do svých knih i dva zakladatelé anglického románu: Daniel Defoe a Henry Fielding.
Vyprávění, často získaná od zločinců před jejich popravou, uspokojovala populární touhu po senzaci, ale zároveň obsahovala jistý morální apel. Ukazovala, kde zločinec sešel na scestí, a čeho by se měli čtenáři ve svých životech vyvarovat.
Nejznámějšími příklady takového žánru v moderní době jsou Katova píseň Normana Mailera, Chladnokrevně Trumana Capoteho a Metro Haruki Murakamiho. Přijetí ani jedné z nich nebylo jednoznačné, zejména slavná Capoteho kniha se dočkala značné kritiky za nepřesnosti.
Taková kritika je samozřejmě v pořádku; v pořádku není snaha vynucovat si o takových tématech mlčení. Argument, že psaní o zločinu povede k jeho proliferaci, je veskrze lichý. Naopak, je v zájmu společnosti, aby o zločinech psali zodpovědní, talentovaní a bystří autoři. Pokud o nich v důsledku ostrakizace psát nebudou, ujme se tohoto tématu špína. Poptávka po takovém psaní totiž bude vždy.
