Střelba na FF UK se nedá „vymlčet“: Proč místo nezaujaté diskuse padají slovní facky

„Máme sklon vybranými daty občas někoho vyšoupnout ze hry. Silně se to projevilo v debatách kolem střelby na filozofické fakultě. Na sociálních sítích i v médiích se rozšířila teze, že podle zahraničních studií by se o masových střelcích nemělo mluvit, protože to vede k nápodobě a sekundární traumatizaci přeživších. Tak jsem hledala a zjistila, že žádné studie s takovým vyzněním neexistují,“ říká v rozhovoru pro Salon Práva s titulkem „Z každé prkotiny děláme civilizační konflikt“ respektovaná docentka filozofie a komentátorka Echo24 Tereza Matějčková.

A upřesňuje: „Autoři těch výzkumů to formulují velmi opatrně, píší o možnosti nápodoby, autoři jiných studií zase píší, že je to nedoložitelné. Fenomén školní střelby je – naštěstí – tak výjimečný, že z toho žádné závěry nejdou dělat. Každé takové střílení je velmi specifické a – zase jsme u toho – je třeba v konkrétní situaci vyhodnocovat, co je třeba zveřejnit, co ne, nikoli abstraktně něco prohlašovat o datech, která navíc pocházejí převážně ze Spojených států … Skoro se mi zdá, jako by data někdy sloužila k tomu, aby se někomu říkalo, co smí a nesmí říkat, o čem je legitimní a o čem nelegitimní mluvit.“

Téma autocenzury médií v souvislosti s prosincovým útokem na FF UK (nejen) ji dráždí dlouhodobě. V textu pro Echo24 „Česko se vymyká“ se podivovala nad disproporcí informovanosti ve srovnání se zahraničím. „Svatá válka“ proti transparentnosti pod rouškou dobrých úmyslů totiž zuří hlavně v Česku. 

Její vyjádření na sociálních sítích „zvedl“ biochemik a profesor imunologie na americké univerzitě Zdeněk Hel, kterého si mnozí pamatují z covidové iniciativy Sníh – a Tereze Matějčkové „virtuálně nafackoval“. Od svých přívrženců si za to vysloužil dlouhotrvající potlesk vestoje a rafinované i humpolácké pokusy o dehonestaci Matějčkové v komentářích. Každému i s minimem nadhledu však muselo být jasné, že došlo k vzájemnému nepochopení a rozdílnému přístupu k termínu „ticho“.

Že studie o nápodobě existují, nerozporuje ani sama Matějčková. Koneckonců mluví o nich hned v dalších větách rozhovoru. Podstatou jejího sdělení je, že se o prosincovém běsnění na fakultě a Davidovi Kozákovi aktuálně nemluví prakticky vůbec – s čímž ale zmiňované studie vůbec nesouvisí.

Akceptujeme mlčení policie a státního zastupitelství. Hrajeme si na tři moudré opice, z nichž jedna si zakrývá uši, druhá ústa a třetí oči – svými gesty říkají „neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo“. Domnělý vyšší princip stavíme nad novinářskou svobodu projevu a právo na informace. Esencí žurnalistiky je přece ale informovat pravdivě a poctivě, nic nezamlčovat, ptát se a hledat odpovědi.

Pokud si zakážeme informování o trestných činech v jejich nejostřejších obrysech, dotýkáme se samotné podstaty novinařiny. Pak už je to plíživá cenzura.

Ve vzduchu visí i otázka, co by se stalo, kdyby David Kozák přežil a byl souzen. To bychom také vůbec neinformovali? Byli tedy Norové „lehkomyslné zrůdy lačnící po senzacích“, když informovali (a stále informují) o Andersi Breivikovi? A co česká média? Ani ta na něj „nezanevřela“. Nebo existuje nějaká „promlčecí lhůta“, po které už se informovat smí bez „ztráty kytičky“?

„Obludného ticha“ si všímá nejen Tereza Matějčková. Před pár dny v „talkshow z kamionu“ Mikodrom bývalý ministr zahraničí a kultury Lubomír Zaorálek, který byl v době útoku ve 3. patře FF UK, prohlásil, že nejen jeho, ale i jeho studenty trápí spousta nezodpovězených otázek. 

„Studenti říkají: ‚Nikdo se s námi nebaví, nikdo na ty otázky neodpovídá.‘ A mají z toho, co se kolem toho děje, divný pocit. Důvod, proč se k tomu vracím, je obava, která v člověku roste, že se to celé zamete pod koberec. A že se vůbec nesnažíme pochopit, co se vlastně stalo, ani o tom mluvit. Nejenom, že se nemluví s těmi studenty, ale připadá mi, že to, co se kolem toho říká, je spojeno se spoustou tabu, že na otázky nejsou žádné odpovědi, jenom mlžení,“ vyjádřil své pochyby Zaorálek. Od studentů zjistil, že to vnímají obdobně: „Oni kladou stejné otázky a mají stejný pocit, že se tomu nedostává odpovídající pozornosti.“

Média se probouzejí ze „zimního korektního spánku“. Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale pozvolna se slétají další. Magazín Reportér masovému vraždění na FF UK ve svém posledním vydání věnoval rozsáhlý text, ve kterém mapuje dění minutu po minutě. 

Novinky.cz nedávno přinesly obsáhlý rozhovor se Štěpánem Vymětalem, expertem na psychologii mimořádných událostí a krizového řízení, podle kterého měla prosincová tragická událost extrémní dopad na zhruba devět tisíc a velmi vysoký dopad na čtyřicet tisíc lidí. 

