S blížícími se prezidentskými „volbami“ v Rusku se množí diskuze o tom, co se bude dít v bezprostředních dnech či týdnech po nich. Ačkoli by mohl Vladimir Putin jako neomezený vládce ignorovat cokoli a s popularitou si nedělat hlavu, přece jen nechce před 15. březnem sahat k převratným změnám. Zatímco další vlna mobilizace se už stala evergreenem, významné změny se očekávají i v hospodářství. Stále více se tak mluví o tom, že ministerstvo financí zpracovává návrhy na zvýšení daní, které by zalátaly díry ve státním rozpočtu způsobené válkou i sankcemi. Dotknou se všech ruských občanů, kteří budou muset přispět na válku proti Ukrajině i ze svého, a to nejen prostřednictvím různých „dobrovolných“ příspěvků.
Zajímavé změny se ale podle některých zpráv chystají i v personální oblasti. O sporech šéfky ruské centrální banky Elviry Nabiulliny s poradcem (pomocníkem) Vladimira Putina pro ekonomické otázky Maximem Oreškinem jsem už v minulosti na Info.cz psal. Oreškin vyčítá Nabiullině to, že příliš restriktivní monetární politikou podvazuje ekonomický růst, zatímco nadsazuje riziko inflace.
Nabiullina také není zrovna příznivkyní různých úlev typu zvýhodněných hypoték, což se ostatně dá od centrální bankéřky čekat. Nabiullina kritizuje i příliš uvolněnou fiskální vládní politiku, tedy něco, za čím přímo či nepřímo stojí právě Oreškin.
Nabiullinu oslabil odchod její dlouholeté spolupracovnice Ksenii Judajevoj z ruské centrální banky, podle kanálu Nezygar (Hезыгарь) pak ministerstvo vnitra vyšetřuje dalšího jejího spolupracovníka, viceguvernéra Alexeje Simanovského. I když si Vladimir Putin – podle všeho – Nabiulliny a jejích odborných kvalit cení, je zřejmé, že je proti ní veden útok s cílem právě tyto kvality zpochybnit.
Ještě výraznější ale mohou být změny na postech šéfů Gazpromu a Rosněfti, dvou státních firem ovládaných Alexejem Millerem a Igorem Sečinem. Oba jsou, respektive před válkou byli, známí jako velmi blízcí spolupracovníci (či spíše asistenti) Putina.
Jejich kvalifikace pro nástup do těchto funkcí v prvních letech nového tisíciletí ovšem nebyla založena na odborných kvalitách – ani jeden neměl zkušenosti z ropného sektoru. Miller pracoval na petrohradské radnici (pod Vladimirem Putinem) a následně na řízení petrohradského přístavu, Sečin byl Putinovým asistentem, šéfem prezidentské administrace či vicepremiérem.
Jejich dosazení do funkcí mělo zajistit kontrolu nad oběma podniky a také posílení statusu státních firem ve světovém měřítku. Toho dosahovali primárně extenzivním růstem, kdy svoje konkurenty pohlcovali často s použitím státních orgánů (stačí si připomenout případ Juganskněftěgaz, respektive Jukos). Zvláště Gazprom byl pro Putina srdeční záležitostí, podle Michaila Zygara, známého ruského novináře, byl Putin dokonce tím, kdo Gazprom reálně řídil.
Jisté ovšem je, že spolu s elektrárenskou společností Inter RAO byly kontrolovány Rosněftěgazem, v jehož čele nestál nikdo jiný než právě Igor Sečin. Rosněftěgaz přitom vyplácel polovinu dividend státu, zatímco ta druhá v něm zůstávala jako „ve fondu, který využíváme ve chvíli, kdy vláda zapomene, že máme nějaké priority“, jak se o Rosněftěgazu kdysi vyjádřil Vladimir Putin.
Po začátku války ale Sečinova hvězda začala významně uvadat. Společnost Rosněfť se stala hlavním prostředkem získávání peněz, což by Sečinovu sílu mělo spíše ještě podtrhnout – jenomže zároveň se s tím, jak se stalo zřejmým, že ruskému prezidentovi jeho plán „speciálního blitzkriegu“ nevyšel, byli důležitější jiní. Zvláště šéf bezpečnostní rady státu Nikolaj Patrušev, jehož pozice již před válkou převážila tu Sečinovu.
Jediným, kdo mu může konkurovat v boji o moc těsně za Vladimirem Putinem, je Putinův dlouholetý přítel Jurij Kovalčuk, vlastník podílů v nejdůležitějších ruských médiích či v pojišťovně SOGAZ, původně vlastněné Gazpromem a za ne zcela průhledných okolností zprivatizované bankou Rossia v čele s Putinovými přáteli Kovalčukem, Sergejem Rolduginem, Gennadijem Timčenkem či Nikolajem Šalamovem.
Důležité je ale to, že zatímco například hudebník Roldugin se po okamžicích slávy, o kterou nejspíš ani nestál, stáhl do ústraní, Kovalčukovi Putin i nadále naslouchá. Podle části pozorovatelů stál právě Kovalčuk za ideou války proti Ukrajině.
Je už takovým zvykem současného Ruska, že rodiče zajišťují místa svým dětem v nejvyšších patrech. Syn Nikolaje Patruševa Dmitrij se stal ministrem zemědělství, syn Igora Sečina Ivan byl manažerem v Rosněfti a ve svých 26 letech obdržel medaili za celoživotní přínos ropnému průmyslu. Syn Jurije Kovalčuka Igor od svých jednatřiceti vede státní společnost Inter RAO.
Ivan Sečin nedávno zemřel (společnost Rosněfť jeho smrt nekomentovala), což ho vyřazuje ze hry. A jen tak mimochodem – příčinou jeho úmrtí v pouhých 35 letech byla krevní sraženina, stejně jako o pár dnů předtím u Alexeje Navalného.
Nicméně další dva konkurenti jsou často zmiňováni jako pokud ne možní nástupci Vladimira Putina (jejich otcové jsou podobného věku jako sám Putin, sami tak o tuhle pozici nejspíše neusilují), tak jako nové vlivné figury na klíčových postech ruské administrativy.
V případě Igora Kovalčuka, který vedl Inter RAO patnáct let, se mluví o tom, že by měl být 14. března odvolán z čela této společnosti – ovšem s tím, že bude „vykopnut nahoru“. Rosněfť by bezpochyby takovým kariérním posunem byla, ale hovoří se i o možném nahrazení Alexandra Novaka na místě vicepremiéra zodpovědného za energetiku. O Dmitriji Patruševovi se v souvislostech s posunem nahoru mluví už delší dobu, byť je otázkou, jestli mu u Putina neublížila aféra s nedostatkem vajec na přelomu roku.
Pochopitelně jsou takovéto zvěsti pouze zvěstmi a je nutné je tak i brát, dokud nejsou potvrzené reálným jmenováním. Při jejich naplnění by bezpochyby došlo k ještě silnější koncentraci moci v rukách lidí Putinovi nejbližších. Ale už jen fakt, že takové úvahy kolují, ukazuje na feudální rysy Putinova režimu, což narušuje snad jen Oreškin svým vzestupem.
A vzhledem k tomu, že Kovalčukové a Patruševové představují v současném rozpoložení nejsilnější rody, aspirují jejich děti na ta nejprestižnější místa. Jediným problémem v takovém rozložení sil může být fakt, že pro současného vládce je přílišná moc jakéhokoli rodu nebezpečná.
Ale zatímco změny v daních jsou víceméně jasně identifikovatelné, o změnách následkem zákulisních her na dvoře ruského prezidenta se můžeme jen dohadovat.
