KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Čtvrteční výměna vězňů mezi Západem a Ruskem představuje největší podobnou akci od studené války. Zpátky do Ruska se dostalo celkem deset lidí (přičemž dvě nezletilé osoby nebyly přímo součástí dohody), zatímco do Německa jich z Ankary, kde se dohodnutá výměna uskutečnila, odletělo šestnáct.
Pro koho je dohoda výhodnější? O tom se začalo spekulovat hned po oznámení o její existenci a úspěšném završení, mnohdy snad i víc, než kdo je její součástí. Jak to ale už u podobných akcí bývá, výhodná musí být pro obě strany – nesouměrné počty vyměněných osob vyplývají z rozdílných priorit obou stran, jak naznačuje zveřejněný seznam propuštěných.
První zmínky o tom, že by mohlo k výměně dojít, se objevily už po začátku ruské agrese proti Ukrajině. Výsledná dohoda se dlouhou dobu upravovala a seznamy měnily tak, aby vyhovovaly oběma stranám.
Uzavření dohody možná urychlila smrt Navalného, která posílila obavy, že vězňům ze Západu i z Ruska hrozí stejný osud.
Rusko projevovalo primární zájem o Vadima Krasikova, ale bylo zjevné, že usiluje hlavně o návrat zadržovaných pracovníků svých tajných služeb. Právě Krasikovovo jméno způsobilo podle všeho nejdelší odklad finální dohody – Německo nevidělo důvod, proč propouštět usvědčeného vraha.
Až zatčení německého občana Riko Kriegera a jeho rychlé odsouzení k smrti v Bělorusku německou stranu „přesvědčilo“. Jen stěží lze ale uvěřit, že by se v Lukašenkovi „hnulo svědomí“ a že náhlé Kriegerovo omilostnění nebylo součástí obchodu.
Západ měl zájem dostat zpět své občany. K tomu se připojoval i humanitární motiv. Ruským občanům v ruském vězení hrozilo, že skončí jako Alexej Navalnyj (ten měl podle všeho být původně také součástí dohody), což pravděpodobně uzavření výměnné dohody urychlilo.
Rusko dlouhodobě usilovalo o návrat svých občanů zpět do země. Na vrácení Vadima Krasikova měl mít eminentní zájem dokonce sám prezident Vladimir Putin.
Krasikov v roce 2019 zavraždil Zelimchana Changošviliho, čečenského velitele s gruzínským občanstvím. Německý soudce prohlásil jeho čin za akt státního terorismu, čímž označil Vladimira Putina za objednavatele vraždy. To by vysvětlovalo zájem ruských orgánů (a ruského vládce osobně) na vydání Krasikova.
I když má ruská diplomacie zvláštní schopnost popírat i naprosto zjevné skutečnosti a tajné služby na jeho zatčení reagovaly, přeci jen by to – pokud by Krasikov „mluvil“ – mohlo ohrozit i jiné ruské operace.
Rusko vede svoji tradiční rétoriku o tom, že jeho občané byli zatčeni a odsouzeni bez důkazů, ať už jde o Krasikova nebo o další občany, jako jsou Dulcevovi či Pavel Rubcov.
Poland was involved in today’s prisoner swap between Russia and the West.
— Notes from Poland 🇵🇱 (@notesfrompoland) August 1, 2024
Reports indicate that Pavel Rubtsov (also known as Pablo Gonzalez), held by Poland since February 2022 on suspicion of spying for Russia while working as a journalist, was released https://t.co/Rliox0cwN3
Nicméně už samotný fakt, že všichni vystupovali pod falešnými identitami, ukazuje na jejich napojení na ruské tajné služby. Tvrzení o nevině tak jsou přinejmenším sporná, u Rubcova jsou důkazy o jeho shromažďování informací o ruských exilových představitelích více než zjevné.
Na druhou stranu si je Moskva vědoma toho, že taková tvrzení mají marginální dopad na Západě, zatímco v Rusku se mohou ujmout. Vladimir Putin ostatně přivítal propuštěné ruské občany na letišti v Domodědovu a poděkoval jim za jejich loajalitu.
Součástí „výměnné dohody“ byli i ruští občané, odsouzení ve své vlasti k mnohaletým trestům.
Stejně zajímaví jsou ve výměně i lidé propuštění z Ruska na Západ. Jednu skupinu tvoří američtí občané, které Rusko pod různými důvody a záminkami zatklo a poslalo na dlouhá léta za mříže – jako jsou Evan Gershkovich a Paul Wheelan, kteří dostali vysoké tresty za špionáž.
Ovšem daleko zajímavější, a to i z vnitropolitických důvodů, jsou ruští občané, kteří byli odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody ve své vlasti. Naprosto nejznámějšími jsou Vladimir Kara-Murza mladší a Ilja Jašin, představitelé ruské opozice.
Oba dlouhodobě vystupují proti ruské válce proti Ukrajině a upozorňují na zločiny ruské armády.
Vladimir Kara-Murza byl krátce po ruské invazi odsouzen na 25 let za vlastizradu a „šíření vědomě nepravdivých informací o ruské armádě“, Ilja Jašin pak za druhý ze jmenovaných paragrafů na osm a půl roku.
Další skupinu představují lidé spjatí s Navalného Fondem boje proti korupci. Ten byl v roce 2021 prohlášen za extremistickou organizaci, což znamenalo i zatýkání a odsuzování jeho představitelů. U Olega Orlova či Alexandry Skočilenko šlo primárně o jejich kritiku ruské války proti Ukrajině.
Orlov byl souzen i za „rehabilitaci nacismu“, když ruskou politiku vůči Ukrajině nazval fašistickou, zatímco „zločin“ Skočilenkové spočíval v šíření informací o ruském útoku na Mariupolské divadlo. V jejich případě měl velkou váhu jejich zdravotní stav, kdy nebylo jisté, že by vězení vůbec přežili.
U ruských občanů, jimž výměnná dohoda umožnila dostat se „ze zajetí“ v jejich vlasti, nelze zanedbat jeden zásadní moment – Vladimir Putin se tím zbavil svých kritiků bez jejich fyzické likvidace.
Ne že by jejich případná smrt nějak ruskou společností pohnula, vždyť už případ Alexeje Navalného ukázal, že ruská propaganda je schopná „vysvětlit“ takové události docela bez problémů.
Rusko přistoupilo na nevýhodný početní poměr možná i proto, že se tak zbavilo svých opozičníků.
Přesto všeobecně vypadá lépe a nevzbuzuje to negativní reakce, když tito lidé neumřou v ruském vězení a zůstanou naživu mimo jeho území – v zahraničí jsou pro režim a propagandu směrem k obyvatelstvu o něco méně „nepříjemní“.
I to může být jeden z významných důvodů, proč Rusko přistoupilo na zdánlivě nevýhodný početní poměr při výměně – mělo prostě enormní zájem se svých opozičníků zbavit.
U takových výměn je proto nemožné s určitostí říct, pro koho jsou vlastně výhodnější. Jedná se vždy o obchod, kdy se srovnávají zájmy obou stran. Rusko (a Bělorusko) v poslední době zatklo a odsoudilo několik lidí, na jejichž výměně mohla mít jejich protistrana zájem, čímž zvyšovalo hodnotu svojí strany.
Možná nejde o zrovna morální jednání, nicméně je to taktika, která nakonec zafungovala. A Rusko dostalo zpět i Vadima Krasikova, o kterého usilovalo už dlouhou dobu.