Média ale dlouho „držela klávesnice na zámek“. Některé skutečnosti jsou zamlčovány záměrně. Součástí mediální „omerty“ je i nepsaný zákaz uvádět jméno masového vraha. O Davidu Kozákovi ale „zcela beze studu“ píší respektovaná zahraniční média (od BBC přes The Guardian, The Independent, La Stampu a New York Post až po Le Figaro) a jeho identita je volně distribuována na sociálních sítích. 

Po bizarním „souboji“ tvůrců Wikipedie, kdy bylo heslo Střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy mnohokrát změněno (viz některé editační zásahy níže), se nakonec editoři definitivně ustálili na transparentnosti. Jméno David Kozák tak najdete v informačním boxu i v sekci „Pachatel“.

Jméno „David Kozák“ bylo loni v prosinci zadáno do Googlu podle dat SEO nástroje Collabim přibližně 450 000x, v lednu pak 60 500x. Ještě v březnu bylo jméno, které „mělo být navždy zapomenuto“, vyhledáváno průměrně 9 900x za měsíc.

Myslet si, že když se jméno neobjevuje v médiích, zcela zanikne, je naivní. Studie se sice přiklání k existenci efektu nápodoby, ve většině případů ale k násilí inspiroval čin. A to dokonce i smyšlený, na plátnech kin. To by pro nás mělo být neméně, či spíše daleko více alarmující. 

Například kultovním filmem Pulp Fiction se inspirovali mladí členové amerických gangů. Po vzoru „sympatických“ zabijáků stříleli s pootočeným zápěstím. Jenže přitom nebyli schopni přesně trefit cíl a svým obětem působili devastující zranění. Neinspiroval je ovšem Vincent Vega (John Travolta) ani Jules Winnfield (Samuel L. Jackson), ale jejich činy – „efektní“ střelba.

Nápodoba je nejpřirozenější formou chování. Je na ní postaven celý svět. Vidíme ji u dětí, které se učí a hrají si – na indiány a kovboje, na hrdiny a padouchy. Nenapodobují přitom jména, ale činy. 

Efekt nápodoby nejspíš skutečně existuje i u trestných činů a funguje u sebevražd (tzv. Wertherův syndrom, kdy kniha J. W. Goetha spustila lavinu sebevražd) i vražd. Termín „copycat crimes“ byl poprvé použit na začátku 20. století po zločinech inspirovaných Jackem Rozparovačem. Dodnes netušíme, jak se skutečně jmenoval. Novodobé impulsy pochází nejen od reálných zločinců, ale i ze seriálů, filmů a knih.

„Když se díváš do propasti, propast se dívá do tebe,“ říká sexuolog Řemen vyšetřovateli Markovičovi v true crime sérii Metoda Markovič: Hojer, která se dočkala vynikajících recenzí a obrovského zájmu diváků a dopodrobna mapovala zločiny Ladislava Hojera, jenž v seriálu vyzněl skoro jako sympaťák. Citát Friedricha Nietzscheho platí i u fiktivní propasti.

Film Natural Born Killers (Takoví normální zabijáci) z roku 1994 byl pravděpodobně inspirací pro nejeden zločin. Slavný americký spisovatel John Grisham, kamarád jedné z obětí dvou vraždících teenagerů, kteří se před činem na film dívali, veřejně obvinil režiséra Olivera Stonea z nezodpovědnosti a morálním podílu na vraždě. Druhá přeživší oběť pak rovnou Stonea a společnost Time Warner zažalovala. Neúspěšně.

14letý Barry Loukaitis, který na střední škole Frontier v roce 1996 zastřelil dva spolužáky a učitelku, byl posedlý knihami a filmy pojednávajícími o násilí, včetně Takových normálních zabijáků. Ve videopůjčovně si ho půjčil sedmkrát a často z něj citoval.

Rovněž tak i 14letý Michael Carneal, který v roce 1997 zastřelil na střední škole Heath tři spolužáky a dalších pět zranil. Právní zástupce rodičů zavražděných dětí podal žalobu i proti filmovým společnostem a firmám z herního průmyslu. Soud případ zamítl.

Fanoušky filmu Natural Born Killers byli i oba pachatelé masakru na střední škole Columbine. Před činem používali iniciály „NBK“ jako svůj kód. O dalších vraždách inspirovaných tímto filmem se můžete dočíst ZDE.

Velmi diskutabilní jsou v tomto světle filmy a seriály s tematikou true crime, které se u nás těší vzrůstající oblibě. Ať už je to nejposlouchanější český podcast Opravdové zločiny, výše zmiňovaný seriál Metoda Markovič, dokumentární minisérie Bez lítosti televize Prima, film Manželé Stodolovi, nebo nový film Lesní vrah o Viktoru Kalivodovi, který otevřeně přiznával, že se inspiroval Olgou Hepnarovou, o níž byl mimo jiné natočen životopisný film oceněný dvěma Českými lvy. 

Tady se ale informace netlumí – naopak se zločiny, jejich přípravy i motivy s gustem rozebírají do všech detailů. 

Pokud opravdu chceme regulovat, nečiňme tak selektivně, ale podle pravidla „padni, komu padni“. Mějme přitom zároveň na paměti, že když budeme před zlem zavírat oči, uši i ústa, zlo nezmizí.