Vražda v salónní tiskovce: Média nejsou PR oddělením policie

Vezmeme to celé od standardního začátku až do nestandardního konce. Podíváte se na webovou stránku policie.cz, kde visí pozvánka na tiskovou konferenci. Prostřednictvím e-mailu se akreditujete. Na místo dorazíte s půlhodinovým předstihem, protože víte, že o tuto tiskovou konferenci bude enormní zájem napříč médii. 

Na místě po vás chtějí novinářský průkaz. Ten si v dnešní době může vytisknout a zatavit do průhledného plastu v podstatě kdokoli, přestože „oficiálně“ ho smí vydávat pouze Syndikát novinářů. Policie nám tedy nekontroluje nezfalšovatelnou občanku, ale jen „press kartu“. Nic víc. Ani do batohu se podívat nechtějí, novináři nemusejí procházet rámem ani si nechat proskenovat své batohy, jak je běžné i na těch nejmenších letištích. 

Pokud by se chtěl někdo „proslavit“ tím nejhrůznějším možným způsobem, měl nebývalou možnost propašovat tam prakticky cokoli. Tato absolutní absence bezpečnostních pravidel na tiskové konferenci o možných selháních policie působí absurdním dojmem. A svědčí o nepoučené naivitě. Tahle země je malá, všichni se „tak nějak známe“ a navzájem na sebe usmíváme. Jenže pak se můžeme ošklivě divit.

Po projití turniketem si vás převezme policista a doprovodí vás labyrintem chodeb na místo konání tiskové konference. Trochu to připomíná mateřskou školku – chybí jen špagát, který byste mohli čapnout do ruky a cítit se bezpečně.

Pocit bezpečí později nevzbuzuje ani vedení policie. Kromě zástupce vedoucího odboru Pohotovostní motorizované jednotky Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy Josefa Jeřábka, který je ověšen zbraněmi od hlavy až k patě a nedá se mu upřít charisma. Znejistí jen, když mu nejde pustit televize. Na tu později část novinářů vůbec nevidí. Přestože prostor lemují obrazovky na stěnách, video se pouští jen na jediné, umístěné nelogicky z boku.

Zbytek delegace vedení policie vyvolává spíše rozpaky a soucit. „Odpovídáte tak potichu a stručně, že to nevzbuzuje moc důvěry,“ říká bez obalu řediteli útvaru vnitřní kontroly policejního prezidia Michalovi Tikovskému „zuřivý reportér“ z aktualne.cz Radek Bartoníček (který je mimo jiné předplatitelem INFO.CZ). Tento bodrý a dobrý novinář vykolejuje zpovídané autority pravidelně, vždy se za to ale předem omluví.

Televize zkresluje nejen fyzické proporce a energie proudí skrze obrazovky evidentně jinak. Zatímco z přímého přenosu nabyde divák uklidňující dojem, jak je později patrné z komentářů na sociálních sítích i pod články v médiích, naživo na místě samém působí tisková konference skoro až trapně a nedůstojně.

V místnosti panuje před začátkem tiskovky chaos. Uspořádání je logicky a logisticky nezvládnuté. První řadu obsadily televizní štáby s obřími kamerami. Čtyři fotografové si před ně duchapřítomně postavili židle. 

Několik průbojnějších novinářů se pak během tiskové konference kroutí na zemi v roztodivných polohách. Někteří sedí u dlouhých stolů až za kamerami a rovnou datlují informace do notebooků. 

Možná by bylo pohodlnější zůstat v redakci a pustit si živý přenos v televizi. To by ale neměli slova o zvládnutém zákroku nahrané přes mikrofon. 

Další „dělníci slova“ stojí za hradbou z kamer a čekají na moment, kdy svou otázkou vnesou do celé nepřehledné situace nové světlo. To se ale nestane. Připravené dotazy o motivech, obsahu dopisu a časovém okně buďto nesmí padnout, protože to zakázalo státní zastupitelství, nebo se na ně neodpovídá kvůli stále probíhajícímu vyšetřování.

Kvalitními asertivními dotazy bombarduje vedení policie mladá reportérka televize Nova. Dotazy ostatních novinářů nejdou většinou na dřeň. Ptají se opatrně, exaktně a spokojí se s větou, že postup policie nebyl laxní ani nedbalý. 

Svázané ruce mají nejen prohlášením náměstka ředitele pražské Služby kriminální policie a vyšetřování Vojtěcha Motyky, který většinu důležitých informací vyhradil do gesce státního zastupitelství s odkazem na probíhající vyšetřování, ale i sami sebou.

To, že si odpovědi na nejdůležitější otázky uzurpuje státní zastupitelství, vyvolává dojem, že si chce urvat kus své slávy a uspořádat svou vlastní tiskovku. Pokud by včera mezi policisty seděl někdo z toho úřadu, byl by jen jedním z mnoha. Policisty tak státní zastupitelství uvrhlo do bezbranné pozice, protože novináři se přišli ptát. Mají to přece v popisu práce. Ptají se po souvislostech, jak si ostatně můžete přečíst hned v několika našich článcích věnovaných tématu střelby na FF UK. Ale nikdo jim k tomu nemohl nic říct. 

Celé tohle mlžení jen vyvolává podezření, které konspirační scéna verbalizuje v obvinění práce policie. Proč byla tisková konference vlastně svolána tak brzy, když neposkytla odpovědi ani na ty nejzásadnější otázky? 

