Česká televize není bulvární a matka zavražděné Elišky má právo na otázky. Stejně jako my všichni

Zkušenost je nepřenositelná. Bolest, kterou prožívá Eliščina matka (a rodiče dalších zavražděných dětí) nemůže nikdo pochopit, dokud ji sám nezažije. Všechny rady o tom, co má matka dělat, jak se má chovat, co má cítit a jak má či nemá svou bolest a bezmoc ventilovat, jsou úplně zcestné. 

Pokud se matka zavražděné Elišky rozhodla vystoupit v televizi, je to stoprocentně správně. Někdo truchlí tiše, někdo svou bolest nechce sdílet, někdo se ale nepředstavitelný zármutek a všepohlcující bezmoc rozhodne řešit proaktivně.

Že chce truchlící matka svou bolest přetavit v něco pozitivního a hmatatelného a dát nesmyslné smrti své laskavé a citlivé dcery alespoň nějaký smysl, bylo patrné už na shromáždění, které se koncem ledna konalo v Čelákovicích, odkud zavražděná studentka pocházela. 

„Eliška chtěla dosáhnout rovnoprávnosti a manželství pro všechny. Teď je to můj boj,“ prohlásila na náměstí ověšeném duhovými balónky její maminka. Je zřejmé a přirozené, že nechce, aby se na Elišku a její myšlenky zapomnělo. Nechce ale ani, aby se zapomnělo na to, co se stalo. 

Přeživší oběti i pozůstalé „bolí“ nejen fascinace společnosti násilím, která provází prvotní šokovou fázi – jak popisovala forenzní psycholožka Ludmila Čírtková v diskuzi o mediálním pokrytí střelby na FF UK –, ale někdy i „nezájem“, který následuje v další fázi, tzv. „katastrofě po katastrofě“. 

„Společnost přejde na jiná témata. Média budou samozřejmě informovat aktuálně. A právě v téhle době dochází k objevení se dalších potíží u obětí. Například jsou zklamány z rozporu mezi sliby a fakty,“ vysvětlila Čírtková.

Kromě ohromující bolesti a obviňujících otázek sdílela Lenka Šimůnková v reportáži České televize i rozčarování z chování některých zástupců Univerzity Karlovy. Univerzita totiž už několik týdnů slibuje, že setkání rodičů obětí se uskuteční „příští čtvrtek“. 

Kromě možnosti sdílení zármutku, který se tím alespoň na okamžik lehounce rozmělní, by si rodiče určitě zasloužili respekt instituce, na jejíž půdě jejich děti přišly o život. Univerzita, na které se studují humanitní obory, by měla mít alespoň elementární množství empatie.

Lenka Šimůnková se při vyprávění o dceři a o dni, který neměl nikdy nastat, třese nervovým vypětím. Hlas má ale v závěru reportáže pevný. Chce jím mluvit nejen za svou mrtvou dceru, ale i za všechny, kdo hledají odpovědi na legitimní otázky. Kdo jiný než ona má nejvyšší právo na jejich zodpovězení.

Médium veřejné služby se nesnížilo k bulvarizaci, jak je Noře Fridrichové a potažmo České televizi v mnoha komentářích vyčítáno. Ze své podstaty nelpí na sledovanosti a klicích. Dává prostor tématům, která jsou pro společnost podstatná. 

Otázky, které padnou v závěru emotivní výpovědi, nemůžeme pohřbít spolu s oběťmi tragédie. Hněv a frustrace trpící matky jsou naprosto legitimní. Stejně jako otázky, které klade. Na odpovědi ale uvalila policie a státní zastupitelství embargo. Je ale evidentní, že část společnosti by ráda uvalila embargo i na otázky. Kladení otázek není štvavá kampaň proti policii ani hledání jiného viníka. Smrt Elišky a jejích spolužáků má na svědomí David Kozák. 

Je ale potřeba jasně pojmenovat možná selhání před zákrokem, přiznat je jako čestný člověk, čelit jejich důsledkům a nastavit procesy, kterými se jich do budoucna vyvarujeme. Kdyby rodiče za každé „čemu to pomůže“ a „po bitvě je každý generál“ dostali desetikorunu, nebyly by potřeba žádné finanční sbírky.

Diskutující jdou ale ještě dál. Například vyčítat matce, že chce vidět pitevní zprávu (i podobné názory zaznívají v komentářích), mi připadá nemístné. A že jí stát neposkytne veškeré informace, které má a ví, je cynické. 

Že absence odpovědí plodí otázky, je přirozené. Patrné je to nejen v „mikrokosmu“ jednotlivých rodičů zavražděných dětí, ale i v „mlhovině“ sociálních sítí. Pokud nebudou otázky a odpovědi přinášet média, budou probublávat jinde. A někdy i trochu zapáchat. Sociální sítě jsou médii dneška, i na nich probíhá distribuce názorů a emocí. Ale bez jakýchkoli mantinelů, ověřování a leckdy i soudnosti. Soudit je ale některým uživatelům sociálních sítí vlastní. 

Představa, že vaše dítě ráno vstane, nasnídá se, obleče, dá vám pusu na rozloučenou, odejde do školy a už se nikdy nevrátí, je racionálně i emočně prakticky neuchopitelná. Zůstanou po něm bačkory, nedopitý hrneček od kafe, pytel plný vzpomínek a nezacelitelná díra v srdci. Obrovská neohraničená prázdnota.

Dogmata facebookových expertů, že mají rodiče mrtvých dětí mlčet, potichu plakat a bez hlesnutí se vyrovnávat se ztrátou, jsou zrůdná. Utrpení každý prožívá individuálně, ale nikdo by neměl rodičům zavražděných dětí diktovat, jak je to správně.

Stejně jako má své místo v lidském životě přechodový rituál (ať už pozitivní, jako je například svatba, nebo bolestný v podobě důstojného pohřbu a následného truchlení, které v minulosti trvalo rok a chodilo se při něm v černém), je pro pozůstalé důležité vědět do nejmenších detailů, jak jejich blízcí zemřeli. 

Jestli odešli v klidu, jestli trpěli, nebo zemřeli okamžitě, jaké byly jejich poslední momenty, u kterých je nemohli držet za ruku. A také, jestli tomu nešlo zabránit. Nejde se v tom nenimrat, nejde zapomenout. Tohle jsou otázky, které pozůstalé rozežírají zevnitř zaživa. 

Vyrovnat se s tím, co se stalo, potřebují nejen rodiče zavražděných dětí, ale celá společnost. Ticho je v tomhle případě hlasité a neléčí.