KOMENTÁŘ RADKY TYPLTOVÉ | Měsíc po masovém vraždění na filosofické fakultě uspořádala iniciativa Novináři novinářům v Knihovně Václava Havla besedu, na níž mohli studenti žurnalistiky jasně ukázat, nakolik jsou připraveni k praxi. Dopadlo to nad očekávání špatně.
Za to, že se diskuze o mediálním pokrytí střelby na FF UK zvrhla v „něžnou ukolébavku“, nemohli jen opatrní studenti žurnalistiky, ale i samozvaní odborníci, jako je David Klimeš. Ten se rád poslouchá a jeho splav výmluvnosti se sálem šířil jako neuhasitelný požár. Uzurpoval si všechnu pozornost i čas na možné konfrontační otázky pro sebe. Ale mohli za to také šéfredaktoři, kteří si místo plodného střetu raději navzájem „oprašovali smítka z kabátů“.
Iniciativa Novináři novinářům vzešlá ze studentů žurnalistiky krátce po střelbě na FF UK vydala prohlášení, v němž kritizuje a především mravně „apeluje“ na praktické novináře a radí, jak mají k tragédii přistupovat, upozorňuje na to, jaké chyby novináři udělali atd.
Text pochopitelně vzbudil odpor nejen mezi novináři, ale především mezi těmi, kteří používají ve své práci spíše racionalitu než emoce. Výsledný dojem mohl být, že studenti žurnalistiky nechtějí být skutečnými novináři a že příliš nechápou, o čem žurnalistika vlastně je.
Nejen na jejich popud ale čeští novináři přestali dělat svou práci. Hlídací psi si sami nasadili náhubek, po okřiknutí z tlampačů sociálních sítí a některých „odborníků“ čerpajících z amerických zkušeností a reálií potlačili své novinářské instinkty, zkrotli a omlouvali se. Přes svátky, na rozdíl od dezinformátorů, mlčeli. K opětovnému zbystření smyslů došlo až po policejní tiskovce, která místo aby otázky zodpověděla, spíše vyvolala nové.
Skuteční odborníci: na slovech záleží
Beseda byla rozdělena do dvou bloků – v prvním dostali prostor skuteční odborníci jako například forenzní psycholožka Ludmila Čírtková, odborník na psychologii sériových vrahů Andrej Drbohlav a psycholog Štěpán Vymětal, který se specializuje na mimořádné události a krizové řízení.
Ve druhém diskutovali šéfredaktoři velkých zpravodajských médií: Michal Kubal (ČT), Jiří Kubík (Seznam zprávy), Matyáš Kaiser (iDnes.cz), Pavel Švec (Aktuálně.cz) a Martin Bartkovský (Reflex).
První blok diskuze byl poměrně přínosný, protože ukázal, že nic není tak černé a bílé, jak si (nejen) studenti žurnalistiky představují. Odborníci mluvili o narativech, které bychom měli opouštět a nezesilovat, o sekundární traumatizaci, dlouhodobých vyhlídkách, o racionalizující funkci času a o tom, že o vrahovi by se mluvit mělo, ale jen pokud jsou informace relevantní.
Zároveň v podstatě pochválili bulvární média, která podle nich umějí s podobnými tématy pracovat, na editorské úrovni je měli už v epicentru události ošetřené a zároveň mají velký společenský dopad. Padlo mimo jiné i to, že označovat pachatele jako šíleného střelce není vhodné. Jednak ho tím svým způsobem vyviňujeme, jednak nelze jeho duševní stav už zkoumat. Forenzní psycholožka Čírtková poznamenala, že pozůstalí upřednostňují termín „vrah“. Na jazyce podle ní záleží.
Někteří odborníci zastávali názor, že by měla vzniknout nová respektovaná „mediální komora“, která by mimo jiné definovala novinářské postupy v podobných mimořádných situacích. Zároveň ale deklarovali, že si uvědomují, že nezávislost je pro novináře alfou a omegou a do své práce si neradi nechávají „kecat“.
Bohužel už v tomto bloku teoretik médií David Klimeš nedokázal uzavřít ventil sémantické mlhy, která se mu linula z úst, a sebral velkou porci času těm, kteří by skutečně mohli mít co říct.
„Všechny důležité děje reálného světa – krásné i obludné – mají vždycky svou předehru ve sféře slov“.