Ani na tu část otázek, které zodpovězeny být mohly, jsme nedostali relevantní odpověď. Například: kdy si policie uvědomila, že David Kozák může být nebezpečný nebo kdy přehodnotila tezi o sebevražedných myšlenkách na vražedné? Vedení policie sveřepě tvrdí, že v čase 16:12, když se dostali k ohledání jeho mrtvého otce. Ale v tu dobu byl střelec z fakulty už téměř hodinu mrtvý.

K jasnému vyjádření, zda bylo už při prvním pohledu na mrtvého otce patrné, že zemřel násilnou smrtí, se špičky policie snaží dotlačit Ondřej Kundra z Respektu. Ptá se detailně na stav těla mrtvého otce. Na svou otázku nedostane odpověď – zato později schytá spršku hejtů s „eticky vztyčeným“ prstem na sociálních sítích. 

Jeho otázka je přitom zcela relevantní. Pokud by totiž policisté shledali, že otec zemřel násilnou smrtí, věděli by s jistotou, že pachatel je nebezpečný nejen sám sobě. Mrtvého otce nalezli ve 13:11 hodin. Střílet na fakultě se začalo těsně před 15. hodinou. Je možné, že přestože se majitel osmi střelných zbraní vydal do Prahy z domu, kde zanechal zavražděného otce a nástražné zařízení, nikoho evidentně nenapadlo, že by mohl být vrah?

Další otazník: proč dvě trojčlenné hlídky, které do hlavní budovy FF dorazily dávno před vrahem, na místě „preventivně“ nezůstaly? Pikantním detailem je, že si sídlo filosofické fakulty předtím musely najít na Googlu, přestože ikonická budova je jedním z orientačních prvků v Praze. Policie nezná své město? 

Když hlídky dorazily do budovy fakulty, neobrátily se v první moment na vedení, ale na vrátného. To silně připomíná scénku z divadelní hry „Vražda v salónním kupé“ od Divadla J. Cimrmana, ve které chtějí dát na Malostranské náměstí pomník Radeckého a ptají se hlídače parkoviště, jestli smí.

Inspekce nakonec žádné nedostatky v celém postupu neodhalila – kromě nezvládnuté komunikace s vedením fakulty.

V diskuzích na sociálních sítích později drtivě převáží kladné hodnocení práce policie. Kritici jsou dehonestováni – velký „čoud“ schytá na síti X například Robert Šlachta. Jenže o několik hodin později přijde prohlášení Filosofické fakulty, které křehké základy zvládnuté akce rozbombarduje. 

„Asi ve 13:30 při vstupu do budovy byli u vrátnice uniformovaní policisté a mluvili s vrátnými. Zeptal jsem se jich, jestli něco nepotřebují, jeden z nich ukázal na mobilu fotografii DK a řekl, že ‚se k FF asi blíží‘, že je asi psychicky narušený a může být nebezpečný. Ptal se, jestli jsme ho neviděli. Odpověděl jsem mu, že ne. Řekl jsem jim, že paní děkanka je nyní s proděkany o patro výš, a kdyby bylo cokoli potřeba, mohou za námi přijít. Policista na tuto nabídku nijak nereagoval,“ říká proděkan FF UK Daniel Berounský. Závěr o tom, zda a kdy policisté věděli, že je pachatel nebezpečný, si už můžete z výše uvedených skutečností udělat sami. 

Poté, co se policie hodinu a čtvrt chválila, že zásah byl skvělý a téměř bezchybný (ostatně to už jsme si mohli přečíst hned s odstupem dvou dnů v několika médiích), poskytla novinářům pouze půlhodinový prostor na kladení otázek, z nichž mnohé odmítla zodpovědět. Spoustu jich už předem nepřipustila. Navíc jsme se dozvěděli pouze to, že dopisy byly dva a motiv vraždy v Klánovicích nebyl vztahový. 

Na tom, že sám zákrok byl v rámci možností zvládnutý bravurně, s obrovskou osobní odvahou a nasazením zasahujících policistů, se shodneme všichni. Je ale potřeba se ptát na to, co se dělo před ním. 

Zásah má totiž několik rovin a některé jsou nakloněné. Policie není viníkem. Tím je David Kozák. Teď už se však nehledá viník, toho známe, ale ponaučení pro příště. Samozřejmě že po bitvě je každý generál, ale otazníky a vykřičníky zůstávají. 

A novináři se mají ptát, klidně i na stejnou otázku pořád dokola, dokud na ni nedostanou odpověď. Kritický nadhled je nezbytný. Hlídací psi musejí štěkat. Média nejsou PR oddělením policie. A policie má ještě dost co vysvětlovat.

Po skončení tiskové konference byli novináři varováni. „Před budovou čekají významní zástupci dezinformační scény, především paní Peterková. Tak vás můžeme odvést zadem,“ avizovala policie, která evidentně absolutně nepochopila, jak fungují novináři. 

Žádný novinář se přece nebude potají plížit jako spráskaný pes, se strachem z konfrontace a s pohodlnou jistotou. Jako spráskaný pes se nejspíš cítili policisté, kteří by nejraději vypustili novináře zadem. Snad abychom nemuseli mít strach z uječené mišuge Peterkové, z níž ale máme akorát legraci. Strach máme z nedostatku kritického myšlení, který aktuálně předvádí nejen někteří čtenáři a diváci, ale bohužel i novináři.