Citát na stěně Knihovny Václava Havla
Otázky, samé otázky, které neměly šanci padnout
Druhý blok byl sice relativně dynamický, přesto ale útrpný. Svižný, ale absolutně plochý. Nešel pod kůži, klouzal po povrchu. Některé otázky měly dokonce „lubrikační efekt“. Šéfredaktoři si mezi sebou pinkali přátelský slovní fotbálek a žádnou kontroverzi nepřipustili. Měli i možnost se pochválit. Kromě zdrženlivosti, zodpovědnosti a nasazení akcentovali i mentální otrlost svých redaktorů.
Možná se v dramaturgii projevila nezkušenost studentů žurnalistiky, když si pozvali pouze nekonfliktní a názorově souznící šéfy velkých médií. Ale možná se spíše bojí konfrontací, které by rozoraly jejich pečlivě uhrabanou „zahradu emocí“ a rozhoupaly křehkou rovnováhu.
Jak si jinak vysvětlit, že nebyli pozváni zástupci zahraničních seriózních médií, kteří umějí česky a jejichž redakce uváděla jak jméno vraha Davida Kozáka, tak i jeho fotografii (např. Rob Cameron, reportér BBC)? Proč nepozvali zástupce bulvárních médií, jejichž dopad na společnost je nejvýraznější?
Proč se besedy nezúčastnil nikdo z výrazných postav „paralelního světa“ distribuce informací – ze sociálních sítí, které razantně válcují starý svět žurnalistiky? A proč nebyl pozván žádný šéfredaktor tištěného deníku, kde mají jiné pracovní postupy a složitější pozici v tom, co zveřejnit, protože na rozdíl od on-line zpravodajství vytištěné slovo nelze vzít zpět?
Organizátoři se nechali převálcovat zkušenými pardály žurnalistiky, kteří jim sebrali vítr z plachet. A tak celá beseda, zbavena jakýchkoliv ostrých hran, skončila potopena v průměrnosti.
Poučení z krizového vývoje
David Klimeš
Na závěr šéfredaktoři dostali od Davida Klimeše otázku, co by si vytkli. Připomnělo mi to přijímací pohovor: „A teď nám řekněte, jaké jsou vaše slabé stránky.“ Všichni vědí, jak mají odpovědět. Už samo položení otázky zabralo neskutečných pět minut.
Bartkovský příště vypne reklamy u článků (pokud to technicky půjde).
Švec koketuje s myšlenkou institucionalizované platformy (ta by „chudáky“ novináře nejen kritizovala, ale i chránila a ošetřovala kvůli útokům, kterým stále více čelí).
Kubík si popel na hlavu nasypal už druhý den po útoku, ale podpořil novináře, kteří nezapomněli dělat svou práci i přes tlak veřejnosti.
A Kubal zmínil „žlutý mód“, kterým televize upozorňuje na mimořádné události a divákům může způsobovat úzkost. Poznamenal také, že média možná selhala v detailech, ale v celku – reálným informováním včas a v plné šíři – obstála.
Studenti žurnalistiky přitom mohli mít nabito a své starší a zkušenější kolegy odstřelovat jako růže z papíru na střelnici: např. Kubal a Bartkovský zdůrazňovali, že nezveřejňují jméno vraha, ale přitom jejich média jsou hrdými partnery filmu o sériových vrazích manželech Stodolových, Reflex má v archivu několik článků o Breivikovi s plným jménem i úvodní fotografií, jednou dokonce hajlující. Pokrytectví par excellence.
Sněhové vločky a rozbředlé nic
Že nejsou „sněhové vločky“, jak je dnes leckdo nevhodně paušalizuje a determinuje, ukazují mladí lidé nejen tím, s jakou vnitřní silou zvládají zpracovat trauma ze střelby na fakultě. O svých emocích se nebojí mluvit. Ale chybí jim často houževnatost a tah na branku. Pak z toho nakonec vznikne rozbředlé nic.
Možná by ale podobné otázky padly, kdyby si závěrečný čas na otázky zase pro sebe neukradl sebestředný generátor nenáhodných slov David Klimeš, který se ptal a ptal a ptal. Kdyby diskuze nebyla ukončena, možná se ptá dodnes. Na celou diskuzi měl krajně destruktivní vliv.
Ano, je to ten David Klimeš, jehož Nadační fond nezávislé žurnalistky nálepkuje média svým ratingem od A po C. Sám by si měl udělit velké Z.
